Jeden z klíčových autorů nakladatelství Argo Umberto Eco slaví 5. ledna význačné životní jubileum - osmdesáté narozeniny. Při té příležitosti v češtině vychází i jeho nejnovější kniha Od stromu k labyrintu. Patříte-li k těm šťastlivcům, kteří našli pod stromečkem bezmála pětisetstránkový „říjnový“ román Pražský hřbitov (Argo 2011) nebo podobně objemné a odzbrojující dílo o teorii sémiotiky Kant a ptakopysk (Argo 2011), rychle dočítejte, ať nemusíte koncem měsíce řešit nelehké dilema, po čem sáhnout dřív.
Od stromu k labyrintu je materiálově mimořádně bohatou knihou. Obsahuje autorovy rozmanité průzkumy z posledních desetiletí, například ty o historii znakových teorií. Eco v knize vymezuje dva modely encyklopedického poznání, z nichž jeden vychází z ideje stromu (systematického větvení pojmů) a druhý z ideje labyrintu.V dalších kapitolách pak hledá sémiotickou reflexi ve filozofických systémech od Platóna a Aristotela přes Tomáše Akvinského ke Kantovi. Pozornost věnuje také rétorickým spisům (například barokním výkladům o metafoře) či kabalisticky založenému učení o „kombinatorickém umění“ (Raymondovi Lullovi a Picovidella Mirandola). To vše, aniž by kniha postrádala přehlednost.
Ukázka z knihy Od stromu k labyrintu:
Existuje soubor povídek napsaných Borgesem a Casaresem, příběhy dona Isidra Parodiho. Don Isidro Parodi ve vězení naslouchá vyprávění a hlášením výstředních a nepříliš důvěryhodných postav a nakonec vždy dokáže hádanku rozluštit – a dokáže to proto, že považuje za významný určitý údaj, o němž se vyprávění zmiňuje. A čtenář je nakonec v pokušení položit si otázku, proč tomu nepřišel na kloub i on, když měl v rukou stejné karty jako Isidro Parodi.
Borgesova lest spočívá v tom, že ve vyprávění hromadí velké množství detailů a na všechny klade stejný důraz (neboli všechny jsou vyprávěny s nulovou emfází), a tudíž není důvod, proč by si čtenář měl zapamatovat detail A spíš než detail B. A fakticky není ani žádný důvod, proč by měl detail A považovat za významný don Isidro. Jenže don Isidro je geniální šílenec, ještě větší než Funes, protože nejenže nic nezapomíná, ale svém proudu paměti, jímž je posedlý, dokáže vyzdvihnout jedinou věc, která je důležitá pro řešení problému. Tím, že nám Borgesův text vypráví o postavě, která si pamatuje všechno, nám ve skutečnosti metanarativně vypráví o čtenáři, který si nepamatuje nic, a o textu, jenž se všemožně snaží, aby čtenáře donutil zapomenout.
Všechny texty, o nichž jsme se zmínili, nás nutí zapomínat tím, že nás zahrnují neuspořádanou přemírou detailů. Nikdo si nemůže pamatovat, co je v zásuvce Leopolda Blooma popsané v předposlední kapitole Odyssea. Protože jde o mikrokosmos, v němž je všechno, nikdo nedokáže říci, co tam skutečně je (ledaže by onu kapitolu přečetl stokrát: ovšem potom by to bylo mechanické vštěpování, jako když se učíme zpaměti básničku).
Lze sice namítnout, že zapomínání produkované textem je přechodné, že je to vedlejší účinek snahy o interpretační úspornost. To je pravda: ponoříme-li se do četby dobrého románu, nedokážeme zapomenout na vlastní milostnou tragédii (nanejvýš se dokážeme trochu rozptýlit), ale stejně tak je pravda, že někteří lidé tvrdí, že zmírnili utrpení bolestné vzpomínky, když se tělem i duší oddali práci, která je zcela pohltila. V každém případě to, co text vykonává, není shodné s tím, co měl na mysli Gesualdo, když načrtával řadu nemožných technik pro vymazávání jednotlivých položek z naší paměti. Nicméně když si ho znovu důkladně přečteme, proti své vůli zjistíme, že nám Gesualdo metaforicky popisoval způsob, jímž nás text do jisté míry nutí dávat do závorek (neboli zapomenout alespoň po dobu čtení) to, o čem nechce hovořit.
