Kultura21.cz

Velikonoce jsou pro křesťany nejdůležitějšími svátky v roce. Jejich datum je pohyblivý, protože se počítá na první neděli po jarním úplňku. Mohou být tedy nejdříve 22.3 a nejpozději 25.4. Také se mohou o týden posunout vpřed, pokud by vyšly později, nebo když vyjdou dvakrát na 25.4, tak se ty poslední také posouvají. Každá oblast měla a někde i ještě má v tomto období své tradiční zvyky, pověry, pověsti. Pojďme si připomenout alespoň některé.

Příprava na velikonoce začíná POPELEČNÍ STŘEDOU, kterou začíná 40 denní půst. Je to doba po masopustním veselí, spojená s konzumací všelijakých dobrot, zejména těch masitých. V některých oblastech v ten den chodil po vsi výsměšně oblečený muž s lucernou a hledal po staveních ztracený Masopust.  Ten sice nenašel, ale bez výslužky také neodešel. Také se věřilo, že kdo se ten den napije svěcené vody, bude celý rok chráněn před komáry. Muži pro stejný účinek však věřili spíše kořalce.   
PRVNÍ NEDĚLE POSTNÍ ČERNÁ nesla jméno podle černých šatů žen, které si tuto neděli oblékaly. V noci se tajně, aby děti nevěděly, pekly postní preclíky sypané mákem a solí. Ráno je pak děti nacházely navlečené na vrbovém proutí na stromech, jak je tam liška navěsila (zvyk z Berounska a okolí a tak neděle tam byla označována jako liščí).
DRUHÁ  NEDĚLE POSTNÍ PRAŽNÁ byla nazvána podle jednoho z postních jídel PRAŽMA, což byla upražená obilná zrna. Pokud z pražmy byla polévka, tak té se říkalo PRAŽENKA.
TŘETÍ NEDĚLE POSTNÍ KÝCHAVNÁ. Ve středověku kýchání označovalo příchod moru. U našich předků bylo kýchání a pozdravení „Pozdrav tě pán Bůh“, znakem dobrého chování. Věřilo se, že kýchání čistí hlavu. Rozšířenou pověstí také bylo, že počet kýchání ten den znamenal, že minimálně tolik roků bude kýchající ještě živ.
ČTVRTÁ NEDĚLE POSTNÍ DRUŽEBNÁ. Tuto neděli chodil nastávající ženich s družbou do domu své nevěsty. V některých oblastech tento den se zakončil zábavou, kdy se pila ROSOLKA (sladký likér z ovoce) a PÁLENEC (upečený hrách sypaný cukrem a pepřem) nebo PUČÁLKA (napučený hrách upražený na másle s rozinkami a různým kořením). V Římě se tuto neděli světí ZLATÁ RŮŽE.

