Kultura21.cz

Ačkoliv jsou Itálie a Japonsko zeměmi od sebe značně vzdálenými a na první pohled zcela odlišnými kulturou, která je dána geografickou polohou a historickým základem, po bližším prozkoumání lze nalézt několik shodných prvků.

Naši prohlídku zahájíme v oblasti kulinářského umění. Čekáte-li, že se pokocháte lahodně vyhlížejícím suši nebo špagetami, asi vás zklamu. Nebude to ani pizza, ryby, mořské řasy nebo zmrzlina. Představím vám nevábné speciality pro otrlé strávníky, na které však nedají obyvatelé Itálie a Japonska dopustit. V obou případech se jedná o sýry.

Ten japonský se jmenuje nattó a je to vlastně hutný zkvašený sójový pokrm bohatý na proteiny. Japonci jej pravidelně jedí k snídani samotný nebo studený na rýži, případně okořeněný sójovou omáčkou, hořčicí nebo křenem wasabi. Zkvašené sójové boby jsou lepkavé a mazlavé a navíc dost páchnou, ale pokud máte rádi naše syrečky, nemuselo by vám to tolik vadit. Odpudivější je pohled na viskózní sliz prolínající se tímto pokrmem. Jeho atraktivitu může zvýšit fakt, že má pozitivní zdravotní účinky, například v souvislosti s prevencí trombotických onemocnění.

Zdá se vám to nechutné? Bude hůř... Specialita Casu Marzu (formaggio marcio – shnilý sýr, říká se mu také červí sýr) z italské Sardinie vzniká naříznutím sýra Pecorino sardo, do nějž jsou vpravena vajíčka mouchy sýrohlodky drobné. Vylíhnuté průvody červíků se prokousávají sýrem a jejich exkrementy přispívají ke kvasnému procesu uvnitř bochníku. Pokud celý sýr neodpochoduje ze spižírny předčasně, vznikne aromatická hmota krémové až tekuté konzistence, jíž místní trefně přezdívají slzy. Nejčastěji k sýru, který je velmi výrazné a štiplavé chuti, přikusují domácí chléb a zapíjejí jej doušky silného červeného vína Cannonau a musejí dávat pozor, aby jim malí čiperové nevyskočili z úst. Prý dokáží vyskočit až do výšky 15 centimetrů. No není divu, musí to být hrůza vidět otevřená ústa lačnících gurmánů! Asi nemusím podotýkat, že směrnice EU výrobu zakazují, ale obyvatelé Sardinie tuto pochoutku pěstují ilegálně, nedají na ni dopustit a moc jim šmakuje.

Po dobrém jídle je dobré si lehce odpočinout a pak vytrávit při nějaké hře, nejlépe někde v parku.

Italská hra bocce, která odvodila své jméno z pojmenování koule či míče lidovou latinou – bottia. Je to italská verze trávníkového kuželníku (hraní v bowls). Nejstarší známá forma tohoto sportu prý byla hraná v italských Alpách v rané křesťanské éře, kdy byly kameny házeny na kámen cílový (terč) s cílem terč trefit či dostat svůj kámen terči co nejblíže. Bocce byla hlavní zábavou římských vojáků, kteří ji rozšířili po celé říši. Časem byly kameny nahrazeny koulemi či míči a ty pak byly spíše kouleny než vrhány. Řečtí kolonizátoři přinesli bocce s sebou do míst nynější moderní Itálie. Byl to Giussepi Garibaldi, který v době sjednocování a nacionalizace Itálie popularizoval tento sport, a to již v podobě dnes známé. Bocce často během let ztrácela a znovu získávala popularitu. Na mezinárodní úrovni je bocce hrána od konce 19. století. (zdoj: Wikipedie)

Dalo by se říci, že to je vlastně jakási variace na hru kuličky, kterou známe i u nás, Japonsko nevyjímaje. Kuličkám se v Japonsku říká bidama. Princip hry je stejný - vítěz získává kuličky soupeřů, ovšem hra probíhá jinak. Zatímco v Čechách se kuličky kutálejí do jamky v zemi, Japonci (stejně jako Italové) hrají kuličky spíše jako petanque - nakreslí na zem kruh a z toho se snaží svými kuličkami vystřelovat kuličky soupeřů. (zdroj: ABC)

Cosa Nostra versus Jakuza – že by obě země potřebovaly speciální mafiánský dohled?

O italské i japonské mafii toho bylo napsáno několik knih a natočeno dost filmů, seriálů a dokonce i reklam. V Itálii operuje mafie, často označovaná „skutečnými pány“ Itálie jako Cosa Nostra („naše věc“). Vznikla v polovině 19. století na Sicílii jako tajná společnost. Její odnož se objevila ke konci 19. století na východním pobřeží Spojených států společně s vlnou italských imigrantů.

Japonská Jakuza nebo též Gokudó je tradiční zločinecká organizace, jejíž charakter nejlépe odpovídá tomu, co známe pod pojmem mafie. Původ celé japonské jakuzy se nedá určit zcela jednoznačně. Organizace se etablovaly z různých částí tradiční japonské společnosti. První stopy v pátrání po původu Jakuzy vedou do roku 1612, za muži kabukimono (šílenci). Jejich zvláštní styl oblékání, typický sestřih a špatné chování v kombinaci s jejich dlouhými meči dávaly všem okolo výstrahu, aby se měli na pozoru. Italští mafiáni s jejich typickými obleky, klobouky a specifickým vystupováním jsou jim rovnocenným evropským protějškem.

Vliv japonské i italské mafie sahá daleko za hranice těchto zemí, výjimkou nejsou ani Spojené státy – vzpomeňme například na proslulé mafiánské Chicago. Od ostatních forem zločinu se mafie liší nejen svou strukturou, ale také infiltrací do státu – mafie má své členy nebo lidi jí nakloněné na místech státních úředníků, politiků, soudců a policie. Díky tomu se jí daří nejen prosazovat své zájmy, ale také krýt svou činnost. Členové mafie byli vždy jen muži. Mezi aktivity mafie patří např. obchod s drogami, obchod s alkoholem (zejména za prohibice), řízená prostituce a kontrola pornoprůmyslu, hazardní hry (zejm. v minulosti) a obchod se zbraněmi.

Jednou z věcí, ve které se Itálie a Japonsko asi nejvíce odlišují, je temperament a způsoby komunikace a pozdravů. Zatímco Italové si při setkání potřásají rukou, objímají se a vše je doprovázeno emotivními výkřiky či gesty, Japonci se vždy vyhýbali fyzickým kontaktům, tedy i podávání ruky či dokonce obejmutí, především z hygienických důvodů. Japonská tradice považuje stálý oční kontakt za známku agrese. Naopak vyhnout se přímému očnímu kontaktu je výrazem úcty. Pozdravem je oboustranná úklona. Výše společensky postavený má právo klanět se o něco méně, jde však pouze o zlomek vteřiny. Zvyk klanět se bývá používán často i při telefonním hovoru.

Ani ve sportu se mi příliš paralel nalézt nepodařilo – zatímco v Itálii fandí hlavně fotbalu a cyklistice, případně Formuli jedna, japonští fanoušci preferují zápasy sumó a bojové sporty typu Aikido, Kendo atp.

Co mají naopak společného je jejich přístup k vzhledu a oblékání. Italové i Japonci si potrpí na dokonalý vzhled oblečení a totéž očekávají od ostatních. Styl je sice odlišný, ale je fakt, že jsou jako ze škatulky. Čím nákladněji Vaše oblečení vypadá, tím lépe.

Hoďte se tedy do gala a vyrazte na festival Culturea!

Zdroj foto: internet