Text v podstatě zatemňuje onu obrovskou část světa, která ho nezajímá, a zakrývá ji vrstvou sádry; představy, které máme o světě, nahradí představami vlastními, náležejícími výhradně jeho možnému univerzu, aby se „velmi pozorně a usilovně“ vryly do naší imaginace a opanovaly ji. A ještě lepší je, čteme-li li text (nebo se na něj díváme, je-li vizuální), jako bychom se s ním a v něm izolovali „v noční tmě a tichu“, aby ona „intenzivní, živá myšlenka“ nových obrazů „vyhnala původní představy“. Tím, jak nás text do sebe vtahuje, nás očišťuje od světa, který existoval před ním a o němž nemluví a neodkazuje na něj, jako by to byla „mohutná bouře s větrem, krupobitím, zvířeným prachem, troskami domů, míst a času, povodněmi, které vše zdevastují“; jako by to vzhledem k vnějšímu světu byl „člověk nepřátelský […], jenž s družinou ozbrojenců na ona místa vtrhne, zuřivě se jimi prožene a biči, holemi a zbraněmi vyžene představy, zmasakruje postavy, zničí obrazy a donutí utéci dveřmi a vyskákat okny všechna zvířata a pohyblivé osoby, jež se v oněch místech nacházely“; a nakonec nám odhalí jiný svět, kde je svým způsobem „jasné počasí, mír a klid“.
Ukázka z knihy Od stromu k labyrintu:
Existuje soubor povídek napsaných Borgesem a Casaresem, příběhy dona Isidra Parodiho. Don Isidro Parodi ve vězení naslouchá vyprávění a hlášením výstředních a nepříliš důvěryhodných postav a nakonec vždy dokáže hádanku rozluštit – a dokáže to proto, že považuje za významný určitý údaj, o němž se vyprávění zmiňuje. A čtenář je nakonec v pokušení položit si otázku, proč tomu nepřišel na kloub i on, když měl v rukou stejné karty jako Isidro Parodi.
Borgesova lest spočívá v tom, že ve vyprávění hromadí velké množství detailů a na všechny klade stejný důraz (neboli všechny jsou vyprávěny s nulovou emfází), a tudíž není důvod, proč by si čtenář měl zapamatovat detail A spíš než detail B. A fakticky není ani žádný důvod, proč by měl detail A považovat za významný don Isidro. Jenže don Isidro je geniální šílenec, ještě větší než Funes, protože nejenže nic nezapomíná, ale svém proudu paměti, jímž je posedlý, dokáže vyzdvihnout jedinou věc, která je důležitá pro řešení problému. Tím, že nám Borgesův text vypráví o postavě, která si pamatuje všechno, nám ve skutečnosti metanarativně vypráví o čtenáři, který si nepamatuje nic, a o textu, jenž se všemožně snaží, aby čtenáře donutil zapomenout.
Všechny texty, o nichž jsme se zmínili, nás nutí zapomínat tím, že nás zahrnují neuspořádanou přemírou detailů. Nikdo si nemůže pamatovat, co je v zásuvce Leopolda Blooma popsané v předposlední kapitole Odyssea. Protože jde o mikrokosmos, v němž je všechno, nikdo nedokáže říci, co tam skutečně je (ledaže by onu kapitolu přečetl stokrát: ovšem potom by to bylo mechanické vštěpování, jako když se učíme zpaměti básničku).
Lze sice namítnout, že zapomínání produkované textem je přechodné, že je to vedlejší účinek snahy o interpretační úspornost. To je pravda: ponoříme-li se do četby dobrého románu, nedokážeme zapomenout na vlastní milostnou tragédii (nanejvýš se dokážeme trochu rozptýlit), ale stejně tak je pravda, že někteří lidé tvrdí, že zmírnili utrpení bolestné vzpomínky, když se tělem i duší oddali práci, která je zcela pohltila. V každém případě to, co text vykonává, není shodné s tím, co měl na mysli Gesualdo, když načrtával řadu nemožných technik pro vymazávání jednotlivých položek z naší paměti. Nicméně když si ho znovu důkladně přečteme, proti své vůli zjistíme, že nám Gesualdo metaforicky popisoval způsob, jímž nás text do jisté míry nutí dávat do závorek (neboli zapomenout alespoň po dobu čtení) to, o čem nechce hovořit.