PÁTÁ NEDĚLE POSTNÍ SMRTNÁ. Spojená s vynášením slámové ZIMY oblečené do ženských šatů a házení za zpěvů do vody, ze skály, či zakopáním do země. Tento zvyk z pohanských dob podléhal církevním zákazům, proto se moc neudržel. Drží se stále hlavně na Moravě, s různými jmény Morena či Maruše, někde to byl také Smrťák. SMRTKA symbol ZIMY tak definitivně odcházela a vítalo se JARO.
ŠESTÁ  NEDĚLE POSTNÍ KVĚTNÁ.  Byl dnem, kdy Ježíš Kristus slavně přijížděl do Jeruzaléma, přivítán čerstvými ratolestmi ze stromů.  Proto je ten den zasvěcen svěcení jívových větviček (kočiček), někde lískovými, březovými či jasanovými . Ty posvěcené pak doma lidé vyměňovali za ty loňské, které byly spáleny. Ten den se nepeklo, aby se nezapekl květ na stromech, oblékaly se nové šaty a zelenými ratolestmi se obydlí vymetávala, aby se vymetla zhýralost a nemravnost. Pokud člověk ten den našel vejce od černé slepice, a pokud dodržel správný rituál, měl šanci, že se mu zjeví duch a splní každé jeho přání.  
PAŠIJOVÝ SVATÝ TÝDEN připomínal poslední týden Ježíšova pozemského života, jeho smrt na kříži a vzkříšení.
Pašijové dny měly své názvy a zvyky. První dva dny MODRÉ PONDĚÍ a ŠEDIVÉ ÚTERÝ byly věnovány velkým úklidům. SAZEMETNÁ  nebo ŠKAREDÁ STŘEDA znamenala nutnost vymetat z komína saze k vyhánění zlých sil. Škaredá se jí říkalo, protože se připomínal škaredý skutek JIDÁŠE. Tradovalo se, že kdo se ten den bude mračit, bude se mračit každou středu po celý rok. O ZELENÉM ČTVRTKU se omýváním ranní rosou zabraňovalo nemocím. Smetí co se zametlo v domě, se odneslo na křižovatku cest, aby se v domě nedržely blechy. Někde se zvonilo paličkou na hmoždíř, aby dům opustil hmyz a myši. V ten den se jedly zelené pokrmy – zelí,  hrách pro pevné zdraví. Hospodáři zasívali len a hrách, aby dobře rostly. Pověry radily nic si nepůjčovat a s nikým se nehádat. V kostelích biskupové umývali nohy svým kněžím, nebo vybraným mužům. Zvony „odlétly do Říma“ utichly i varhany. Místo zvonů se ozývaly dřevěné klapačky a řehtačky v rukou dětí. Pekly se jidáše z kynutého těsta různých tvarů, večer hospodáři z nového hrnku pomocí věchýtku slámy, svěcenou vodou vykropily dům i okolí, aby je uchránily před záludnými čarodějnicemi.  Podle pranostiky bílý Zelený čtvrtek ukazoval na teplé léto.
VELKÝ PÁTEK, den kdy zemřel Ježíš Kristus, byl prožíván ve znamení smutku, ticha a rozjímání. V kostelech byly zvláštní bohoslužby, četly se Janovy pašije, Z příběhu o posledních dnech Ježíše se z původně čteného evangelia vyvinula hra, často do velkých divadelních představení , která se těšila  velké oblibě. Kostel byl bez výzdob, květin i svící na oltářích, mlčely zvony i varhany, zpívalo se.  Lidové tradice vypráví o otevírání pokladů ve skalách a to i na památné hoře Blaník. V krajích, kde se vyrábělo plátno, se předly PAŠIJOVÉ NÍTĚ, které ochraňovaly před zlými duchy. Ten den se nepralo.
BÍLÁ SOBOTA, nekonaly se mše, stavení se uklízela novým koštětem, aby byla po celý rok čistá. Pekly se mazance a velikonoční beránci, pletly pomlázky a zdobila vajíčka. Před kostelem se vysvětil oheň.  Lidé si ho nosili domů a znovu s ním zatápěli. Ohořelá dřívka se zapichovala do polí, aby byly úrodná. Popelem se posypala louka. Někde probouzely ovocné stromy třesením.
Na BOŽÍ HOD VELIKONOČNÍ se v kostelech světily velikonoční potraviny (mazance, chléb, vejce a víno). Část se rozdávala návštěvám, ale také zahradě, polím a studnám, aby dobře prospívaly.
VELIKONOČNÍ PONDĚLÍ bylo ve znamení koledování, pomlázky a šlehání děvčat. Hospodáři našupali všem domácím brzy ráno, aby byli celý rok čilí. Odpoledne patřila dětem, které hrály různé hry o vajíčka. Odrostlejší mládež se veselila při muzice.

Prameny :“ Od masopustu k velikonocím“ Irena Bukačová,
                  „Malá encyklopedie velikonoc“Valburga Vavřinová

Foto: autorka