Lidské osudy dokážou být pěkně propletené. Blanka Kubešová to ví velmi dobře a její nový román na této spletitosti staví. Na spletitosti i náhodě. Sledujeme společně s ní osudy dvou třicátnic – Luďky a Hedy. Obě jsou trošku zvláštní, podivínské, zatím bezdětné. První z nich, Luďka, se dítěti nebrání, chtěla by ho, ale brání se sexu – je pro ni utrpením. Svého muže Richarda miluje, ale díky matčině výchově se mu nedokáže oddat tak, jak by chtěl on.
…Některý chlapi neuměj myslet na nic jinýho, to vám neřekli? Myslej, že jsme povinny je hladově přijmout, sotvaže si zamanou. Ženský nezbývá, než se podvolit… Až k tomu dojde, snaž se při tom myslet na něco jinýho, třeba že zavařuješ okurky. Okurky, chápeš?
Luďka má ještě jeden celoživotní mindrák. Je přesvědčena, že není hezká – opět zásah z dětství. Tento názor jí podsunul otec. Nelíbila se mu hubená brýlatá dcera. Jediné, co kdy ohodnotil, byly její dlouhé nohy. Luďka byla doma nešťastná, o to šťastnější bývala v hodinách baletu. Naplňoval ji – a hlavně tam byla Laňka, učitelka baletu! Ta v ní neviděla jen Vyžle, jak jí ostatní holky přezdívaly, ale budoucí primabalerínu.
Nakonec Luďka balet opustila. Vystudovala psychologii a stala se psychoterapeutkou v manželské poradně. Její mladší kolega Sváťa ji svádí. Líbí se mu její ladnost, plachost, bezbrannost. Jistoty se hroutí. Richard zuří, tuší, že jeho žena mu uniká. I jeho dohnaly stíny minulosti. Musí se velmi přemáhat, aby nebyl jako jeho otec – násilník bijící ženu i syny.
Heda je šťastná, čeká dítě. Má milujícího manžela. Snaží se vytěsnit z mysli dobu dětství – ambiciózní matka a její snaha mít doma špičkovou baletku, hladovění (baletka nemůže být obézní), prázdniny u babičky a dědečka. Tam bylo jídla dost, bylo tam krásně – až na podivné dědečkovo chování k vnučce, když byli sami doma.
Mohla mu něco odepřít? Mohla vůbec něco dělat? Copak netoužila mu vynahradit babiččinu nelásku? Milovala víc dědův obličej a hlas, anebo jeho ruce? Věděla, že by ji nikdy neuhodil. Byl laskavý i teď, když ji hladil. Peřina, její jistota a úkryt, teplý temný bunkr, byly najednou pryč, ale dědovy oči zůstávaly dál jakoby zasněné a smutné. Musí to být, holčičko, nemůžu za to, tak si už zvykni…
Heda také měla jen balet. Holky jí říkaly Fazole, byla vysoká a hubená, však ji maminka přísně odměřovala potraviny. Vyžle byla její kamarádka i soupeřka – obě chtěly být v souboru první. Ale to bylo dávno. Moc dávno. Teď Heda čeká první vysněné dítě, kterému nikdo nebude ubližovat.
Osud si opět zahrál na klaviatuře a stalo se – Heda při autonehodě přišla o dítě. Její život se zhroutil. Vyčítá sobě, světu – všem. Její milující manžel se snaží ji vrátit do reality, pořídí jí pejska. Ale vše se zhoršuje. Pro Hedu se stane pes středobodem světa, je pro ni ztraceným dítětem. Dokonce vyžaduje, aby se k její fenečce všichni chovali jako k děcku. Vaškovi přerůstá situace přes hlavu, nakonec svou ženu donutí k návštěvě psychologické poradny. A tam se sejdou – spolužačky, kamarádky, rivalky z baletu…
Blanka Kubešová napsala román plný emocí, silných podnětů, skvěle propracovaných postav. Všichni aktéři životního dramatu mají v sobě hluboko uschované vzpomínky z dětství. Všichni se za ně jakoby stydí, nechtějí je dostat ze svých niter. Všichni trpí a s nimi jejich okolí. Psychologický román Blanky Kubešové má jen jednu vadu – trošku bloudíte vzpomínkami, těžko se určuje doba, kdy které události nastaly. Je jasné, že člověk nebývá přesný, něco si pamatuje jen letmo, a tak události zařadíte zběžně. Přesto si myslím, že by příběhu prospěla dobová nápověda, abychom měli jasno, co se kdy odehrálo. Ale to je jediná moje výtka k velmi dobrému románu.
O autorce:
Blanka Kubešová se narodila v roce 1944 v Praze. Po emigraci v srpnu 1968 debutovala v nakladatelství 68 Publishers prózou Deník Leošky Kutheilové, v níž zaznamenala absurdnost i úzkost života v padesátých letech. Dnes je autorkou devíti knih, televizních scénářů a divadelních her. Její beletristické práce vycházejí ze zázemí psychologické prózy a popisují příběhy svérázných antihrdinů snažících se včlenit do složitého soukolí společenské morálky.
