Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nejsem zdaleka první, kdo se vyjadřuje ke knize Fernanda Báeze Obecné dějiny ničení knih. Přečetla jsem si ji s velkým zájmem. Knihy čtu velmi ráda a ztrátu kterékoliv ze svých oblíbených (většinou zapůjčením některé z kamarádek či kamarádů) nesu poměrně těžce, zejména ztratí-li se jeden díl z některé knižní trilogie. Mohu však doufat, že tyto knihy nejsou zničeny a dělají někomu radost. Jenže co si počít s nenávratným zničením něčích myšlenek, veršů, příběhů, vědeckých objevů, nápadů, zkrátka všeho, co mohou knihy obsahovat? Jaká je hodnota paměti? Je dobře, že se můžeme nahlas ptát, co se děje s kulturním dědictvím zanechaným potomkům. Z jakých důvodů jej kdo ničí, o co s každou zničenou knihou vlastně přicházíme. Je možné, že se ztracené myšlenky objeví znovu v jiné formě, ale kdo to zaručí? Tyto otázky zřejmě trápí mnoho lidí, protože Báez inspiroval svojí knihou řadu svých přátel mezi romanopisci a filmaři.

Ve své knize autor vysvětluje, proč jsou knihy ničeny. Domnívá se, že nejsou ničeny jako fyzické objekty, ale jako součásti paměti, jako jeden z pilířů identity člověka a společenství. Neexistuje identita bez paměti. Pokud si člověk nepamatuje, co je, neví čím je. Jakmile si nějaká skupina lidí nebo národ pokusily podmanit si jinou skupinu nebo národ, vždy se od počátku objevila snaha zahladit cizí stopy paměti, aby daly vzniknout vlastní identitě. Toto tvrzení autor dokládá řadou důkazů z dějin od starověku až po žhavou současnost. Veřejné nebo soukromé ničení knih probíhá téměř vždy v následných fázích: omezení – cenzura –drancování – likvidace. Omezení spočívá v zákazu, cenzura v diskriminujícím vynechání pasáže, drancování v přímé či nepřímé krádeži, živelné nebo obchodní. Likvidace se děje nejčastěji pálením knih. Cílem je zničení kulturních zdrojů a vnucení nové kultury (transkulturace), kdy jedna kultura vnutí druhé novou paměť. Knihy se pálí a knihovny se ničí, neboť jsou to symboly. Kniha není ničena proto, že je nenáviděna jako předmět. Ničitelé knih (biblioklasti) porušují četná základní lidská práva: právo na důstojnost, právo na nedotknutelnost písemných památek jedinců a národů, právo na identitu, právo na informace a právo historického a vědeckého výzkumu, který knihy umožňují. Autor tvrdí, že knihy, o nichž hovoří tato kronika hanebností, jsou z šedesáti procent ničeny naprosto promyšleně. Zbylých čtyřicet procent bylo zničeno vlivem přírodních katastrof (požáry, hurikány, povodně, zemětřesení atd.), nehod (požáry, ztroskotání atd.), zvířat (moli, myši hmyz), kulturních proměn (zánik určitého jazyka, změna literární módy) a samotného materiálu, z něhož byla kniha vyrobena (přítomnost kyselin v papíru atd.). V knize je uvedena řada příkladů, citací z knih, odkazů atd. Báez se dokonce odkazuje i na české autory, např. Bohumila Hrabala a jeho novelu Příliš hlučná samota.

Kniha rozhodně stojí za přečtení. Zejména proto, že právě v okamžiku, kdy čtete tuto recenzi, nenávratně mizí minimálně jedna kniha.

Název knihy: Obecné dějiny ničení knih/Nueva historia universal de la destrucción de libros
Autor: Fernando Báez
Přeložili: Daniel Nemrava, Pavlína Švandová, Radim Zámec
Žánr: populárně naučná literatura
Nakladatelství: Host
Rok vydání: 2012
Počet stran: 604

Hodnocení: 100 %