Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Pain, původně pouze projekt švédského multiinstrumentalisty Petera Tägtgrena, dávno zastínil jeho domovskou kapelu Hypocrisy a nyní nám díky vydavatelství Nuclear Blast servírují nový materiál, desku Coming Home. Jak se návrat po pěti letech povedl?

Kapela Pain je dítětem Petera Tägtgrena a její vznik jde až do roku 1996, takže letos slaví 20 let na scéně! Od začátku mělo jít o projekt, který míchá nejenom tvrdou metalovou hudbu, ale taky prvky elektronické hudby a přesně to styl Pain dokonale vystihuje. Jedinou stálicí je zakladatel kapely, který si všechno dělá sám – jak vokály, tak ostatní nástroje. Na turné ale kapelu samozřejmě má.
Za dobu své existence vyšlo celkem osm regulérních alb: Pain (1997), Rebirth (1999), Nothing Remains the Same (2002), Dancing with the Dead (2005), Psalms of Extinction (2007), Cynic Paradise (2008), You Only Live Twice (2011) a Coming Home (9. 9. 2016).
Album jako celek mi přišlo celkem nesourodé – na jednu stranu tu máme opakování zajetých procesů u rychlejších skladeb, na stranu druhou snahu o modernu a zajímavý mix u písní pomalejšího rázu. Až do country laděný rozjezd úvodní písničky byl nečekaný, ale neposadilo mě to na zadek. Ostatně to ani skladba druhá Call Me, kde hostuje v naší zemi tolik oblíbený zpěvák Sabaton Joakim Brodén, jehož ryčivé „R“ mi rve uši. Písnička vyznívá jako nějaký zábavový cajdák, koneckonců, podívejte se na videoklip:
{youtube}Ml4iBTfoplY{/youtube}
Favoritem na desce je poměrně jednoduchá a pomalejší písnička A Wannabe, která má příjemné tempo a chytlavý text (Can you feel that you are living it? Or do you wanna be a wannabe a, be the real thing). I v tomto případě můžete omrknout klip:
{youtube}0-zYQH9fXkU{/youtube}
Nejsilnější vliv předešlých alb cítím v písni Pain in the Ass, která má asi největší grády. Nejkratší (3:43) Black Knight Sattelite se honosí kreativním úvodem, ale poté sklouzne do průměru a člověk má pocit, že tohle už někde slyšel. Eponymní písnička s rockovým začátkem á la Green Day šokovala poklidným pomalým tempem a možná i díky němu tak vynikla. Epický song o stárnutí a hudebních průmyslu. Elektro-kolotoč přináší rocková rádiovka Absinthe_Phoenix Rising, kde mi Peter trošičku připomíná zpěv Ozzyho Osbournea. Hutnějšího zvuku se dočkáme v pochodovce Final Crusade. Pain v netradičním kabátku, tj. předposlední skladba, kde jsou nám jako netradiční zpestření servírovány ženské árie. Album uzavírá nejdelší (4:46) flák Starseed. Kdybych nepoznala zpěv, ani by mě nenapadlo, o jakou kapelu jde. Pomalejší písničky prostě Pain sednou.
Na Pain se mi moc líbí a nejvíc na nich oceňuji fakt, že se pořád vyvíjejí a posunují hudební hranice, míchají styly a nebojí se toho. Transformují se a zkouší, co jim sluší a reagují na nové hudební trendy. To sice ne vždy dopadne dobře, ale přesto zůstávají sví. A to vše díky mozku Tägtgrena. Pokud se vám elektro metal líbí a nemáte s Pain zkušenosti, není nic jednoduššího, než odbočit z rutiny a pustit si tuhle kapelu. Fanouškům kapely doporučuju a garantuju, že vás opět překvapí něčím novým.

Název nosiče: Coming Home
Interpret: Pain
Žánr: elektro metal
Skladby:  01. Designed to Piss You Off,  02. Call Me, 03. A Wannabe, 04. Pain in the Ass, 05. Black Knight Satellite, 06. Coming Home, 07. Absinthe-Phoenix Rising, 08. Final Crusade, 09. Natural Born Idiot, 10. Starseed
Stopáž: 41:21
Vydavatelství: Nuclear Blast
Hodnocení:   85 %
Zdroj foto: internet