Kniha krve je autofikční román, který zraje do několika dimenzí a ocení jej náročnější čtenáři

Pondělí, 29 Leden 2024 06:00 Martina Čápová

Kniha krve

V debutovém románu Kniha krve jde o mix rodinné historie, pátrání v rodokmenu, kus botanické exkurze, trocha popisného sexu, vše dohromady proplétá fluidní genderové vytváření sebe sama v lingvistickém experimentování. Pravděpodobně nejvíce ji ocení čtenáři, jež překračují postmoderní hranici a hledají autentičnost vyjádření.

Karneval nebo subverze?

Experimentální román Kniha krve se pohybuje na pomezí autofikce a memoáru. Točí se kolem Kima, nebinárního člověka, který se narodil do mužského pohlaví. Snaží se pro sebe najít místo a ponořit se do spisovatelského projektu, který začal se svými dvěma přáteli a jak se dozvídáme, tímto projektem je kniha, kterou čteme. Všichni chtějí napsat knihu, která pojme rodinné poměry a do jisté míry bude mí sebeterapeutický potenciál. Kniha krve je proto také poslední možností, jak přerušit rodinné ticho a mlčení matek.

Různé způsoby psaní proměňují formu knihy a otevřeně se pokouší o různé strategie psaní k dosažení svého cíle. Sami při čtení se dozvídáme, že některé strategie nefungují, což je součástí onoho experimentálního psaní. Cílem totiž není ani tolik napsat knihu, ale absolvovat cestu, na které chybujeme, na které se rozpomínáme, ale především nás tato cesta transformuje a pojmenovává něco, co se v naší pokrevní linii zamlčovalo.

Román prochází mnoha identitami: od národní - švýcarské reálie ovlivňují národní ukotvení, které se propisuje do jazyka (němčina, francouzština atd.) Například hned od začátku autorstvo využívá francouzského slova mère – matka, rodič, pečovatel/ka a slova mer – moře, o své babičce píše jako o grosméri a matce jako méri, ženských mořích. Jsou to tedy nejenom hrátky s jazykem, ale také s odkazy, konkrétně zde na francouzskou postmodernu.

Kapitoly se točí kolem ženské zkušenosti. Vyprávějí příběhy žen v rodině a téměř celá kniha je navenek vytvořena jako dopis grosméri, která trpí demencí. Čím víc čteme dál, tím více je nám jasné, že dopis nebude poslán žádné babičce. A zejména ne někomu, kdo ze svého pohledu do jisté míry chápe, že je její vnuk homosexuál, ale již nedokáže pojmout nebinaritu Kima. Kniha krve je ilustrací ženských životů v patriarchální, třídně rozdělené společnosti, kde maskulinita určuje, co znamená být feminní. Čtenáři je ponecháno velké pole na vlastní práci s odkazy, jazykem a emocemi. Jde tak o nejednoznačnou a rozrušující knihu, kterou lze číst nechronologicky, o to více je ale náročná, je totiž skládankou, jež nemá výsledný obraz, který bychom měli spatřit.

Rozbít všechna ta zrcadla

Každá část knihy pojímá literaturu jako druh promluvy – Hledání naplavenin detailně zkoumá grosméri, kouskuje její tělo a vybavuje si specifické věci, které může zaznamenat svým pohledem pouze dítě. Co naše mysl může vytěsnit, se pak mnohdy vtiskne do našeho těla a jeho reakcí, to sleduje následující kapitola Pátrání po dětství. Kimovo tělo je totiž v mnoha případech jediné, co má paměť. I proto je na četných místech explicitní sex jako vyjádření traumatu pomocí tělesných prožitků. Ale je to také způsob, jak se propojit se světem. To se pak prolíná s červeným bukem, v třetí Pátrání po matečném červenolistém buku – skutečným stromem na rodinné zahradě. Je to však i vyjádření queer podstaty i další z mnoha vodítek k ženské rodinné historii. V těchto pasážích Kim kompiluje delší historické statě o buku červenolistém a text získává až botanický charakter. Zároveň se nám otevírá i náhled na jeho život v Curychu. Kde studuje, má přátele a užívá si sexu a může naplno projevovat svou nebinaritu a vlastní sexualitu.

V knize je popisována zkušenost nebinarity již od raného dětství. Kim pátrá ve své ženské rodové linii po činech, které se propisují do našich životů a nevědomě nás ovlivňují. Pátrání po Rosmarie je pátrání v ženské rodové linii. Rodokmen se táhne až do středověku a pokračuje až do novověkého fenoménu, kdy církev ženy označovala za čarodějnice, příliš otevřené a solidární a tedy za nežádoucí. Zde se čtenář může ptát, zda jde o skutečnou historiografii jednotlivců či literární fabulaci. Nakonec i poslední kapitola Coming full spiral je experimentem, dopisem psaným v angličtině grosméri.

Ukázka z knihy:

Dítě se ptá samo sebe. Kdy se člověk musí rozhodnout. Jestli chce být mužem nebo ženou. Často pózuje před zrcadlem. Ale nikdy ne dlouho. Má strach. Že mu jeho tělo uzme i zrcadlo. Dítě má jasno: nesmí být mužem. Mateřská láska je nezměrná. Je větší než pevnina. Za celý život jí člověk neuteče. Mateřská láska je jako oceán. A má jediný břeh: mužství. Méri říkává: „Když se z kluků stanu muži. Začnou chodit jako opice. Strašně zhrubnou. Obličej jim poďobá akné. Je pak hrozně hrbolatý. Začne jim přeskakovat hlas. A k ženám se pak chovají jako k věcem.“

Jenže dítě nemůže být ani ženou. Co by pak pér. Ale ženy mají tak krásné vlasy. A smějí se líčit. A nosit barevné oblečení. A smějí zpívat. A nosit kalhoty i sukně. A smějí plakat, jak moc chtějí. Ovšem muži mají hezké chlupaté nohy. A krásné hluboké hlasy. A smějí krkat a škytat.

Dítě se už brzy musí rozhodnout. Lidé se ptají. TAK CO, TY? CO VLASTNĚ JSI? Kluk, nebo holčičí? Většina dětí už se rozhodla. Stojí ve dvoujstupu a dychtivě hledí vpřed. Dítě tápe. Jak tohle rozhodování funguje? Je to nějaký kouzelný proces?