Kamelot, Xandria, Triosphere, Blackguard: Průplach uší pořádným metalovým nářezem

kamelot karevik Po nekonečně dlouhé pauze po letních festivalech jsem se konečně zase dočkala a s přáteli vyrazila do naší metropole za svým prvním parádním metalovým nářezem letošního podzimu.

Americká prog/symphonic-metalová skupina Kamelot přijala na jaře do stálého pracovního poměru nového zpěváka Tommyho Karevika jako náhradu za odešedšího Roye Khana. Nahráli spolu skvělé album Silverthorn a bezprostředně po jeho vydání vyrazili na impozantní turné po Evropě. A snad i díky tomu, jak skvěle je v létě přijali fanoušci na festivalu Masters of Rock, nevynechali tentokrát ve svém itineráři ani Česko. Do KC Vltavská si s sebou přivezli hned tři předkapely, každou z jiného žánru.

Blackguard je pětičlenná kapela z kanadského Montrealu, která funguje už od roku 2001. Začínali jako blackmetalisté (v té době si ale pro změnu říkali Profugus Mortis), v současnosti se ale spíš hlásí k melodic death metalu a v některých jejich písních jsou slyšet i náznaky folkmetalu. Tahle kapela je opravdu na roztrhání. Zejména v posledních několika letech strávila na turné spoustu dní a jména kapel, kterým předskakovala, zahrnují pozoruhodně široký sortiment hudebních stylů. Jen namátkou - Deicide, Ensiferum, Korpiklaani, Epica, Leaves Eyes, Sabaton, Evergrey, Hypocrisy, Nevermore - a letos mj. již podruhé Kamelot, s kterými jeli už část jejich turné k předchozímu albu Poetry For The Poisoned. Jako Blackguard vydali dvě alba - první nazvali Profugus Mortis jako připomínku svých začátků a s druhým - Firefight - jeli v roce 2011 headline turné po Evropě.

blackground

V Praze předvedli parádní, energické vystoupení a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby se pod pódiem rozjel parádní mosh nebo circlepit. Jejich hudba k tomu doslova vybízí. Balady od nich nečekejte, jedou v plném tempu od začátku do konce. Už při jejich vystoupení jsem usoudila, že dnes asi bude dobře nazvučeno, protože vokalistovi Paulu Zinayovi jsem chvílemi dokonce i rozuměla. A pozornosti fotografů neunikla žena v jejich sestavě, Justine Ethier, na poměrně neobvyklém místě - za bicími.

Kromě čtyř písní z jejich druhého alba (na první v Praze vůbec nedošlo) nám zahráli i novinku - píseň In Dreams z připravovaného třetího alba, které má vyjít někdy zjara 2013.

Setlist:

1. Tephra (intro)
2. Firefight
3. The Path
4. In Dreams
5. Wastelands
6. The Fear Of All Flesh

Druhá předkapela - Triosphere - je pro změnu z Norska. Vznikla v roce 2004 a vydala zatím také dvě alba - Onwards a The Road Less Travelled, přičemž to druhé je podle mého názoru o 150% lepší než debut. Triosphere hrají v podstatě klasický heavík tu a tam s prog-metalovými prvky, a přestože všeobecně nemám v oblibě kapely se zpěvačkami, v jejich případě je tomu zcela jinak. Jejich zpěvačka a zároveň basačka Ida Haukland není žádná „sladká děva“, její zpěv zní místy až chlapsky, dravě a dynamicky. Svou přidělenou půlhodinku využili skvěle, Ida i kluci z kapely mají dobrý kontakt s publikem a jejich hudba má prostě koule.

Setlist:

1. Driven
2. Human Condition
3. Death Of Jane Doe
4. Trinity
5. Worlds Apart
6. Sunriser

triosphere

Jako další nastoupila na pódium skupina Xandria z Německa. Tihle „symfonici“ jsou už ostřílenými veterány koncertních pódií téměř celého světa. Působí od roku 1994 a na svém kontě mají pět řadových alb, spoustu dalších nahrávek a nespočet živých vystoupení. Doporučuji podívat se na jejich web http://xandria.de/ , kde se objevuje na pokračování deník ze současného turné. V nedávné době došlo k výměně baskytaristy, za Nilse Middelhauva na turné zaskakuje Američan žijící v Německu, Lance Christensen.

