Krimi Loutkař z pera německé autorky Mariny Heib bude pravděpodobně správnou volbou pro milovníky rázných a přímočarých detektivek nezpomalených dlouhými popisnými pasážemi. Choromyslného vraždícího medika s perverzním smyslem pro humor je také potřeba zastavit co nejrychleji – než přijde brutálním způsobem o život další „nedokonalá“ dívka. Podle čeho si vrah vybírá oběti? Co zabité dívky spojuje? Před vrchním komisařem Christianem Beyerem a jeho skupinou stojí nelehký úkol. Zabiják postupuje chladnokrevně, je precizní (jak se na Německo sluší), nadprůměrně inteligentní a nedělá chyby. Charakteristická je pro něho i jistá hravost. Často svými činy odkazuje k filmu (Metropolis), literatuře (Mary Shelley a falešné jméno Frank N. Stein) a muzice (Tom Waits, Depeche Mode). Krom toho má i trochu zvrácený smysl pro humor: s oblibou rozesílá poštou vakuově balená srdce svých obětí s popiskou „vnitřní hodnoty“.
Zakonzervovaná těla zbavená srdce, krve a veškerého ochlupení, silně na bílo napudrovaná, se šlendriánskou jizvou na hrudi – to je vrahova vizitka. „Odlidštěné“ mrtvé taky rád s pomocí drátů jako umělec různě aranžuje. A do ruky jim dává zrcadlo.
Kniha je rozdělená do čtyř kapitol, v nichž autorka čtenáře zavede nejen do Hamburku, Mnichova, Berlína nebo třeba Dűsseldorfu, ale také do Londýna či Lucemburska. I tam totiž vedou od mrtvých studentek – loutek – nitky až k pachateli, kterého čtenář na rozdíl od komisaře Beyera zná téměř od začátku knihy.
Jistou dávku napětí a překvapení však ani tak krimi nepostrádá. Linii oficiálního pátrání příjemně komplikuje souběžné a velmi neformální vyšetřování soukromého detektiva Howely a poslední střípky do mozaiky případu zapadnou skutečně až v samém závěru.
Loutkař je další z variací na téma, kam až člověka může dohnat hledání svého obrazu, sounáležitosti, druhého já, ale také bezohledná honba za postavením a penězi. Marina Heib v knize otevírá také problematiku umělého oplodňování a pokroku v oblasti genetiky, zmiňuje takzvané homunkuly a „třetí pohlaví“.
Takže? „Zacpěte si uši, abyste neslyšeli ten výkřik.“ Oči vám zvědavost zavřít nedovolí…
Marina Heib (1960) pochází ze Sárska. Po studiích orientalistiky a filozofie odešla v roce 1988 do Hamburku, kde se živila novinařinou. Loutkař je v pořadí čtvrtou knihou z její krimi série s vrchním komisařem Christianem Beyerem, která vzniká od roku 2006. Kromě psaní se věnuje i tvorbě televizních scénářů.
Knihu vydalo nakladatelství Deus v roce 2011. překlad Jiří Malý, 346 stran.
Foto: Deus, www.marinaheib.de
Hodnocení: 70%
| < Předchozí | Další > |
|---|
Řečeno s mírnou nadsázkou - novinářka a spisovatelka Blanka Kovaříková ráda zkoumá životy lidí z černobílých fotografií a filmů. Literatura faktu v jejím podání rozhodně není „suchá“, sa...
S Filipem, Lukášem, Denisou, Danem, Vojtou, Radimem a Karolínou jsem prožila sedm příběhů. Každý byl úplně jiný, ale všechny měly jedno společné - tajemno. Možná to taky znáte, takový ten pocit, jakoby nad vámi stál někdo, kdo vám pomáhá, kdy...
Jubilejní 44. reprízy se dočká v pondělí 28. prosince na jedné ze scén Národního divadla moravskoslezského Ostrava, konkrétně na jevišti Divadla Jiřího Myrona, komorní muzikál Edith a Marlene, jehož autorkou je maďar...
Zdalipak tušíte, že kinům se říkávalo biografy, že sídlila jak v neútulných prostorách, kde mnohdy nahradila dřívější zábavní podnikání, tak v přepychových sálech postavených již s vědomím, že se v nich budou promítat filmy. Zdalipak tušíte, že dříve se ...