Kultura21.cz

Možná si vybavíte onu jedinečnou úvodní scénu z  filmu Štastné a veselé (pojednávalo o vánočním sbratření nepřátelských vojáků v zákopech první světové války) – spatříme v něm, jak se francouzské, německé i anglické děti od nejútlejšího věku učí, že jejich národ je ten nejlepší, zatímco ty sousední patří mezi „dědičné“ nepřátele, připravené kdykoli ublížit. Přesně tímto tématem se zabývá kniha francouzského historika Marca Ferra JAK SE VYPRÁVĚJÍ DĚJINY DĚTEM PO CELÉM SVĚTĚ.

Marc Ferro, jenž zaujal už před několika lety vydanou knížkou Tabu dějin, proslul zejména zájmem o prolínání filmu a (obecné) historie, respektive zobrazení dějin ve filmu; ovšem v českém překladu je dostupná jediná ukázka, a to navíc jen časopisecky (o ruském filmu Čapajev). Není tudíž divu, že si při objasňování, jak se různě po světě v průběhu minulého století – někdy se snadno čitelnými přesahy do aktuální přítomnosti - vykládaly dějiny, vypomáhá i filmovými odkazy.

Ferro dokládá, že takříkajíc institucionalizované dějiny, sestavené do přehledných a snadno zapamatovatelných schémat, se prosadily v takové podobě, aby ospravedlnily stávající politiku, ideologii či přímo ten který režim. Jedno pojetí uplatňují vítězové a jiného se mnohdy potají přidržují poražení, pokud ovšem přežili. Výslovně píše: „Ve službách Krista či sultána, republiky nebo víry, ba dokonce i strany se institucionalizované dějiny vždy odvíjejí od toho, co se právě děje.“ (s.390)

Ščors -fr.časopisy

Netřeba dodávat, že takové výklady se opírají o vizionářská ponaučení, často zakotvená v „posvátných“ výrocích, spisech a skutcích, ať již pocházejí od starozákonních proroků či Ježíšových učedníků, od Mohameda, Karla Marxe nebo třeba Grety Thunbergové. Stačí se poohlédnout, jak rozdílně, ba přímo protikladně hodnotí tytéž události a tytéž jedince na jedné straně v Polsku a na druhé straně v Rusku (případně na Ukrajině). Stačí pohlédnout na půtky mezi přívrženci a odpůrci současné přistěhovalecké vlny, evropského společenství, klimatické krize či třeba získávání elektrické energie.

Kniha se vyznačuje mimořádně širokým záběrem: umožní nahlédnout do dění na africkém kontinentu, přiblíží perskou (a tureckou) variantu dějinného vývoje, nemluvě o otázce, zda se u Arabů týká výklad dějin jich samých nebo islámu. Zavítáme též do Indie, Číny a Japonska, tedy všude tam, kam pronikala i západní civilizace, když ještě koloniální správu považovala za blahodárnou. S jejím vlivem se tamní kultury podnes vyrovnávají. Nechybějí ani státy, jejichž tragicky utvářené dějiny podpořily zvýraznění národní identity – jako v Arménii nebo v Polsku.

Zvýšená pozornost je přirozeně věnována evropskému prostoru, s přihlédnutím k nesčetným ukrutnostem, které se na něm děly. Ferro přibližuje poměry v represivních totalitních systémech (jako byly nacistický a komunistický), jakkoli i v nich se výklad dějin proměňoval, některé dříve nepominutelné osobnosti (například Stalin) mizely, nahrazeny vhodnějšími. Připomíná ovšem, že i státy řekněme demokratické (nejen zmiňované Spojené státy americké nebo Francie) se mohou uchylovat k předem určené (dez)interpretaci událostí či vytěsňování tabuizovaných jevů. Myšlenky „politické korektnosti“ nejsou totiž nijak nové.

Knihu zajisté přínosnou, neboť shrnuje informace, které jsme v neúplně, roztroušené podobě znali, přeložila Doubravka Olšáková, redaktorkou publikace byla Kateřina Stěpančíková a odpovědným redaktorem Jaroslav Havel. Ti všichni občas pocítili potřebu přizvat si odborného poradce, aby některé „odlehlejší“ kapitoly znalým okem posoudil a případně opravil (jmenovitě kapitoly o dějinách islámu, Arabů, Peršanů a Turků), avšak jinde lehkovážně ponechali nepřesnosti, dokonce nesmysly.

Tak se třeba dovíme (s.189), že obranu sovětského Ruska během občanské války organizovali vedle jakéhosi Chorse také Lenin, Vorošilov, Frunze a Stalin. Kdo je oním tajemným Chorsem? Překladatelka i redaktoři doplatili na někdy stěží srozumitelné přepisy ruských jmen. Zřejmě ani Ferro nevzal v potaz, že leckteré francouzské odborné časopisy (nejen slavistické, ale třeba také obecně uznávané historické periodikum Annales) si při přepisu ruských jmen vypomáhaly převzetím české abecedy a českou transkripcí – viz přiložený obrázek. Oním záhadným Chorsem je tudíž Ščors, jehož hrdinství věnoval režisér Dovženko celý film, jak je z připojeného dokladu patrné.

Avšak ani s filmy to není jednoduché. Občas byly pominuty distribuční názvy, pod nimiž se v českých (československých) kinech promítaly – např. The Birth of a Nation se u nás nazývá Zrození národa. Také pochybuji, že by se herec James Stewart podílel na kterékoli adaptaci Craneova románu Red Badge of Courage, který vyšel česky pod názvem Rudý odznak odvahy. Když Ferro píše o německých filmech a jejich zobrazení novodobé, zejména válečné historie, zjevně nemá nikdo ani ponětí, že některé se u nás uváděly, a tudíž mají české názvy (Westfront 1918 = Na západní frontě 1918, Stosstrupp 1917 = Úderná rota 1917, Über alles in der Welt = Volání domoviny).

Jakousi pomyslnou třešničkou na dortu se na straně 166 stávají dva nacistické filmy, jejichž originální tituly jsou natolik zkomoleny (že by už v původním francouzském vydání?), že bychom je marně hledali. Takže Fruchling ve skutečnosti odkazuje k filmu Flüchtlinge (neboli Uprchlíci) a za zkratkou KGB se skrývá jiná zkratka - GPU, tedy ruská státní bezpečnost (Gosudarstvěnnoje političeskoje upravlenije), neboť KGB vzniká až v 50. letech. Oba filmy doopravdy přesvědčují, že ruští bolševici jsou čiré zlo, v dramatu GPU dokonce spatříme, jak nevinné oběti, ocitnuvší se v bolševických spárech, zachraňují ušlechtilí příslušníci Gestapa. Českému umělci Vladimíru Majerovi, jenž tu ztělesnil zlotřilého bolševického komisaře, se účast v tomto filmu stala osudnou, po válce jej postihlo doživotní vyloučení z hereckého stavu…

Marc Ferro: Jak se vyprávějí dějiny dětem po celém světě
Přeložila Doubravka Olšáková
Vydala Academia, Praha 2019. 423 strany
Hodnocení: 70 %
Foto: kniha, archiv autora
www.academia.cz/jak-se-vypraveji-dejiny-detem-po-celem-svete--ferro-marc--academia--2019