Text v podstatě zatemňuje onu obrovskou část světa, která ho nezajímá, a zakrývá ji vrstvou sádry; představy, které máme o světě, nahradí představami vlastními, náležejícími výhradně jeho možnému univerzu, aby se „velmi pozorně a usilovně“ vryly do naší imaginace a opanovaly ji. A ještě lepší je, čteme-li li text (nebo se na něj díváme, je-li vizuální), jako bychom se s ním a v něm izolovali „v noční tmě a tichu“, aby ona „intenzivní, živá myšlenka“ nových obrazů „vyhnala původní představy“. Tím, jak nás text do sebe vtahuje, nás očišťuje od světa, který existoval před ním a o němž nemluví a neodkazuje na něj, jako by to byla „mohutná bouře s větrem, krupobitím, zvířeným prachem, troskami domů, míst a času, povodněmi, které vše zdevastují“; jako by to vzhledem k vnějšímu světu byl „člověk nepřátelský […], jenž s družinou ozbrojenců na ona místa vtrhne, zuřivě se jimi prožene a biči, holemi a zbraněmi vyžene představy, zmasakruje postavy, zničí obrazy a donutí utéci dveřmi a vyskákat okny všechna zvířata a pohyblivé osoby, jež se v oněch místech nacházely“; a nakonec nám odhalí jiný svět, kde je svým způsobem „jasné počasí, mír a klid“.
Umberto Eco (1932) absolvoval studia filozofie na univerzitě v Turíně, působil jako vysokoškolský učitel, pracoval v televizi a v nakladatelství Bompiani, psal sloupky pro avantgardní časopisy, v roce 1971 se stal prvním profesorem sémiotiky. Jako romanopisec debutoval roku 1980 slavným Jménem růže (Odeon 1985), po němž následovalo Foucaultovo kyvadlo (Odeon 1991), Ostrov včerejšího dne (Nakladatelství Josefa Šimona 1995), Baudolino (Argo 2001), Tajemný plamen královny Loany (Argo 2005). Pražský hřbitov (Argo 2011) je zatím jeho posledním románem, získal za něho i prestižní Paveseho cenu. V Česku se stal také knihou roku v anketě Lidových novin. Eco je významným představitelem postmoderny a avantgardy 60. let 20. století a držitelem řady prestižních ocenění i několika čestných doktorátů. V současné době vyučuje sémiotiku na univerzitě v Bologni.
Po vzoru ledna plánuje nakladatelství Argo pokračovat i v dalších měsících letošního roku, každý bude zaměřen na určité téma. Podobně jako Eco má totiž i Argo co slavit – letos je tomu dvacet let, co zásobuje české čtenáře kvalitním čtivem.
Knihu vydává nakladatelství Argo 31. ledna 2012, překlad Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Zora Obstová, Martin Bažil, Pavel Štichauer.
Foto: nakladatelství Argo
Po vzoru ledna plánuje nakladatelství Argo pokračovat i v dalších měsících letošního roku, každý bude zaměřen na určité téma. Podobně jako Eco má totiž i Argo co slavit – letos je tomu dvacet let, co zásobuje české čtenáře kvalitním čtivem.
Knihu vydává nakladatelství Argo 31. ledna 2012, překlad Jiří Pelán, Gabriela Chalupská, Zora Obstová, Martin Bažil, Pavel Štichauer.
Foto: nakladatelství Argo
| < Předchozí | Další > |
|---|
V lednu 2006 hrál Honza Paulík na jedné vernisáži v kladenském zámku na kytaru, přišel za ním recitátor Václav Fikrle a řekl mu: „Prosím vás, do toho vašeho hraní bych si uměl představit, že bych něco povídal.“ ...
Když Percy Jackson zabrání Kronosovi ovládnout Olymp a nastolit konec světa, všichni bohové i polobohové si konečně oddechnou. Nové Orákulum ale předpoví další záhadné proroctví, které nenechá žádného hrdinu klidným. Probouzí se mocnější a hrůznější zlo,...
Devět let strávil komiksový malíř a kreslíř Kája Saudek v komatu. Jeho trápení bylo ukončeno 25. června 2015, kdy naposledy vydechl. Ještě před jeho smrtí byla dne 17. června v Tančícím domě zahájena výstava 18+. Již název napovídá, že téma výstavy ...
Kumšt Miroslava Krobota, který je už trvale zařazován mezi klasiky, je v tom, že dovede ve své pronikavosti satirického pohledu nemilosrdně, vtipem a nadhledem odhalit pravý stav věcí a skutečností. Takové nejsou jenom jeho filmy či televizní projekty, ...
Společnost HBO uvedla 5 dílnou minisérii s názvem Černobyl, která okamžitě zaujala vysokou sledovanost a zájem široké veřejnosti.