Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Berete do ruky štětec fude a pravidelně zhluboka dýcháte. Před vámi leží bílý neposkvrněný list papíru waši. Napjatě čeká, jaký znak na něm vytvoříte. Tuš sumi rozetřená na kameni suzuri vás vyzývá, abyste do ní omočili štětec. Znovu se zhluboka nadýchnete. Váš dech je v naprosté harmonii s vaším tělem. Koncentrujete se. Váš další pohyb vychází přímo z boků…

Koncert celého těla

Štětcem se zlehka dotknete tuše na kameni a ladným pohybem přenesete ruku směrem k papíru. Nepracujete ale pouhou rukou, váš pohyb, kdy vytváříte na papíře znak, je koncertem celého těla. Jakmile dokončíte tah štětcem, oddálíte ho od papíru a klidně a zaujatě si prohlédnete své dílo. Než znovu namočíte štětec do tuše, opět se zkoncentrujete.

Nalaďte se psaním k meditaci

Japonské umění kaligrafie není jenom malováním znaků na podklad. Je vlastně duchovním cvičením, při kterém by se měly do harmonie dostávat všechny části vašeho těla i mozek s vaším dechem. Jenom díky tomu dosáhnou tahy vašeho štětce dokonalosti. Vaším cílem není jenom napodobovat umění dávných mistrů štětce, ale proniknout do jejich duchovního světa. Naladit se na stejnou meditační frekvenci. Snažíte se na co nejmenší ploše a co nejjednodušším způsobem zachytit podstatu znaků a tím i věcí kolem sebe…

Symboly jako v dávné minulosti

V japonské kaligrafii šodó (cesta písma) se znaky tradičně píší štětcem. Jedině štětec umí dokonale vykreslit detaily, které pero či tužka není schopná zachytit. Vznikla spousta kaligrafických stylů, ovšem těch základních je pět. Tenšo zaznamenává znaky rytím do kostí či bronzu a najdeme ho na razítkách či pečetích. Tahy jsou tvrdé, ostré. Reišo pak znázorňuje obrazce psaním seříznutým bambusem, tedy vlastně předchůdcem štětce. Poznáme ho podle protažených čar. Je písmem úředníků, a pokud jde rychlost zápisu také jeho nejpomalejší formou. U obou těchto stylů jde o psaní znaků tak, jak si je kdysi předávaly minulé generace.

Problém se čtením znaků

Tři další styly už vyjadřují moderní podobu znaků. Kaišo zobrazuje všechny části znaku vykreslené doslova čárku po čárce. Je nejlépe čitelné, a proto se učí na školách nebo zobrazuje ve znakových slovnících. Tisknou se jím knihy, noviny, používá se pro počítačové fonty. Gjóšo naopak prvky znaku ladně spojuje a vytváří dojem plynulosti. Má minimum tahů. Používá se pro běžný zápis rukou. Sóšo naopak zjednodušuje znak až k extrému. Z původní komplikované podoby zůstává jenom symbolika, provedená už téměř v abstraktní rovině. Znak vyjádřený jindy mnoha pečlivými tahy nahodíme stylem Sóšo tahem jediným. Často je ale na hraně čitelnosti a s rozluštěním takového znaku mohou mít problémy i samotní Japonci…

Tištěný životopis? Nemyslitelné!

Pro Japonce je kaligrafie a psaní rukou vůbec stále důležité i v dnešním elektronickém věku. Originálně rukou psané texty se nikdy nemohou rovnat strohým geometrickým obrázkům, které vylezou z počítačové tiskárny. Ano, jsou sice dokonale podobné předlohám, ale jenom osobitý styl autora může znakům vdechnout život. Je proto naprosto nepředstavitelné, aby Japonec ucházející se o pracovní místo přinesl na pohovor životopis tištěný z počítače. Píše ho vlastní rukou. Pro mnohé mladé Japonce zvyklé už každodenně jenom bušit do klávesnice komputeru to samozřejmě může být tvrdý oříšek, při kterém se řádně zapotí. Jenže tentokrát vám nepomůže ani jméno sebeprestižnější univerzity, musíte do díla zkrátka vložit něco ze sebe samotného.

Pokud Vás kaligrafie zaujala, nenechte si ujít přednášku a workshop na festivalu Culturea ve Zlíně, více informací na www.culturea.cz