Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Než se s ní seznámíme, připomeneme si alespoň několik předků, kteří se zapsali do historie jejího rodu.

Nejstarším předkem rodu Schwarzenbergů byl rytíř Siefried ze Steinsheimu (okolo 1172). Jméno rodu je ale odvozeno od hradu Schwarzenberg, jehož majitelem se stal Erkonger, a ten od krále Zikmunda Lucemburského (1405-1411) získal i několik měst v Čechách – Žatec, Kadaň, Beroun, Točník. Brzy tato místa věnoval jako věno svým dcerám, které provdal za české šlechtice. Potomci Erkongera se rozdělili na několik větví s názvy podle jejich sídelních míst. Ve svých oblastech ovlivňovali vývoj a mezi nejschopnější patřil Jan Silný (1463-1528), právník, humanistický básník a spisovatel z hohenlandberské větve. Jeho vnuk Jan (1525-1588) byl povýšen do hraběcího stavu a získal panství Schwarzenberské, po jeho smrti patří do větve bavorské. Z této větve vynikal hrabě Jiří Ludvík (1586-1646), úspěšný diplomat a voják s hodností dvorního maršálka u habsburského dvora. Jeho opět větší majetek přechází na nizozemskou (rýnskou) větev. V té vynikal další voják, hrabě Adolf (1550-1600), polní maršál císařských vojsk proti Turkům. Jeho syn Adam (1583-1644) zastával důležité funkce na braniborském dvoře a o svůj majetek sice přišel (zabavili mu ho Sasové a Braniboři), ale dědictvím jeho syn Jan Adolf (1615-1683) získává jiný.

Jan Adolf byl společníkem pozdějšího císaře Leopolda a získává od něho Křivoklát (1658), třeboňské panství (1660) a rok na to kupuje panství hlubocké. V roce 1670 je povýšen do stavu říšských knížat. Byl dobrým hospodářem, statkům se věnoval, v hospodaření experimentoval, podporoval řemeslnou výrobu. Není nezajímavé, že se zajímal i o sociální potřeby svých poddaných a úředníků, což v té době nebylo obvyklé, zřizoval starobince i chudobince. Stal se i zakladatelem bohatých uměleckých sbírek. Dalším pokračovatelem byl kníže Adam František (1680-1732), rakouský a český šlechtic vychovávaný v Praze, kde také studoval. Ten získal Prachatice, Orlík a krumlovská panství. Od roku 1694 byl ve službách římského císaře, českého a uherského krále Josefa I. Stal se říšským dvorním radou (1700), později tajným radou a nejvyšším podkoním. Po smrti Josefa I. se stává dvorním maršálkem, tajným radou i nejvyšším podkoním i u Karla VI, který ho vyznamenal řádem zlatého rouna (1712). Zemřel nešťastnou náhodou, po postřelení císařem, na honu v Brandýse nad Labem. Neměl také dlouho štěstí na dědice, až došlo dokonce k rozluce mezi ním a manželkou Eleonorou Amálií z Lobkowicz (ani slíbené věno mu údajně nebylo vyplaceno). V roce, kdy provdával svou dvacetiletou dceru, se setkává s manželkou v chrámě sv. Víta v Praze u hrobu Jana Nepomuckého, dochází k usmíření. Následující rok se narodil dědic Josef Adam Jan Nepomuk a od té doby se stává Jan Nepomucký patronem rodu.

Adam František tak jako jeho předchůdci dál rozšiřoval rodinný majetek nejen v Čechách (Zborov, Protivín, Hamr a další), ale i v Rakousku. Také vystavěl několik kostelů, zámků a nádherný palác ve Vídni. Stal se i prvním krumlovským vévodou (1723). Jeho vnuk Jan (1742-1789) získává i panství Lovosice a věnoval se úspěšně správě majetku. Založil i obchodní banku se svými společníky a nechal vybudovat vodní kanál spojující Vltavu s rakouskou řekou Mühl, což umožnilo dopravu dřeva až do Vídně. V roce 1802 byl majetek rozdělen mezi dva syny, mladší Karel získává orlické panství, starší Josef většinu majetku se sídlem v Krumlově. Krumlovský rod měl blíže k Vídni (kníže Felix se stal v roce 1848 ministerským předsedou habsburské říše), orlický rod k Čechám. Felixův bratr Bedřich (1809-1885), arcibiskup pražský, se zasazoval nejen o dostavění katedrály sv. Víta v Praze, ale i o zřízení české univerzity a o rozšíření práv českého jazyka. Další bratr Jan Adolf (1799-1888) uplatňoval svůj vliv v českém sněmu i v říšské radě ve Vídni, zároveň byl i zkušeným hospodářem (cukrovary, lihovary), ale také stavěl kostel či zámek na hlubockém panství.

