Kultura21.cz

Nejnovější výstavu prací Jana Švankmajera Možnosti dialogu můžeme navštívit v pražském Domě U Kamenného zvonu od 26. října 2012 do 3. února 2013. Nemůžeme ji však vůbec považovat za akci běžnou, protože sami brzy zjistíme, že samotná výstava, když ji absolvujeme bez bolení našich hlav, je dílem tvůrčím, je to totiž živý organismus. A to nejen díky promítaným ukázkám z autorových filmů.

Víme, k čemu jsou výstavy?

„Domníváme se, že víme, co to je výstava: soubor předmětů v prostoru, jejichž rozmístění vytváří nějakou myšlenku. Výstava je jakási forma textu. Jednotlivé předměty symbolizují věty, jež samy o sobě mají smysl, avšak na základě vzájemných vztahů vytvářejí ještě širší, nebo zcela jinou výpověď. A jak, a nikoli proč, se mohou jednotlivé předměty vzájemně ovlivňovat? Zde se otvírá prostor pro práci kurátora… A jak představuje samou podstatu kurátorské činnosti, jež zahrnuje volbu způsobu prezentace, kterou je třeba definovat spolu s umělcem, výběr děl nebo pracovní přístup, umístění děl v prostoru tak, aby byly pro návštěvníky /diváky čitelné?!“
Jean-March Avrilla

Tak to jsme trochu odbočili, ale skutečně kvalitní výstavu vytváří skutečně kvalitní kurátor. A na téhle impozantní výstavě Jana Švankmajera, umístěné ve dvou patrech Domu U Kamenného zvonu, si můžeme kvalitně odvedenou práci kurátora (Ivo Purš) fakticky ověřit. Jan Švankmajer je považován za předního představitele české filmové a výtvarné scény posledních čtyřiceti let. Jeho dílo je v dominantní míře určováno filozofií a tvůrčími postupy surrealismu.  Jan Švankmajer je jediným českým umělcem zastoupeným ve stálé expozici Tate Gallery v Londýně.

Proč název Možnosti dialogu?

Nahlížíme-li totiž na prezentaci autorovy imaginace jako na neustále se obnovující zdroj jeho tvorby, která je podle celosvětového ohlasu jeho díla univerzální nejen v používaných prostředcích výrazu, musíme skutečně uznat, že neskutečná obrazotvornost Jana Švankmajera nás jako diváky oslovuje a do inspirativního dialogu vtahuje.

„Ignoruje důsledně estetické zřetele, i když, paradoxně, „švankmajerovská estetika“ se už vyučuje ve školách, hodí-li se mu to, použije bez váhání anti- či mimouměleckou techniku – výsledek je vždy působivý, protože původní – autentický, jiné slovo mě nenapadá: jsou tam jeho obsese, jeho sny, jeho dětství, emocionalita, afektivita v surovém i metamorfovaném stavu. Prostě to je autor, který ručí za své dílo vlastní duší, i kdyby měla být černá.“ František Dryje

Jan Švankmajer všeumělcem…

Filmovou tvorbu Jana Švankmajera neoddělitelně spojujeme s jeho ostatními výtvarnými projevy, ať už jde o kresby, koláže, frotáže, objekty či autorovu unikátní experimentaci s vnímáním uměleckých děl prostřednictvím hmatu (taktilní umění). Švankmajerovo dílo je v tomto smyslu ztělesněním synergického efektu či – řekneme-li surrealistickou terminologií – univerzálnosti uměleckého výrazu.

Koncepce výstavy podle filmů

Samotnou koncepci výstavy odvíjíme od jednotlivých filmů a představujeme tak nejen artefakty a scény z autorových filmů, ale i jeho volnou tvorbu (objekty, koláže, frotáže, grafiku a taktilní objekty), která na filmy navazuje nebo jim předchází. Na výstavě postupně odhalujeme autorovy inspirační zdroje, a také důležitost spolupráce se ženou Evou na výtvarné stránce jednotlivých filmů (povšimneme si neustálých a obsedantních témat Švankmajerovy tvorby - dětství, sen, jídlo, erotismus, loutkové divadlo).

„Obsese jsou relikty dětství. A právě z hlubin dětství pocházejí ty největší poklady.“
JŠ

Výstavu jsme doplnili o dokumentaci k jednotlivým filmům (pracovní fotografie, filmy o filmu, ukázky z technických a kreslených scénářů, pracovní deníky, publikace, kritiky, plakáty atd.) a promítáme ukázky z filmů. V „kině“, kterým výstavu uzavíráme, si poslechneme rozsáhlý televizní rozhovor mezi Janem Švankmajerem a Martinem Šulíkem, který vznikl v rámci cyklu televizních portrétů Zlatá šedesátá.

