Přiznám hned v úvodu, že z téhle knihy jsem tak trochu jelen. Možná jsem si tentokrát ukousla větší sousto, než můj čtenářský standard dovoluje. Po dočtení Úřadu pro zahrady a rybníky mi v hlavě šrotují různé emoce. Nadšení, znuděnost, opovržení. Jak jsem se k těmto dojmům prokousala?
Novinka vydavatelství Plus mne zaujala svou oficiální anotací:
Na březích japonské řeky Kusagawa leží chudá vesnice. Je domovem muže s výjimečným talentem. Rybář Kacuró ovládá umění lovu nesmírně vzácných kaprů. Zásobuje jimi císařský dvůr a díky tomu zajišťuje obživu pro celou vesnici. Jednou však při práci utone v rozvodněné řece. Na dalekou a náročnou cestu ke dvoru se s posledním úlovkem musí vydat mladá a nezkušená vdova Mijuki... Román od nositele Gouncourtovy ceny přináší působivé, historicky věrné líčení Japonska 12. století, v celé jeho krutosti i kráse.
Říkala jsem si, že tenhle historický román francouzského spisovatele Didiera Decoina klame názvem. Od Úřadu pro zahrady a rybníky jsem čekala trochu dobrodružství a hlavně spoustu zajímavostí ze středověkého Japonska. To mě hodně nalákalo. Ač rozhodně nejsem fanoušek rybářství, rozhodla jsem se tohle čtení zkusit. A je pravda, že o životě kapříků jsem se toho dozvěděla docela dost.
Když jsem poprvé vzala knihu do ruky, velmi mile mě překvapila obálka. Je taková heboučká, sametová, až bych se s ní snad dokonce pomazlila. Ten lesklý obrázek paní Mijuki obtočené kolem kapra už takové nadšení nezpůsobil, ale podtrhl mou zvědavost. Pouštím se do čtení. A s přibývajícím počtem přečtených stránek jsem čím dál tím víc na rozpacích.
Mijuki, mladá dívčina, která přišla o manžela a musí se se svou ztrátou vyrovnat, je mi celkem sympatická. Je to taková prostinká až naivní ženuška, ale odvahu rozhodně má. Vždyť vylovit kapry z vody, které se bojí, protože neumí plavat, a vydat se do císařského města, je vážně obdivuhodný kousek.
Zhruba polovinu knihy jsme s Mijuki na cestách. Pak už se ocitáme ve městě a seznamujeme se se starším mužem, Nagusou Watanabem, ředitelem Úřadu pro zahrady a rybníkem. Právě tato postava se stává dalším hlavním hrdinou a zpestřuje děj hodně odlišným způsobem. Na rozdíl od Mijuki je to člověk bohatých zkušeností a jeho pohled na svět je tudíž diametrálně odlišný od jejího.
Co velmi oceňuji a co mne na knize skutečně nadchlo je vyobrazení Japonska dvanáctého století. Na tom si dal Didier Decoin vskutku záležet. Prý se na román z historického hlediska připravoval deset let. A stálo to za to. Informace o životě chudých a bohatých té doby jsou vážně skvělé.
Baví mě, že Didier do příběhu propašoval historické japonské výrazy a přesto je jazyk dobře srozumitelný. Co ovšem mně osobně nesedí, je moc poetický styl psaní. Ano, Jovanka Šotolová se postarala o květnatý a myslím, že vynikající překlad, ale. Ta dlouhá souvětí na mě působí jako uspávadlo. Čtení v posteli nepřichází v úvahu, to bych knížku louskala ještě za deset let. Mijukiny představy, poetika okolního světa, opěvování div ne každého zrnka prachu na cestě je rozhodně způsob, jak ve čtenáři probudit představivost, ale na můj vkus je to všechno moc obsáhlé a zdlouhavé. Odtud mé znudění.
A kde se vzalo opovržení? Nevím, jestli je to úplně ten správný výraz. Ale jsou pasáže a stránky, nad kterými skutečně ohrnuji nos. Nemyslím si, že bych byla až tak prudérní člověk, erotika a sexuální scény mi v knihách nevadí. Primárně takovou literaturu nevyhledávám, ale když to patří k ději, proč ne. Mijukiny myšlenky často odbíhají do erotických fantazií. Stejně jako popisy přírody a kaprů, jsou i tyto scény hodně, hodně zdlouhavé. A místy vážně ujeté. Ani snad nepotřebuji vědět, jak voní něčí klín, jak moc sexy jsou sliny a představa intimní chvilky dvou lidí obestřená šploucháním kapřích ploutví mě ještě asi chvíli bude strašit ve snech.
Přesto, jaké pocity ve mně kniha vzbudila, nelituji, že jsem si ji přečetla. Bylo to opět jedno vybočení, které se sice nepovedlo, ale o tom je život. O nových zážitcích a zkušenostech. Já osobně se už ke knize nejspíš nikdy nevrátím a ani ji nebudu každému na počkání doporučovat. Když na ni ale přijde řeč, nechám na náročnějším čtenáři, zda po ní sáhne. Jemu by se totiž mohla líbit. Protože celkově si myslím, že jde o zajímavý umělecký počin. A že jsem si já s knihou nesedla, neznamená, že by pro někoho druhého nemohla být úchvatná.
Název: Úřad pro zahrady a rybníky (Le Bureau des Jardins et des Étangs)
Autor: Didier Decoin
Žánr: Světová literatura, historický
Nakladatelství: Plus
Rok vydání: 2018
Počet stran: 312
Hodnocení: 50 %
Zdroj foto: Plus
Odkaz na web: Plus
| < Předchozí | Další > |
|---|
„Rok co rok si naplánuji na léto nejvíc práce,“ řekla nám spisovatelka Magdalena Wagnerová. 
Pojďme se podívat, co obal knížky slibuje a co opravdu dává. Skóre je skvělé! Je nepříjemným zvykem psát na KAŽDOU knihu, že je nejlepší a skvělá a prostě jinak NEJ. Mnohé jsou, ale mnohé také nejsou.
Rodačka z podhůří Jizerských hor vystavuje v hradecké Kavárně Vozáb své akvarely. Výstava nazvaná Srdcovky představuje patnáct obrázků z míst, jež autorku oslovila svým geniem loci a dotkla se tak jejího srdce.
Půvabné zákoutí Zelného trhu ožije neochvějně již pošestnácté poutavými příběhy z dílny Městského divadla Brno. I letos je pro vás již teď v půli zasněženého měsíce února nachystán skutečně pestrý open air repertoár plný hvězd, které bu...
Vřískot je jednou z nejikoničtějších hororových sérií všech dob, známou kombinací napětí a krvavých vražd, která začala v roce 1996. Tento rok slaví Vřískot 30. výročí, což dělá sedmý díl zvlášť symbolickým. Návrat originální hrdinky Sidney Presc...