Zakladatel orlické větve Karel Filip (1771-1820) vynikal jako diplomat (vyslanec v Rusku a Francií), ale také jako vojevůdce, když diplomacie selhala. Jemu na památku byla postavena jezdecká socha na Schwarzenbergském náměstí ve Vídni, za vítězství proti Napoleonovi (1813) v bitvě u Lipska. Nejstarší syn Bedřich (1799-1870) se vzdal rodových záležitostí a věnoval se cestování a literatuře. Hlavou rodu se stává jeho bratr Karel II., rakouský politik a polní zbrojmistr rakouské armády. Jeho syn Karel III. (1824-1904) byl majorem rakouské armády do roku 1856, pak se věnoval hospodářství. Zúčastňoval se zápasu za práva českých zemí nejen v českém sněmu, ale i v říšské radě. Byl předsedou Společnosti Národního muzea a aktivně přispěl k postavení Národního divadla v Praze. Jeho potomci Karel IV. (1859-1913), poslanec říšské rady, a Karel V. (1886-1914) pokračovali v jeho snahách. Karel V. velmi brzy zemřel v I. světové válce a zůstaly po něm dvě děti, Karel (1911) a František (1913), jejich maminka se znovu provdala až v roce 1921 do českého rodu Kinských.

Oba bratři prožívali své dětství na Orlíku, a přestože tam panoval pevný řád, označují tu dobu za nejkrásnější v jejich životě. Oba milovali zejména okolní přírodu, kde František znal každý kámen a která jim poskytovala bezpočet možností ke hrám. V té době princové, měli domácí učitele, jak bylo ve šlechtických rodinách zvykem, až do maturity. Do školy chodili skládat jen zkoušky, což znamenalo znát látku za půl roku, tento systém ale ocenili při studiu na vysokých školách. Na vojně sloužili u dragounů, jízda na koni byla také součástí jejich výchovy. Už od dětství byli vedeni k tomu, že být orlickým Schwarzenbergem je závazek na celý život. Znamenalo to pro ně být věrný katolické církvi, obhajovat české státnosti, nedělitelnost a celistvost zemí koruny svatováclavské, češství a také zájem o věci veřejné s ochotou se zapojit a přiložit ruku k dílu. V dospělosti se jejich cesty rozchází.

Karel se už od dětství zajímal velmi vážně o historii, studuje nejprve lesnickou školu na české technice, důstojnickou školu jezdectva a později historii na filozofické fakultě u profesora Pekaře v Praze. V roce 1933 se ujímá správy rodového majetku, oženil se a měl čtyři děti. V 30 letech se zapojuje do činnosti Hnutí za nové Československo (Vlajka). Později, když pronacistická a antisemitská část získává v ní vedení, spolek opouští. Byl to on, kdo formuloval „Prohlášení příslušníků historické šlechty“ které bylo předáno prezidentu E. Benešovi 14 dní před Mnichovskou zradou. V prohlášení se 12 představitelů šlechtických rodů postavilo za nedotknutelnost historických hranic a vyjádřilo věrnost Československé republice. Odmítl stát se říšským občanem, hlásil se k české národnosti, a tak na jeho majetek byla uvalena německá nucená správa.

