Spolek Storytelling se věnuje vyprávění příběhů už několik let. Vypráví na nejrůznějších akcích, ve školách, knihovnách, na festivalech, v divadlech i kavárnách. Učí také zájemce na seminářích, jak poutavě a zajímavě vyprávět, ať už dětem před spaním, ve škole při výkladu učiva nebo jak používat příběh v manažerské profesi. Dnes se ale zaměříme na jejich práci s dětmi. Jak a proč vyprávět příběhy dětem jsme se zeptali jedné ze členek Spolku Markéty Holé.
Máte velkou šíři zájmů. Jaká je vaše cílová skupina?
Obecně lze říct, že vyprávíme pro všechny, kteří mají chuť poslouchat příběhy. V kavárnách vyprávíme autorské příběhy pro pobavení a odpočinek dospělých posluchačů, ve školách zase vyprávíme pohádky i příběhy o slavných osobnostech žákům nejrůznějšího věku.
Je nějaká spodní věková hranice? Od kolika let jsou děti schopné poslouchat vaše příběhy?
Nejčastěji vyprávíme pro děti od čtyř let výš. Mladší děti mají ještě potíž s udržením pozornosti, přeci jen vyprávění je založené hlavně na slově, nedostanou vizuální oporu, nepoužíváme rekvizity.
A jsou dnešní děti v době televize a tabletů vůbec schopné “jen“ poslouchat?
Zjišťujeme, že jsou a máme z toho velkou radost. Dětská fantazie v současné době trochu pospává, dětem je často všechno předloženo jako na talíři a pro představivost nezbývá moc prostoru, ale stačí málo a probere se k životu. Jakmile děti zjistí, že příběhy jsou zábavné i napínavé, chytnou se, jdou s námi, vidí obrazy, zapojují se a vymýšlí, jak bude příběh pokračovat.
Sami vymýšlí pokračování? Co tedy dětem vyprávíte, je to improvizace nebo připravené pohádky?
Jak kdy. Moc rádi máme představení, které se jmenuje Pohádky Slovosledí babičky, kde dětem nejprve vyprávíme připravené pohádky z různých koutů světa, africké, japonské, indiánské i české a potom s dětmi improvizovaně vymýšlíme příběh. Díky tomu zjistí, že jejich nápady můžou být dobré a že se do tvorby pohádky může zapojit každý. A nejhezčí je, když po skončení představení mají sami chuť pohádky vyprávět.

Je lepší pohádky vyprávět nebo číst?
Na to se nedá odpovědět. Oboje má svoje. Všichni jsme milovali, když nám rodiče četli před spaním, mohli jsme jim nakukovat přes rameno, prohlížet si ilustrace, nebo je opravovat, když nám četli náš oblíbený příběh a něco přečetli jinak, než jak jsme si to pamatovali. U vyprávění je to zase čistší komunikační kanál, odpadá kniha jako prostředek a člověk vypráví přímo svému posluchači. Jsou si najednou blíž. Vypravěč si může víc hrát, má větší svobodu v interpretaci, používat víc mimiku, gesta, práci s hlasem.
Může se naučit vyprávět každý, i když na to nemá talent?
Určitě. Vypravěčství je v podstatě řemeslo a jako takové se naučit dá. My třeba vedeme semináře pro veřejnost, rodiče i učitele, kde si zkouší různá cvičení, při kterých si své vypravěčské schopnosti zdokonalují.
Kde vás můžeme potkat?
Program na každý měsíc máme na svých stránkách www.story-telling.cz, nebo také na Facebooku pod názvem Storytelling CZ. Rádi vystupujeme nejen ve školkách a školách, ale také na dětských akcích, takže je možné nás pro takové akce oslovit.
| < Předchozí | Další > |
|---|




Jako dítě chtěla být literární nebo výtvarný kritik, spisovatel, psychoanalytik nebo diplomat. Kritika jí rodiče zakázali s tím, že se má živit slušně. Neposlechla a v současnosti pracuje jako zahraničně-politický analytik. V lednu vychází její fan...

Jsou lidé, kteří mohou působit neviditelně či nenápadně, ale přitom udělají kus důležité práce. Rozumějí kumštu, mají cit, posouvají věci a skutečnosti dopředu, jsou kreativní a tvůrčí vůči projektům či "...
V sobotu 17. října uvedlo Švandovo divadlo první premiéru nové sezóny. Hra skotského autora D. C. Jacksona se na české jeviště dostává po roce od její světové premiéry. Glagow, město s nejvyšší kriminalitou ve...
Asociace českých filmových klubů přichystala na podzim 2013 kolekci krátkých filmů, které František Vláčil vytvořil v rozmezí let 1953-1958 během svého nasazení v Československém armádním filmu. Ať Vláčil zpracovával jakékoli téma, snažil se je ozvláštni...