Xandria, to je pro mě jiná káva. S tímhle stylem hudby prostě mám pořád problém. Operní vokály mi nikdy neseděly a očekávala jsem, že jejich vystoupení spíš protrpím. Ale nějak mě strhla skvělá atmosféra v sále a nakonec jsem si i Xandrii docela užila. Musím tedy objektivně uznat, že zpěvačka Manuela Kraller disponuje hlasem, při kterém bych se bála o okenní tabulky, kdyby tu nějaké byly. A publikum je stoprocentně bralo, bylo vidět, že je tu spousta jejich příznivců. A hudebně nadaných, jak se ukázalo při společném zpěvu celého sálu. Takže doufám, že další záznam v deníku bude pro Prahu pochvalný.

Setlist:

1. Valentine
2. Blood On My Hands
3. Euphoria
4. Forevermore
5. Cursed
6. The Dream Is Still Alive
7. Soulcrusher
8. The Lost Elysion

xandria

A po nejdelší pauze si teď už celkem slušně zaplněný sál vytleskal a vyvolal své headlinery Kamelot. Co k nim říct? Někdy mám pocit, že nejsem ten pravý člověk na sepisování reportáží. Když je koncert tak dobrý, jako byl tento, tak prostě zapomínám sledovat detaily a dělat si poznámky, nechám se naprosto pohltit atmosférou a jen si to sobecky užívám. A tento večer jsem si tedy opravdu užila.

Tommy Karevik byl přesně tak milý a trošku emotivní jako v létě na Masters, a řekla bych, že si naprostou většinu přítomných (a to nejen žen) omotal kolem prstu, ještě než dozpíval první píseň. Sean Tibbets mával svými fantastickými copánky až do předních řad publika a spolu s Thomasem Youngbloodem se všichni tři co chvíli natáhli k divákům pod stagí, aby si s nimi podali ruku. Bez Olivera Palotaie a jeho kláves by Kamelot nebyl tím, čím je, a totéž platí o bicákovi Caseym Grillovi. Nesmím také zapomenout na skvělou Elize Ryd, její hlas a duety s Tommym - to je prostě lahůdka. A i když vyprodáno rozhodně nebylo, doufám, že těch pár set lidí, co přišli, svým nadšením skupinu přesvědčilo, že určitě stojí za to zajet do Česka častěji, jak nám konec konců Thomas i slíbil.

tommy karevik kamelot

Zvuk byl dobrý a vyvážený, na setlistu se objevily klasické skladby z rodinného stříbra Kamelot i čtyři novinky, nezbytná hra na přídavek „tak tohle byla poslední píseň a děkujeme“ se tentokrát omezila na velice přijatelné minimum stěží několika minut, načež vyběhl na pódium Sean Tibbets, roztleskal sál, což mu trvalo asi dvě vteřiny, zabrnkal sólo na basovku (i jejich sólové party bych označila jako optimálně dlouhé - nebo spíš krátké, nekonečné mnohaminutové masakry na bicí nebo bloudění po strunách či klávesách mě osobně spíš nudí) a celý sál si pak znovu zazpíval s Tommy Karevikem. A řekla bych, že fanoušci Kamelot jsou na tom hlasově opravdu dobře. Na závěr jsem málem chytila Caseyho paličku, ale těsně vedle byli větší bojovníci. No aspoň že mi zůstaly všechny zuby. A místo paličky jsem si odvezla jako suvenýr dvojCD Kamelot, obsahující mimo jiné i knížku s příběhem Silverthorn. Už se těším, jak si počtu.

Setlist:

1. Rule The World
2. Ghost Opera
3. The Great Pandemonium
4. Veritas
5. Center Of The Universe
6. The Human Stain
7. Song For Jolee
8. Sólo bicí - Casey Grillo
9. When The Lights Are Down
10. Sacrimony (Angel Of Afterlife)
11. Season´s End
12. Sólo klávesy - Oliver Palotai, plus něco málo Pirátů z Karibiku
13. Forever

Přídavek:

14. Sólo baskytara - Sean Tibbets
15. Karma
16. Torn
17. March Of Mephisto

Na úplný závěr bych tentokrát chtěla pochválit pořadatele. Avizovaný harmonogram šlapal bezchybně a na minuty přesně, takže na naše počáteční obavy, zda nebudeme muset řešit dilema „přídavek nebo poslední metro?“ jsme mohli s klidem zapomenout už v průběhu koncertu. Zálohované kelímky na pivo jsou také skvělá věc, nic nelítá vzduchem ani nekřupe pod nohama. Dalším plusem byla ukázněnost příznivců nikotinu. A můj osobní dík patří pracovníkům v šatně (pokud to budou číst, oni vědí, za co).

kamelot sean oliver