Martina Holcová: Lesní mysl

Pondělí, 04 Říjen 2021 06:00 Renata Petříčková

lesni mysl 200 S Lesní myslí jsem začala odzadu. Od rozhovorů a pohledů ze světa. S o to větší chutí jsem se pak pustila do čtení konceptu Lesní mysli, který vychází z finského vzoru péče o sebe, duši, spojeného s výzkumem přírody a duševního i fyzického zdraví. Les uzdravuje, les dýchá, les je tu pro vás, když budete tiše naslouchat jeho tepu života. A les je milován, což byl ten důležitý poznatek z konce knihy. Z rozhovorů si odnesete spoustu různých informací, které jinde nenajdete než tu (a v časopise Regenerace, v němž rozhovory postupně vycházely), ovšem nejsilnější vjem byl ten, že tu jsou lidi, kteří neberou lesy jako spotřební prostor, který je třeba vydrancovat, vlastnit, využít k nějakému konzumu. A to je jednoduše… nádhera.

Tato kniha je nádhera.

Je jemná, zelená, uklidňující a vzdušná.

Přitom voní mechem, vlhkostí lesa a větrem.

To jsou mé mimočtenářské, čistě emocionální dojmy. Ty čtenářské pak jsou plné příjemného stylu autorky Martiny Holcové, která jasně a stručně vysvětluje tento princip vnímání lesa a doplňuje ho o své vlastní zkušenosti. Jednoduše řečeno jde o plné vnímání toho, co v lese máme. Nejen v lese, ale v každém porostu zeleně, který se nám nabízí. A pak už se rozbíhá čistě individuální cesta, sto lidí, sto způsobů.

„Jít do lesa je jako jet k moři. Když je vítr a člověk se zaposlouchá a třeba ještě hledí vzhůru do korun stromů, jako by se ocitl v jiném světě. Stačí se jen zastavit a chvíli být, bez spěchu, bez cíle, bez chvátání. Dovolit si, i když vše kolem klopýtá a pospíchá dopředu, pádí, utíká, sice neznámo kam, ale přesto se žene s heslem „hlavně nezpomalit, hlavně se nezastavit“.

Přemýšlení pod vlivem uklidněné mysli je hladivé, přináší zvědavost, zvídavost a nové otázky. Není to týravé bičování mysli k nesmyslům. A možná stejně jako to cítila autorka, dostáváme se od složitých otázek k těm jednoduchým a k těm jednoduchým a pravdivým odpovědím. Možná totiž platí jediné vždy a všude: život je nesmírně jednoduchý, jen my si ho děláme složitým.

A tváříme se u toho důležitě. Les se netváří důležitě, les prostě je. Strom stojí a žije to, co mu počasí přináší. Slunce, vodu, vítr. Odolává vichrům, bleskům, hostí ptactvo. V zimě se stahuje ke kořenům a na jaře se probouzí a voní. Možná i jen v tomto principu bychom našli podobenství s životem, našimi vlastními otázkami… Aby mohlo něco začít, je potřeba předtím jít ke kořenům a vyživit pupeny.

A pak můžete zkusit třeba cvičení k nalezení svého potenciálu: vybereme si kopec nebo vyvýšené místo. Máme si hrát s představou, že jsme svou výzvu již zvládli, vracet se kopcem dolů a představovat si jednotlivé fáze. Uvědomovat si, co umíme… co nabízíme.

A tehdy jsem si uvědomila, že jsem měla podobnou stezku, kterou jsem celý podzim procházela v roce, ve kterém jsem napsala knihu. Dodnes si na té stezce vzpomenu na místa, která jsem měla oddělena keříky, které znamenaly jednotlivé fáze této knihy.

Vizualizace v přírodě má jednu velkou výhodu: je v prostoru. Je na čerstvém vzduchu. Víme víc, vnímáme víc, přijde k nám toho víc – čistší informace, naše vlastní, neovlivněné. Tiché…

lesni mysl