Mezi animovaným filmem a volnou tvorbou

Od počátku 60. let Jan Švankmajer uplatňuje skrze filmové postupy i vlastní výtvarný projev, a to animovaný film (tvorba dekorací, kreslených a loutkových sekvencí, ale i experimentace, animování živých a neživých předmětů, tvorba zcela originálních objektů). Mezi nejvýznamnější krátké filmy tohoto období zařazujeme Poslední trik pana Schwarzewaldea a pana Edgara (1964), J. S. Bach: Fantasia g moll (1965), Rakvičkárna (1966), Historia naturae (1967), Zahrada (1968), Byt (1968), Kostnice (1970), Leonardův deník (1970).

Volná tvorba

Volná tvorba Jana Švankmajera pochopitelně sleduje filmové kreace: vznikají například cykly grafických listů, jež nazývá Švankmajersbilderlexikon, tj. mystifikačních, pseudovědeckých ilustrací fantastické fauny. Od počátku 70. se stává se členem Surrealistické skupiny v Československu. S experimentační činností souvisí také další výrazový postup, který Švankmajer objeví: je to tvorba taktilních objektů, různě modifikovaných artefaktů či skulptur, jež různými způsoby exploatuje tolik opomíjený a podle autora – oproti dominanci zraku – neprávem zakrnělý smysl: totiž hmat. Jan Švankmajer je autorem konceptu „gestického sochařství“: do plastického materiálu (hlína aj.) je otiskováno okamžité gesto autora – materiál je mačkán, hněten, nejrůzněji deformován v kontaktu s tělem – bez předběžného plánu a bez jakékoli estetické ambice. V této souvislosti vznikají i specifické verze „taktilních básní“ – třeba v podobě řízené asambláže textu a gesticky zpracované hlíny atd.

“Ruce jsou nejkomunikativnějším orgánem hmatu, ale zdaleka ne nejcitlivějším, nejemotivnějším, nejvzrušivějším, neboť jsou úzce spojeny s utilitárními funkcemi ostatních našich smyslů. Ale tělový smysl registruje vázací svět (podněty z něho) celým povrchem těla, všemi dutinami těla i vnitřními orgány a sliznicemi. Přitom právě tyto „pasivní“ části našeho těla zprostředkovávají ty nejvzrušivější smyslové prožitky. Taktilní vařečky, pokličky, válečky a prkénka jsou… a naše tělo tyglíkem pro OPUS MAGNUM TAKTILISMU.“ (tyglík – nádobka, taktilní – hmatový).“

JŠ

Autor i sběratel

Jan Švankmajer je inspirován rudolfinskými sbírkami i pracemi renesančních a středověkých alchymistů. Vytváří novodobé varianty alchymických nástrojů, nádob a dalších hermetických atributů. Objevuje pro sebe portréty malíře Giuseppa Arcimbolda, který sestavoval tváře či celé postavy z obrazů zvířat, rostlin. Filmová tvorba je opět úzce propojena s výtvarnou – směřuje přes Otrantský zámek (1979), Zánik domu Usherů (1980), Možnosti dialogu (1982) po celovečerní Něco z Alenky (1987) a dále přes Zamilované maso (1989), kultovní Konec stalinismu v Čechách (1990) k celovečerním filmům Lekce Faust (1994), Spiklencům slasti (1996), Otesánkovi (2001), který obdržel Českého lva jako film roku, Šílení (2005) až k filmu Přežít svůj život (2010).

„Latentní obsahy snů, ale i zlomků nebo fragmentů reality, ze kterých poskládávám své filmy, nejsou ani pro mne dešifrovatelné bez zbytku. Řada lidí se dívá na imaginativní dílo jako na jakousi „špionážní zprávu“, domnívají se, že stačí k takovému dílu přiložit správnou dešifrovací mřížku a pak lze projev imaginace převést do srozumitelného jazyka. To je velký omyl. Latentní obsahy se dají dešifrovat jen prostřednictvím vlastních asociací a jen tak může fungovat intersubjektivní komunikace mezi tvůrcem a divákem.“
JŠ

Ze života Jana Švankmajera

Narodil se 4. září 1934 v Praze. V letech 1950 – 1954 studoval ve scénickém oddělení Vyšší školy uměleckého průmyslu a v letech 1954 – 1958 na Divadelní fakultě Akademie múzických umění v Praze (obor loutkářské scénografie a režie). Nestudoval film a jeho techniku – snad i proto můžeme zde hledat důvody nezatíženosti „filmovým uměním“ s jeho přílišnou oddaností technickému médiu i skličující vnímavosti v tomto směru. Tvůrčí mnohostrannost Jana Švankmajera se však vymyká hranicím filmu. Autor je činný v oblasti samostatného výtvarného projevu, jemuž se věnuje od konce 50. let. Slovesný projev obsahuje především literární scénáře a taktilní básně; činnost teoretická je zaměřena ke zkoumání fenoménu hmatu a imaginace.

