Kultura21.cz

Žijeme ve světě, kde v každém okamžiku každým svým gestem, mimickým záchvěvem, tónem promluvy i jejím obsahem dáváme najevo nejen svůj postoj, ale zároveň nabízíme ostatním, aby naše vyjádření dekódovali, ať již naše záměry chápou či nikoli. Přitom tentýž znak může nést vícero významů, které se navíc mohou různit i měnit. V úvodu knihy Jazyky reprezentace se navíc dočteme, že člověk na rozdíl od jiných živočišných druhů je schopen nejen reprezentace, ale také re-prezentace, tedy evokování čehosi minulého, co podržel v paměti a chce to někomu zprostředkovat do přítomnosti. Vytváří se tak bezbřehý svět bludišť, skládající se z nespočítatelných významových struktur, které se navíc permanentně přesouvají a mění.

Jazyky reprezentace jsou sborníkem, který předkládá dvě desítky odborných, avšak čtivě psaných a vcelku srozumitelných textů, rozdělených do tří velkých oddílů. V prvním nalezneme úvahy zasvěcené reprezentaci jako teoretickému problému. Autoři - jmenuji aspoň Petra A. Bílka, Tomáše Glance a Tomáše Kubíčka - převážně vycházejí ze slovesných útvarů a na základě odkazování jak k odborné literatuře, tak konkrétním příkladům z románové i básnické tvorby (například z Raisových Zapadlých vlastenců, Kunderovy Knihy smíchu a zapomnění, básně Josipa Brodského) řeší jednotlivé zkoumané okruhy, třeba otázku metafory, ikony a indexu, zabývají se poetikou přítomnosti nebo reprezentací hodnoty. Nově osvětlují staré, například aristotelovské termíny, zkoumají prostor překladu, jemuž scházejí potřebné, ale v češtině se nevyskytující (třeba námořnické) výrazy, či zdánlivou iracionalitu vyprávění, prezentovaného - jak se posléze vyjeví - zesnulým či právě skonávajícím člověkem. Dlužno říci, že podobné konstrukce nalézáme nejen v literatuře, ale rovněž ve filmu.

Druhý oddíl přináší studie věnované reprezentaci, jak se odráží ve filosofii i v myšlení o umění a kultuře. Námětově jsou příspěvky tentokrát pestřejší, byť někdy vznikaly v souvislosti se souběžně zpracovávanou větší monografií. To platí pro Karla Činátla a jeho průzkum reprezentace exilu v české vzpomínkově kultuře (s důrazem na 19. století), pro Michala Bauera a jeho úvahy o průběhu II. sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1956, pro Stanislava Komárka, jenž se zaměřil na styčné plochy mezi přírodou a kulturou.

Zato zcela nepochopitelný je počin Víta Schmarce, jehož příspěvek nalezneme ve třetím oddílu, zaměřeném na reprezentaci přímo v literatuře a filmu. Článek nazvaný Invaze tančících lupičů těl klamně vytváří dojem původní práce, ačkoli se jedná o pouhý doslovný výsek z rozsáhlejšího textu uveřejněného téměř souběžně v knize Film a dějiny 3 (tam ovšem přejmenovaný Kdo tančí, věří). Pomíjím, že dosti kostrbatě a bizarně propojuje inscenačně vyšumělý americký horor Invaze lupičů těl s českou stalinistickou příšerností Zítra se bude tančit všude; nanejvýš je sjednocuje to, že oba, byť každý jinak, odrážejí mentalitu studené války v 50. letech. Avšak pojmenování článku užité v tomto sborníku vyznívá, jako kdyby se týkal především amerického dílka, zatímco ve Filmu a dějinách 3 odkazuje k českému titulu, který je přitom v obou případech primární. Nikde nepadne zmínka o tom, že by se jednalo o pouhou část jinde zveřejněného textu, jak to učinil například zmíněný Stanislav Komárek.

Ve třetím oddílu nalezneme řadu úvah o konkrétních umělcích a jejich dílech (Škvorecký, Hrabal, Fischl, Klička), o rekvizitách (např. Golemovi, ale také toto téma zpracovala Veronika Ambros nepříliš odlišně již dříve pro jiný sborník), o stále ideologizovaném zobrazení některých dějinných událostí. Pozoruhodná je studie Josefa Švédy o mediálním obrazu bratrů Mašínových, nejprve označených za zločince a poté za hrdiny odboje. Švéda dovozuje, že mašínovské reprezentace, ať již vznikaly za komunismu nebo po jeho pádu, vždy odpovídaly právě dominujícímu ideologickému diskursu, takže pokaždé vytvářely mytizace reálných událostí, jakkoli protikladné. Myslím si, že tato studie patří určitě mezi mimořádně inspirativní.

Filmové tematice jsou věnovány ještě další dvě studie. Jan Čulík čtenáře seznamuje, s jakými teoretickými názory se v zahraničí setkal, například s pojetím kultury jako kolektivním naprogramováním mysli, které se projevuje nejen hodnotami, ale také prostřednictvím symbolů, hrdinů a rituálů. Jindy se kulturní model stává kognitivním schématem, které intersubjektivně sdílí kulturní skupina. A nechybí ani mapka určující míru uznávání tradičních (najmě náboženských) hodnot vůči světským a kolektivních hodnot vůči individualistickým v různých národech světa.

Zjištěná fakta se Čulík pokusil ne zcela šťastně aplikovat na českou kinematografii; zvláště pak v Troškových Kameňákách, příšerných to splácaninách vulgárních vtípků, hledá odraz skutečného stavu společnosti. Je to počínání stejně smysluplné jako hledat v "nováckých" kabaretních skečích výplod soudného ducha nebo v seriálu Ordinace v Růžové zahradě nacházet výpověď o stavu zdravotnictví.

Jaroslav Pinkas se zaměřil na proměny popkulturní reflexe normalizace v české polistopadové kinematografii a v přesně formulovaných zjištěních dospěl k závěru, že převažují idylizující pohledy. Zaznamenává přitom distanci jak od disentu, tak od představitelů komunistického režimu, zatímco nejvíce sympatií získává takříkajíc "šedá zóna" občanů, kteří se střežili s čímkoli se zaplést - nejen ve filmech jako Kolja či Pupendo, ale také v televizním seriálu Vyprávěj. Naproti nim staví deziluzivnější pohledy na minulost, uplatněné například ve filmech Kawasakiho růže, Pouta nebo PF'77. Avšak také Pinkasův text je rozpracováním článku, který ve stručnější podobě vyšel v posledním loňském čísle Cinepuru.

Nezbývá než uzavřít dotazem na editory, zda i recyklaci textů lze považovat za druh reprezentace. V ediční poznámce totiž tvrdí, že s výjimkou Bílkovy studie o metafoře jsou všechny zde zařazené texty publikovány poprvé.

Jazyky reprezentace
Autoři: Veronika Veberová, Petr A. Bílek, Vladimír Papoušek, David Skalický (eds.):
Vydalo nakladatelství Akropolis v roce 2012, 308 stran.
Hodnocení: 50%

Foto: kniha, ireporter.cz, ceskyfilm.web2u.cz, dvdlipa.sk, wrongsideoftheheart.com