Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Bývá zvykem, že významným badatelům na poli dějin, společnosti i lidského jedince, dále literárním, divadelním, filmovým ( i jiným) historikům a teoretikům – zpravidla v souvislosti s nějakým významným životním jubileem – vycházejí ku jejich poctě různě tlusté svazky. Lze je rozdělit do dvou oblastí: buď shrnují příspěvky oslavencových kolegů a (bývalých) žáků nebo naopak seřazují oslavencovy dosud roztroušené, a tudíž obtížně dostupné stati do jedné knihy.

Nakladatelství Lidové noviny nyní vydalo dvě publikace, náležící k oběma eventualitám. K prvně jmenované možnosti řadím Rudolfovo číslo, opatřené naprosto výmluvným podtitulem: Rudolfu Procházkovi k 65. narozeninám kolegové a přátelé. Hned úvodní vzpomínková črta dokládá, jak výjimečnou osobností byl přední brněnský archeolog Rudolf Procházka, ochotný pomoci začínajícímu adeptu kopání a převracení zeminy odbornou radou i nenápadnou přímluvou.

Jak vypadala středověká města a jak se v nich žilo
Knihu otevírá jedna Procházkova studie o středověké urbanizaci v důležitých českých i polských městech (Praha, Brno, Chrudim, Hradec Králové, Štětín, Gdaňsk, Vratislav), provázená řadou názorných mapek. Text objasňuje, co všechno lze vytěžit z archeologického průzkumu, zvláště poznání, jakým způsobem se šířila zástavba, jak se měnily stavební prvky, kde nacházela prvotní tržiště. Cenná je obrazová příloha, ať již nabídne mapky a plány nebo barevné fotografie.

Zařazená „čísla“ ve smyslu zhruba dvacetistránkových příspěvků se jednak vyznačují zobecňujícím, často výčtovým nadhledem, jednak zpracovávají konkrétní lokality či předkládají případové studie. Tak se dovíme o možné spolupráci (ale také rivalitě) mezi blízkými obory, jakými jsou archeologie založená na průkaznosti vykopávek a historie těžící z písemných (obrazových, sochařských, architektonických…) zdrojů. Středověké město – kdysi mu věnoval obsáhlou monografii František Hoffmann – tak může být pojato jako výzva k mezioborové komparaci, ale také jako předmět průzkumu, třeba dávných předměstí vysunutých před hradby nebo soužití středověkých měšťanů a venkova, eventuálně vesnic, která mnohdy města vlastnila (jako tomu bylo např. v případě jihočeského Písku).

Pak následují črty vztažené ke konkrétním lokalitám – Praze se věnuje hned několik autorů, kteří se zabývají vztahem mezi chudinou a boháči, případně se zajímají o rozvoj metalurgie, zpracovávání železných i neželezných kovů. Stranou nezůstává ani Brno (s nahuštěním řemesel) a Plzeň, jejíž vývoj je sledován v průběhu bezmála pěti staletí. Osobně bych však upřednostnil Šlézarovu čtivou stať o posunech mocenských center od knížecího hradu až k právnímu městu. Na Moravě se to týká nejen Brna a Jihlavy, ale rovněž Olomouce, která se tentokrát ocitá v centru pozornosti.

Co prozrazují dávné kroniky a jiné dobové texty
Druhá kniha se nazývá Amica chronistarum (věřím, že laskavý čtenář si toto latinské sousloví sám přeloží) a je věnována profesorce Marii Bláhové k životnímu jubileu, jak praví podtitul. Profesorka Bláhová je dlouhodobě spojená s Katedrou pomocných věd historických na Filosofické Fakultě University Karlovy. Její odborný přínos za uplynulé půlstoletí spočívá ve zpřístupňování středověkých českých kronik i psaní vysvětlujících komentářů k nim. Také překládala z latiny. Do dějin svého oboru se zapsala zejména knihou Historická chronologie.

Ve dvanácteru otištěných studií, jejichž délka kolísá mezi deseti až třiceti stranami, se obírala hlavně středověkými kronikami i jinými písemnostmi, které vnímá jako cenný zdroj informací. Bláhová se tak postupně dotkne předhusitských pramenů, prozkoumá rýmované kroniky jako historický zdroj, přiblíží středověké panovnické katalogy a rodopisy, zabývá se českými knihovnami přemyslovského období, samozřejmě vesměs rukopisnými, protože knihtisk ještě nebyl vynalezen. Ale vedle těchto statí, povětšinou – a použiji slovo dosti ošklivé – školometských, někdy nudně popisných či výčtových, pro běžného čtenáře obtížně stravitelných, nalezneme také čtenářsky přitažlivější články. Mám na mysli třeba zamyšlení, zda ke vzdělání měly přístup i nižší společenské vrstvy, jak v přemyslovských Čechách bylo organizováno vzdělávání, jaké se vyskytovaly školy. A zajímavé je rovněž pojednání o vývoji špitálů v tehdejší Evropě, zvláště pak příběh toho nejstaršího v Praze.

Na zveřejněných textech je zřetelné, že paní profesorka asi nikdy nepomýšlela, že by je někdy měli číst i jiní čtenáři než ti, kteří holdují mluvě odborných historických časopisů nebo úzce specializovaných sborníků, jeden příspěvek je dokonce ponechán v původním německém znění. Od toho se odvíjejí úskalí laického náhledu, který s autorkou stěží může držet krok. Tento postřeh ostatně do značné míry platí i pro Rudolfovo číslo, v názvu si trochu samoúčelně pohrávající s podobně znějícím Ludolfovým číslem neboli matematickou konstantou π, která se - jak si ještě pamatujeme ze školy - rovná číslu 3,14159265359 (atd.). A jak seznají nejen mnozí rodiče předškolních dětí, ale také Japonci, výslovnostní splývání hlásek „r“ a „l“ není až tak výjimečné…

Irena Loskotová (ed.): Rudolfovo číslo. Rudolfu Procházkovi k 65. Narozeninám
Ve spolupráci s Archeologickým ústavem AV ČR, Brno, Masarykovou univerzitou a Archaiou Brno, z.ú. vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2021. 284 strany
Hodnocení: 80 %
Foto: kniha, https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Nuremberg_Chronicle_illustrations_f_221-230#/media/File:Nuremberg_chronicles_-_praha.png
Odkaz na knihu: www.nln.cz/knihy/rudolfovo-cislo/

Josefína Knoblochová, Ivana Ebelová (eds.): Amica chronistarum. Věnováno profesorce Marii Bláhové k životnímu jubileu.
Ve spolupráci s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy vydalo Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2021. 243 s.
Hodnocení: 70 %
Foto: kniha
Odkaz na knihu: https://www.nln.cz/knihy/amica-chronistarum-venovano-profesorce-marii-blahove-k-zivotnimu-jubileu/