Úvodní slovo Jana Švankmajera při premiéře filmu Spiklenci slasti

„Dámy a pánové, je stále ještě mnoho lidí, a to i z tak zvaných odborných kruhů, kteří si pletou umění s rákoskou, jsou totiž přesvědčeni o tom, že umění má vychovávat, že skutečné umění má dělat člověka lepším! Mohu vás ujistit, že nic podobného v mém filmu nenajdete. Jestli má totiž umění vůbec nějaký smysl, pak ten, že má dělat člověka svobodnějším, že nás má osvobozovat právě od těch domestikačních návyků, které nám již od dětství vtlouká civilizační výchova. Výchova, jak není od Sigmunda Freuda, je nástrojem principu reality, zatímco umění je plodem principu slasti. A tyto dva principy se mají vůči sobě jako kočka a pes, jako voda a oheň, jako represe a svoboda. Spiklenci slasti, kromě toho, jsou prvním erotickým filmem, ve kterém se nesouloží, jsou především filmem o svobodě . O absolutní svobodě, tak jak jí rozuměl božský Markýz de Sade.“

Čapek jako Kafka?

Jan Švankmajer pro rok 2013 připravuje další film – Hmyz – tentokrát hraný s triky. Ze šuplíku, jak se říká „ve stáří jako když najdeš“, si vyhmátl koncept inspirovaný světoznámou, a mojí nejmilejší, hrou Karla Čapka Ze života hmyzu, přičemž nám na tiskové konferenci zcela nenápadný, i když prošedivělý pan Švankmajer zdůraznil, že film však bude v duchu typicky kafkovském, ale o hmyzí figurky ošizeni nebudeme!

„Je Otesánek personifikací přírody, která nemá humanistické zábrany, která je naší knihou, …. i znakem?. Nebo je Otesánek naše temné nevědomí, které nás ovládá, ale i ničí, se kterým dokážou komunikovat pouze děti a blázni? Možná je to trest za zpackanou civilizaci.“
JŠ

Na výstavu si čas uděláme!

Chceme-li se seznámit s Švankmajerovou výstavou a poznat ji kompletně, a konečně mu porozumět, doporučujeme si rezervovat volný čas, aspoň půlden, a přijít s čistou a odpočatou hlavou. Jan Švankmajer nám ji totiž svými šokujícími expozicemi svého celoživotního díla pěkně zamotá. A pocit, jako kdyby do nás praštil těmi svými blasfemicky (urážlivě, posměšně) černými polohami humoru, spolu s nevšední senzibilitou a pronikavým kritickým intelektem, imaginativně mohutný a tvůrčí Jan Švankmajer, bude v nás odeznívat ještě dlouho, tak jako se to stalo mně.

Výstavu pořádá Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s Arbor vitae

Autor výstavy: Jan Švankmajer
Kurátor: Ivo Purš
Architekt: Emil Zavadil
Grafický design: Pavel Zelenka (Studio Marvil)
Redakce textů: Marta Nožková
Překlad: Ivan Vomáčka, Anna Bryson
Instalace a produkce: Diana Brabcová, Radka Lhotáková, Kateřina Adamová, Jan Pavelka, Jiří Stáhlík, Petr Linhart, Martin Krsek, Marek Fryš, Petr Tlučhoř
Propagace: Miroslav Koláček, Michaela Moučková, Alice Lenská, Lucie Haškovcová, Růžena Karlíková

Hodnocení podle ing. O.K.: 99,9 %

V nakladatelství Arbor vitae vydali monografii Jana Švankmajera (v českém a anglickém jazyce), kde se můžeme seznámit s biografií umělce, přičemž jeho životní a tvůrčí etapy doplňují eseje o jeho charakteristických motivech). Autoři koncepce knihy: Bertrand Schmitt, František Dryje

Jan Švankmajer
Galerie hlavního města Prahy
Dům U Kamenného zvonu
26. 10. 2012 – 3. 2. 2013
Staroměstské náměstí 13, Praha 1
Otvírací doba: út-ne 10:00–20:00 hodin
Vstupné: 120, – Kč plné (dospělí) / 60, – Kč snížené (studenti, senioři)
www.ghmp.cz

Zdroj foto: ghmp .cz