Kultura21.cz

Chtěla bych dnes krátce zavzpomínat na pana Karla Málka, moudrého a skromného člověka, který mi vstoupil do života a zanechal tam otisk už napořád. Poznala jsem ho jako pamětníka, vypravěče, fotografa a spisovatele. Na svou knihu Letecké legendy byl právem pyšný a mluvil o ní s láskou.

Vzpomínám na rozhovor s ním pro regionální noviny, u kterého jsme se hodně nasmáli, i když jsme mluvili o vážných věcech. Karlovi život přinesl mnoho zážitků a zkušeností a jako válečné dítě měl i smutné vzpomínky. „Jasně si vzpomínám třeba na 10. červen 1942, kdy Němci ničili Lidice. Na to se nedá nikdy zapomenout, to nás všechny strašně zasáhlo, někoho zlomilo na celý život.“ Přesto však neztratil smysl a cit pro krásné věci a života užíval plnými doušky. A jak často říkal, jeho největším nepřítelem byl Čas. Obohatil mě svými názory, myšlenkami, vzpomínkami i smyslem pro humor a bezmezným optimismem. Moc mě mrzí, že jsem mu za to všechno nestačila ani poděkovat, protože nás zčistajasna opustil. Bylo to 14. září 2013 a bylo mu 78 let. A to mě opět utvrdilo v tom, že člověk nemá otálet. Pořád jsem si říkala, že mu to řeknu, až se uvidíme…

Jak šel život

Karel se narodil v Praze, ale od malička bydlel ve starém mlýně nedaleko středočeských Statenic. „Říkalo se mu Kopanský nebo také Štěpánkův mlýn. Do obecné školy jsem chodil ve Statenicích, po ní jsem pokračoval v měšťance v Lysolajích, a v roce 1950 jsem nastoupil do učení. Můj sen být leteckým mechanikem se však rozplynul při zjištění, že jedno jediné učiliště je pouze v Popradu. Navíc bylo vojenské a to by znamenalo stát se v patnácti letech vojákem z povolání. A to se mi opravdu nechtělo.“ Na letišti však tehdy přijímali příbuzné profese, a tak se mladý Karel vyučil v Praze strojním zámečníkem a po vojně nastoupil u ČSA jako letecký mechanik. Po složení řady zkoušek se osvědčil natolik, že byl vedením vysílán na odstraňování složitých závad letadel i do zahraničí. Současně se jako „staniční technik“ pro ošetřování našich letadel podíval třeba do Dakaru, Rabaru či Montrealu. „Díky svému povoláním jsem měl možnost navštívit a poznat mnoho zemí světa, a všude mě doprovázel můj věrný přítel - fotoaparát Flexaret 4 A.“

    
Karel Málek - fotograf

„Přesně si pamatuji, že spoušť měchového fotoaparátu VOIGHTLÄNDER 6x9 jsem poprvé zmáčkl, když mi bylo deset let. A fotil jsem všechno - rodinu, krajinu, školní výlety, různé slavnosti, náš fotbalový klub, i místní ochotníky.“ Karel se pousmál při vzpomínce na to, když vyfotil svůj první akt. „Já jsem vůbec nevěděl, že se tomu tak říká,“ kroutil hlavou. „Jedna spolužačka mě požádala, ať ji vyfotím „jen tak“. Bylo to o prázdninách, na Okoři u rybníka za rákosí, bylo nádherné počasí. No tak jsem ji vyfotil, když si to přála a nepřipadalo mi na tom nic divného. Od spolužáků si pak ale vysloužil přezdívku Šílený fotograf“.“ V té době už si sám vyvolával filmy, a dělal první fotografie pod odborným vedením drogisty pana Hlaváčka. Když pak nastoupil do učení, bydlel na internátě, kde byla kompletně vybavená fotokomora. „A tady mě do tajů fotografické práce zasvěcoval vychovatel Ludvík Vaculík. Tady jsem také poprvé vystavoval svoje fotografie.“ Potom přišla vojenská služba, kde vedle samopalu samozřejmě nesměl chybět fotoaparát.

