Jako nikdy vhlédneme do duše umírajícího umělce

Jako nikdy vhlédneme do duše umírajícího umělce

200filmFilmový obraz lidí, vědomých blížícího se konce své pozemské pouti, zdůrazňoval v minulých desetiletích hlavně jejich nenadálou aktivitu, kdy se pokoušeli něco změnit či prosadit - z české tvorby lze uvést zejména Kachyňova Směšného pána (1969), jatého předtuchou, že náhodně spatřovaná dívka přemýšlí o sebevraždě. Později ovšem převládly trýznivé průhledy do psychiky umírajícího (i jeho okolí), jenž se pokouší vyrovnat se s neodvratným osudem. Právě mezi takto zacílené výpovědi patří rovněž snímek Jako nikdy (2013), napsaný Markétou Bidlasovou a režírovaný Zdeňkem Tycem - z jeho tvorby upozorním aspoň na vizuálně oslnivý debut Vojtěch řečený sirotek či pozdější Smrady a El dorado.

 

O těžce nemocného, stále popudlivějšího malíře Vláďu Holase (Jiří Schmitzer), jako umělce snad uznatelného, jako člověka však charakterově rozporného, sobckého, pečují obětavě, byť s více či méně tlumenou vzájemnou žárlivostí hned dvě jeho milenky - jak ta dávná (Taťjana Medvecká), tak současná (Petra Špalková), ochotné s ním setrvávat v jeho odlehlé vesnické chalupě. Jen poznenáhlu se dovídáme, že manželství se mu rozpadlo, že ženě svým chováním nejspíš bolestně ublížil, že dospělý syn, jenž s ním přestal komunikovat, nachází jen s obtížemi nějaký vstřícnější vztah.

film

Všichni ústřední interpreti zvládli své zjitřené postavy věrohodně, obdařili je verbální sršatostí, která znenadání zajiskří - nikoli při skutečných konfliktních zauzleních, ale hlavně při pouhém podezření, při svévolném odečítání významů. Jsou vztahovační a vznětliví, přecitlivělí na vše, co je zbavuje jistoty, často jednají zkratovitě, s umanutým naštváním.

Snadno si povšimneme, jak Schmitzerův Vladimír, jehož zraňuje pomyšlení na blížící se konec, až arogantně, odmítá starostlivost, provokuje jej ohleduplnost - snadno se rozčílí i tehdy, když namísto čerstvých třešní dostane bublaninu z nich připravenou. Zlomyslně se strefuje do slabostí či rozpaků svých bližních, jako by mu potěšení činilo urážet a ponižovat.

Špalkové Karlu, jen zdánlivě odměřenou, vyvede z míry i pouhé pomyšlení, že by někdo mohl "svatokrádežně" pomýšlet na dědictví - stačí si vybavit, jak kousavě zareaguje při kuchání ryb. Také Medvecká svou Jarunu obdařila bezmyšlenkovitě oddanou zaslepeností, jak lze vypozorovat zejména z přístupu k její vlastní rodině, k manželu se vším mlčky smířenému. I tady postačí drobný, ale výmluvný postřeh - doma upečený závin si hodlá s sebou odvézt k Vladimírovi, aniž by pomyslela na vlastní rodinu...

Tyc zkoumá nejen vztahy mezi oběma (vykajícími si) ženami, které střídajíce se u nemocného jen zdráhavě překonávají vzájemnou rivalitu, ale také jejich poměr k Vladimírovu synu a jeho snoubence. Ve filmu vizuálně nepříliš nápaditém zaznějí postřehy o snášenlivosti i nenaplněných očekáváních, o synově marném čekání na otcovo přiznání viny. Jak tato konstrukce uspěla? Jednotlivé zápletky i kresba postav z dramatického hlediska snad vyhovují, i když převažuje důraz položený na verbální složku, která nese tíhu sdělení.

Jenže vytrácí se uvěřitelnost společného citového sdílení zúčastněných postav, vztažených k témuž člověku, nyní však zřetelně rozvrácenému. Bohužel jen stěží u něho vytušíme nějaké charisma, kterým by ženské pokolení, zde zastoupené oběma opatrovatelkami (a vlastně i synovou přítelkyní, dokud ta rozhořčeně neodejde), k sobě přímo osudově poutá. Prosvítá tu, nejspíš bez Tycova úmyslu, a tudíž bez patřičné pozornosti, až cosi zatuchle patologického.

Obě stárnoucí ženy se totiž dobrovolně vydělily ze svých rodin, aby se Vladimírovi mohli věnovat. Toto pozadí film nedokázal přijatelně objasnit, diváka tudíž sotva přesvědčí o reálnosti takové situace. Nepomáhá ani rozšířené pozadí jejich existence, zasvěcené jejich počínání, když u Vladimíra nesetrvávají - Jarunu vídáme zejména v kruhu její rodiny, Karlu, jež se svými rodiči udržuje jen letmý telefonický kontakt, provázíme při cyklistických výletech do hospody v blízké vsi či pravidelném nočním koupání.

film1

Výsledná kresba pak postrádá věrohodné rozkrytí pohnutek, noří se do unylosti a bezbarvosti, do předstíraného hlubokomyslného umělečna. Prvoplánově sdělované postřehy o diamantech skrytých pod pichlavým zevnějškem sotva osloví. Leckteré situace, hlavně ty pobočné, které bezprostředně nesouvisejí s ústředním tématem, překvapují svou inscenační plochostí snad až ochotnickou, bezpříznakovým sledem slov a situací - mám na mysli třeba chlápka z hospody, škemravě se vnucujícího do Karliny přízně.

