I dnes vzdejme hold slunci, dešti, půdě a pluhu

hold perex Naši předkové, při odhadování budoucí úrody odjakživa závislí na počasí, si velice bedlivě všímali povětrnostních, teplotních i srážkových poměrů. Nejen ke každému měsíci, ale bezmála ke každému dni si nahromadili pranostiky, odhadující nejen jeho průběh, ale v závislosti na něm i události následné. To všechno shrnul a přehledně roztřídil Zdeněk Vašků v objemné, více než tisícistránkové knize Hold slunci, dešti, půdě a pluhu, opatřené podtitulem Pranostikon.

Autor své pojednání rozčlenil do patnácti kapitol - v první z nich přibližuje okolnosti, za jakých lidové pranostiky vznikaly, v dalších dvanácti se věnuje každému z měsíců - od ledna do prosince - a poslední dvě zkoumají věrohodnost pranostik a také jejich původ, a to jak v zahraničí, tak v tuzemsku. Ukazuje, že některé pranostiky předkládají vcelku reálné krátkodobé předpovědi počasí, založené na jeho znalém pozorování, i když jiné naopak prozrazují naivní pověrečnost. Shromážděných pranostik se ke každému měsíci váží řádově stovky, v některých případech se počet blíží k jednomu tisíci.

U "měsíčních" kapitol dodržuje Vašků jednotné členění. Zahrnuje citace z dobových pramenů, často z kronik nebo staročeských kalendářů. Vysvětluje dnes již pozapomenuté termíny i plejádu svatých, kterým byly jednotlivé dny zasvěceny. Ale také monograficky zpracovává leckteré důležité jevy, třeba morové rány, půst, zvony a zvonění, výskyt a konzumování brambor, víru v čarodějnice. V tomto ohledu kniha nabývá rozměru čtivé a informačně cenné encyklopedické příručky.

hold 2

Rozebírá cyklicky se vracející jevy, například tříkrálovou oblevu, ale také jednotlivé aspekty z dnešního pohledu již archaické zemědělské činnosti. Tak se dovíme o získávání orné půdy žďářením, o trojpolním osevním cyklu, o pěstování plodin krmných, chlebových i léčivých, o mlácení cepy - dokonce včetně rozpočítadel pro rozdílná množství mlatců, od dvou do devíti, která určovala, kdy má který mlatec udeřit, aby nepraštil některého z kolegů.

V každé kapitole nejprve probírá možné kořeny pojmenování každého z měsíců, uvádí i rozličné výklady. Třeba duben, zjevně odvozený od dubu, který v tomto období začíná pučet, je název výhradně český. Jiné slovanské jazyky totiž upřednostňují jiný výrazný jev, a sice tvorbu květů – takže ukrajinsky se duben řekne kviteň, polsky kwiecień. Zřejmě tam byliny, křoviny a stromy začínaly rozkvétat dříve než v našem květnu, poprvé použitém teprve Josefeme Jungmannem před dvěma staletími.

Dočteme se také o vztahu jednotlivých měsíců k původnímu římskému kalendáři, z něhož pochází dnešní mezinárodní označení (jmenovitě dubnu odpovídá aprilis, což ovšem ve starověkém Římu byl druhý měsíce v roce, na rozdíl od nynějších zvyklostí). Starý římský kalendář míval jen deset měsíců – na to odkazuje označení prosince názvem december, tedy jako desátý v pořadí. Teprve za Julia Caesara byly vloženy další dva měsíce...

hold 3

Poté následují pranostiky, které se vztahují k danému měsíci jako celku, ovšem se souběžným sledováním dlouhodobých teplotních hodnot. Například leden mohl být mimořádně teplý (jako třeba letos), ale z minulosti známe i případy mimořádně mrazivé. Asi nejkrutější lednové mrazy museli lidé přestát v roce 1740 - teploměr tehdy poklesl (přepočteno na stupně Celsia) až někam k minus padesáti. A každý čtenář by mohl z vlastní zkušenosti rozhodnout, zda skutečně platí pranostika "lednová zima je nejkrušnější, červencová vedra jsou nejsilnější" nebo "mnoho sněhu v lednu, mnoho hřibů v srpnu".

Pisatel ovšem líčí, zásluhou výpisů z kronik, i dopad extrémního počasí: po vícero let trvající nepříznivé přírodní podmínky mohly vést až k tragickým hladomorům. Naproti tomu příliš teplé zimní měsíce mohly zavinit epidemie snadno přenosných chorob. Ostatně ne nadarmo se pravívalo, že "vlhká zima je nezdravá". Současně upozorňuje, ve shodě se svými předchůdci, že ne každé přísloví musí být pravdivé - například stěží uvěříme pořekadlu "mnoho sněhu - málo vody". Ale měli bychom přesto vzít v úvahu, že v minulosti se voda z tajícího sněhu mohla daleko vydatněji vsakovat do členité krajiny.

Teprve po probrání celoměsíčně platných pranostik přicházejí na řadu jednotlivé dny. A opět se dovíme leckteré zajímavosti: začátek roku nebýval jednotný. Dnes považujeme za samozřejmé, že prvním dnem každého roku je 1. leden, avšak v minulosti mohl rok začínat 25. prosincem, ale také 1. nebo 25. březnem, Božím hodem velikonočním, ba 1. zářím. Když se počátek roku ustálil právě na 1. lednu (neboli Novém létě), každý měl bedlivě sledovat, jaká bude vyhlížet rozbřesk. "Jestli na Nové léto se ráno nebe červená, znamená ten rok války a bouřky časté."

Každou kapitolu uzavírá pojednání o zemědělských pracích, příznačných pro každý z měsíců. Pro měsíce jarní až podzimní byla typická činnost na polích a loukách, ovšem ani během zimy nikdo nezahálel: kácelo a sváželo se třeba dřevo, bylo-li zapotřebí, probíhal ještě výmlat obilí nebo zpracování lnu. Hospodáři opravovali či vyráběli potřebné nářadí, ženy draly peří, pletly, vařily mýdlo, malé děti přebíraly hrách a čočku. Pro zemědělská hospodářství byla příznačná šetrnost a soběstačnost, jak to vyjadřuje i jedno pořekadlo - "co si sám udělat můžeš, nemáš nikdy kupovat".

Zdeněk Vašků: Hold slunci, dešti, půdě a pluhu. Pranostikon.