Název: Baletky v modrém
Autor: Blanka Kubešová
Nakladatelství: Eroika, 2011
Luďka má ještě jeden celoživotní mindrák. Je přesvědčena, že není hezká – opět zásah z dětství. Tento názor jí podsunul otec. Nelíbila se mu hubená brýlatá dcera. Jediné, co kdy ohodnotil, byly její dlouhé nohy. Luďka byla doma nešťastná, o to šťastnější bývala v hodinách baletu. Naplňoval ji – a hlavně tam byla Laňka, učitelka baletu! Ta v ní neviděla jen Vyžle, jak jí ostatní holky přezdívaly, ale budoucí primabalerínu.
Nakonec Luďka balet opustila. Vystudovala psychologii a stala se psychoterapeutkou v manželské poradně. Její mladší kolega Sváťa ji svádí. Líbí se mu její ladnost, plachost, bezbrannost. Jistoty se hroutí. Richard zuří, tuší, že jeho žena mu uniká. I jeho dohnaly stíny minulosti. Musí se velmi přemáhat, aby nebyl jako jeho otec – násilník bijící ženu i syny.
Heda je šťastná, čeká dítě. Má milujícího manžela. Snaží se vytěsnit z mysli dobu dětství – ambiciózní matka a její snaha mít doma špičkovou baletku, hladovění (baletka nemůže být obézní), prázdniny u babičky a dědečka. Tam bylo jídla dost, bylo tam krásně – až na podivné dědečkovo chování k vnučce, když byli sami doma.
Mohla mu něco odepřít? Mohla vůbec něco dělat? Copak netoužila mu vynahradit babiččinu nelásku? Milovala víc dědův obličej a hlas, anebo jeho ruce? Věděla, že by ji nikdy neuhodil. Byl laskavý i teď, když ji hladil. Peřina, její jistota a úkryt, teplý temný bunkr, byly najednou pryč, ale dědovy oči zůstávaly dál jakoby zasněné a smutné. Musí to být, holčičko, nemůžu za to, tak si už zvykni…
Osud si opět zahrál na klaviatuře a stalo se – Heda při autonehodě přišla o dítě. Její život se zhroutil. Vyčítá sobě, světu – všem. Její milující manžel se snaží ji vrátit do reality, pořídí jí pejska. Ale vše se zhoršuje. Pro Hedu se stane pes středobodem světa, je pro ni ztraceným dítětem. Dokonce vyžaduje, aby se k její fenečce všichni chovali jako k děcku. Vaškovi přerůstá situace přes hlavu, nakonec svou ženu donutí k návštěvě psychologické poradny. A tam se sejdou – spolužačky, kamarádky, rivalky z baletu…
Blanka Kubešová napsala román plný emocí, silných podnětů, skvěle propracovaných postav. Všichni aktéři životního dramatu mají v sobě hluboko uschované vzpomínky z dětství. Všichni se za ně jakoby stydí, nechtějí je dostat ze svých niter. Všichni trpí a s nimi jejich okolí. Psychologický román Blanky Kubešové má jen jednu vadu – trošku bloudíte vzpomínkami, těžko se určuje doba, kdy které události nastaly. Je jasné, že člověk nebývá přesný, něco si pamatuje jen letmo, a tak události zařadíte zběžně. Přesto si myslím, že by příběhu prospěla dobová nápověda, abychom měli jasno, co se kdy odehrálo. Ale to je jediná moje výtka k velmi dobrému románu.
O autorce:
Blanka Kubešová se narodila v roce 1944 v Praze. Po emigraci v srpnu 1968 debutovala v nakladatelství 68 Publishers prózou Deník Leošky Kutheilové, v níž zaznamenala absurdnost i úzkost života v padesátých letech. Dnes je autorkou devíti knih, televizních scénářů a divadelních her. Její beletristické práce vycházejí ze zázemí psychologické prózy a popisují příběhy svérázných antihrdinů snažících se včlenit do složitého soukolí společenské morálky.
Název: Baletky v modrém
Autor: Blanka Kubešová
Nakladatelství: Eroika, 2011
| < Předchozí | Další > |
|---|
„Psát jsem začal už jako malý kluk. Hodně jsem četl a toužil jsem prožívat to, co často prožívali moji knižní hrdinové. Lézt po horách, plout po mořích, spouštět se do jeskyní. Měl jsem ale také...
Po Temném lese následuje závěrečný díl čínské trilogie s názvem Vzpomínka na zemi, kterou vydalo nakladatelství Host. Završuje více než 400 let dlouhou éru lidstva a jeho kosmického vývoj...
Na tiskové konferenci Asociace profesionálních divadel ČR, která stojí za informační kampaní Pomozte svému divadlu, slíbil ředitel úřadu Ministerstva kultury Milan Kupka, za...
Na počátku bylo i z televize známé jevištní pásmo pro děti, poskládané z hudebních variací na čtyři známé pohádky - o Šípkové Růžence, o Červené Karkulce, o Marušce s dvanácti měsíčky a o Budulínkovi. Hudbu složil Ja...