Pokud něco schází, je to promyšlená, předvídavá dramaturgie, která by včas upozornila na hrozící potíže. Ani kameraman Patrik Hoznauer nedokázal zvolené prostředí venkovské chalupy, krajinu a postavy s ní spojené něčím poutavým ozvláštnit, předkládá vlastně bezbarvé, odkrevnělé obrázky, jen mechanicky za sebou seřazené.

Tycův film selhává především v komunikaci s divákem, emotivně vypjaté oslovení vnímám jako málo přesvědčivé, míjelo mě. V pozadí ční vyumělkovanost, jdoucí v první řadě na vrub scénáře. Pro své disharmonicky kvílivé vpády se účinkem míjejí, dokonce rušivě doléhají i občasné úryvky z Janáčkova smyčcového kvartetu Listy důvěrné, neboť ničí panující ticho, ať již označuje napětí či naopak klid. Umělecké ambice se tak mění v pouhou zástěrku kýčařsky namyšlené prázdnoty, protože všudypřítomnou dramatickou svévoli nelze jinak označit.

filmplak

Jako nikdy
ČR 2013, 93 minut
Námět a scénář: Markéta Bidlasová
Spolupráce na scénáři a režie: Zdeněk Tyc
Kamera: Patrik Hoznauer
Hudba: Leoš Janáček, Zdeněk Král
Hrají: Jiří Schmitzer (Vladimír Holas), Petra Špalková (Karla), Taťjana Medvecká (Jaruna), Marek Němec, Luboš Veselý, Marek Taclík, Jana Pidrmanová, Zdeněk Palusga
Premiéra 19. září 2013, distribuce: Falcon
Hodnocení: 50%

Foto: Falcon


 

Přihlášení



Soutěže

Veverčák Píťa se vrátil

Veverčák Píťa se společně s hajným Petrem objevili v knize Víš, kde jsou děti stromů? a nyní se vrací v titulu Kde si Píťa chladí tlapky? Nakladatelství Kazda

Ženy, které milují příliš a doufají, že se jejich partner změní

Doufáte, že se váš partner, který vám ubližuje, změní? Ne, nezmění! Kniha z nakladatelství Portál psychoterapeutky Robin Norwood je o citové závislosti ve vztazích a pomáhá ženám najít cestu k sobě a odejít z nevyhovujícího vztahu. Je plná skutečných příběhů žen, které milovaly příliš… Nakladatelství Portál

Rozhovor

Samo Alexander, Pressburger Klezmer Band: Som najradšej, keď je na pódium zábava

sam perexPostupne sa dostávame ku Klezmeru zo Slovenska. Začalo to predchádzajúcim CD, kde sme mali jednu pieseň z Vyšných Rastlavíc. Kedysi sme nevedeli, že sa hral na Slovensku, v súčasnosti sme v rôznych knihách naš...

Hledat

Videorecenze knih

Michael Krásný vydává druhé album 20:20

Michael Krásný, kontrabasista, baskytarista, zpěvák a dlouholetý doprovodný hráč trumpetisty Laca Decziho, vydává druhé sólové album s výmluvným názvem 20:20. michaelkrasnymusic.com

Čtěte také...

Čtení o filmu nejen česky...Věnujme se i četbě zahraniční literatury (pokud ji seženeme)

kinematografia-perexZatímco za vlády komunistů byly televizní programy i nabídka kina zahlceny sovětskými filmy, nyní se k nám z Ruska dostane – a to ještě ojediněle - nanejvýš nějaká ta pohádka. O filmovém dění tam a zejména v republikách, kter...


Literatura

Působivý thriller Strážci

200liKnížka Strážci autora Jona Steeleho (z anglického originálu The Watchers, vydaného nakladatelstvím Bantam Press v roce 2011 a přeloženého Kristýnou Ševčíkovou pro nakladatelství Host Brno v roce 2013) je napínavá od začátku do konce. Je určena čtenářům, k...

Divadlo

Horská dráha, přehlídku šarmu a osobního kouzla

Horska draha perexPrvní premiérou roku 2019 v Divadle Bolka Polívky v Brně byla 11. ledna francouzská konverzační komedie Erica Assouse, která si hraje s prvky absurdního humoru. Je určena pro dva herce a v režii Petra Halberstadta se v ní představ...

Film

Rytmy + pohyb + světlo = futurismus

rytmy perexNakladatelství Arbor vitae nabídlo již několik mimořádných publikací, hodnotných jak textově, tak přetiskem mnohdy unikátního obrazového doprovodu. Týkají se jak jednotlivých osobností (Jan Švankmajer, Jiří Brdečka), tak uměleckých směrů, napříkl...