Jak chutná chvíle slávy

Karel Málek fotil nejraději letadla, Cikány a Prahu. A byl na to pyšný. V rámci fotoklubu vystavoval voje snímky ve Stockholmu, Zürichu, Barceloně a v Paříži. Často míval autorské výstavy v mnoha českých městech a jeho obrázky byly publikovány v odborných časopisech. „Pro fotografování používám na portréty nejraději Flexaret 6, na repotáže Canon EOS 400 D a pro ostatní tvorbu Canon 300 a preferuji černobílý negativní film.“ Jeho vážnost byla fascinující. „Mám velmi rád fotografie Jana Saudka, i když vím, že polovina národa toho muže nenávidí. Máme totiž něco společného. Narodili jsme se oba v květnu 1935 a oba jsme fotografovali Flexaretem.“ Když jsem se Karla ptala na životní motto, řekl: „Motto snad ani ne, ale při fotografování se snažím hlavně o to, abych dělal srozumitelnou fotografii. Vyhýbám se módním trendům a výstřelkům, které stejně nemají dlouhého trvání a časem zaniknou. Jako kluk jsem z toho taky něco zkusil, ale když jsme si prohlíželi tuto „tvorbu“ s jedním starým zkušeným fotografem, tak mi otcovsky řekl: „A proč to vůbec děláš, líbí se ti to? Víš co? Až mi jednou přineseš fotku Karlova mostu, která bude bezvadná, tak potom si dělej tyhle pitominy“. Ten muž už nežije, ale dodneška jsem mu za tuhle radu vděčný. Měl jsem ho opravdu rád a nesmírně jsem si ho vážil.“

Tak takový byl Karel Málek. Skromný muž s velkým srdcem. Pamatuji si, jak se kolikrát jsme se potkali a on mi nadšeně vyprávěl o všem, co ho bavilo a co měl rád a v jeho vyprávění bylo takové zaujetí a obrovská empatie. Vyprávěl také mi o jedné letušce, která létala s ČSA. „Ani nevím, jak se jmenovala, ale byla krásná a já jsem se do ní zamiloval. Nikdy jsem jí to ale neřekl. Netušila to. Vídal jsem ji na letišti a najednou mi zmizela. Kdyby to tak tušila,“ usmál se a v očích měl něco zvláštního. Moc ráda jsem ho poslouchala a moc ráda na něho vzpomínám. Dodnes se neubráním dojetí, když si vzpomenu, jak jednou někdo zazvonil a když jsem přišla otevřít, u našich vrátek stál on, v ruce svoji knihu Letecké legendy, kterou si pár dní před tím přivezl z tiskárny a tu mi podal se slovy: „Paní Qendo, tu jsem schoval jenom pro vás.“ A pak se na mě usmál, tak tatínkovsky, očima a srdcem, otočil a odešel. Uvědomila jsem si to obrovské gesto. Ač se mu špatně chodilo, neváhal sednout na autobus a doplahočit se kus cesty kvůli té jedné minutě. Déle ta chvíle netrvala. Pro mě ale tahle minuta zůstala okamžikem věčnosti. Stála jsem tam s jeho nádhernou publikací a dívala se, jak se mi vzdaluje. A to bylo naposledy, kdy jsem ho viděla. Měla jsem ho ráda, patřil do mého života. A proto jsem na něho musela zavzpomínat. Ještě jednou, alespoň pomyslně, bych mu chtěla říct: „Tak Karle, dobrý světlo!“  

P.S. A ještě by se hodilo, abych vysvětlila tu Qendu. Je to přezdívka, která se mnou žije už několik desítek let. Pan Karel ji zahlédl na obalu mojí knížky a od té doby mi jinak neřekl. Díky, Karle!

Foto: z archivu Karla Málka a autorka

Popisy k fotkám:

1.    Karel Málek

2.  A takhle vypadají Letecké legendy uvnitř _1

3.    Láskou na celý život se Karlovi stala letadla všech druhů a velikostí

4.   Karla inspirovala opravdovost. Nedělal rozdíly mezi národy ani vrstvami
5.    Tahle kniha má pro mě nevyčíslitelnou hodnotu

6.    Miloval život ve všech podobách