Z hradu Orlík se stěhuje do Čimelic, kde se věnuje historickým pracím. Ještě stačil vydat knihu „Obrazy českého státu od roku 1526 do roku 1918“ která byla krátce na to zakázána, ale větší část již byla rozebrána. Další „Písně českého státu“ vychází až v emigraci. V dubnu 1945 se v Čimelicích vytváří ilegální národní výbor, se svým nevlastním bratrem Norbertem Kinským se podílí na odzbrojování maďarských vojáků v Čimelicích. Během povstání se zranil na motocyklu a v červnu 1945 je zvolen předsedou revolučního národního výboru v Čimelicích. Poslední práce, kterou v Čechách dokončil a vydal, byla „Heraldika“, vysoce odborná, autorem ilustrovaná, ale čtivě napsaná. V roce 1948 odchází do emigrace a v Rakousku se věnuje historii. Také tam obnovuje velkopřevorství Maltézského řádu (byl v Čechách Velkopřevorem Řádu svatého Lazara od roku 1937). V Národní knihovně vzhledem ke svým jazykovým znalostem (hovořil sedmi jazyky) zpracoval všechny bohemické (slovanské) listiny, které tam ležely nepovšimnuty od roku 1617.

Osud jeho bratra Františka, narozeného 23. března 1913 v Rohanském paláci v Praze, se vyvíjel jinak. Již během studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy působil na ministerstvu zahraničí (zásluhou E. Beneše). Zároveň studoval i politické vědy v Praze a také ve Francii. Při své promoci mimo jiné řekl „ Vždyť vidíme, že svědomí světa mlčí tam, kde jde o základy všeho práva“. V roce 1936 byl v Londýně ubytován u Jana Masaryka, který znal jeho otce. V Římě se v roce 1939 zúčastnil korunovace papeže Pia XII., kterého sice znal, ale nebyl členem delegace. Oblekl si červenou uniformu rytíře Maltézského řádu, kterou vždy považoval za nejváženější a nejslavnostnější. Netušil, že červená barva je určena pouze členům delegacím, což pochopil, až když byl posazen přímo pod papežský trůn mezi delegáty.

V době okupace pracoval v Kanceláři prezidenta E. Háchy, zapojil se do odboje a udržoval kontakt s Londýnem. V roce 1944 se oženil s Amálií z Lobkowicz a v době Pražského povstání očekával narození prvního potomka (dcera Ludmila se narodila v květnu). Jako český důstojník se povstání aktivně účastnil, byl členem České národní rady. Na Hlavním nádraží se mu vzdala německá posádka, jeho hlas zazněl v několika jazycích při vysílání Československého rozhlasu, kdy oznamoval převzetí moci Českou národní radou. Bojoval s puškou v ruce ze střechy jednoho domu, kde zůstal ve výšce viset a tehdy pocítil strach. Se svým přítelem, dirigentem Rafaelem Kubelíkem, zabrali Rudolfinum pro Českou filharmonii (původně tam před válkou zasedal parlament), když již na prázdnou budovu připevnili ceduli s razítkem České národní rady „zabráno pro českou filharmonii“.

Kubelík byl zakladatelem hudebního festivalu Pražské jaro (1946) a jeho manželka, houslistka Lala Bertllová, vyšila na modré sukno písmeno „f“ (používá se ještě dnes). V České národní radě se také setkal s komunistou Smrkovským, který mu, když zjistil, o koho jde, řekl „a víš, že ti to všechno sebereme?“ Jako právník nevěřil.

Po osvobození se vrátil na ministerstvo zahraničí a stal se vyslancem ve Vatikánu. V Římě se mu narodila druhá dcera Eleonora. Počátkem února 1948 byl s manželkou v Praze, do Vatikánu se vracel 27. února, den před tím viděl Jana Masaryka naposledy. Do Československa se už nikdy nevrátil a odjel s rodinou do USA. Začal učit na Univerzitě v Chicagu, kde zavedl kurs o zemích „za železnou oponou“, o kterých se toho moc nevědělo. Nezapomínal v kurzech na Československo a jeho dlouhou demokratickou tradici. V Chicagu žil třicet let a narodil se tam i syn Jan. Aktivně se zapojil do Československé rady americké, s přítelem Kubelíkem se podílel na šíření a popularizaci české kultury. V roce 1980, po odchodu do penze, se vrátil s manželkou do Evropy a využil nabídky neteře k obývání objektu bývalé lesní správy v Rakousku, kde 9. 3. 1992 zemřel.

Pramen: Vladimír Škutina „Český šlechtic František Schwarzenberg“
Foto: internet