Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Přečtěte si rozhovor s Pavlem Soukupem, interpretem audioknih Medvědín a My proti vám nejen o audioknihách.

Znal jste před natáčením audioknih švédského spisovatele Fredrika Backmana?

Ne, ani jsem nejprve nevěděl, jak se to jméno správně čte, v životě jsem o něm předtím neslyšel. Ale protože je mým nejoblíbenějším televizním pořadem Panorama, která běží ráno a v poledne na Sportu, hned jsem si vybavil nápis Medvědín, který se v pořadu vždycky objeví. Jmenuje se tak jedna stanice lanovky nad Špindlem. Nicméně po četbě vždycky skočím jako pstruh, je to pro mě dobrá třpytka. Když jsem se dozvěděl, že to má být knížka ze sportovního prostředí, řekl jsem si „a sakra“, protože s takovou četbou tolik dobrých zkušeností nemám. Na sportovní téma mě naposledy zaujala knížka Klapzubova jedenáctka Eduarda Basse, pak ještě možná Plná bedna šampaňského Oty Pavla. No a teď mě čekalo překvápko.

Co vás na nich překvapilo?

Překvapený jsem byl z několika důvodů – protože jsou to nesmírně napínavé příběhy a protože je tam kromě napětí i velký kus pravdy, jsou to příběhy ze života. Když jsem jednou vzal svého syna na Bohemku na fotbal, zhrozil jsem se reakcí publika při zápase – od malých dětí až po dospělé, kteří tam řvali takovým způsobem takové sprosťárny, až jsem si říkal, že už v životě svoje dítě nebudu brát na hokej ani na fotbal. Což se v těchto románech také projevuje, ovšem v jiné v dimenzi. Týká se to třeba reakcí rodičů, kteří vodí děti na kluziště s příšerně zavilou ambicí a investují dětské životy do vlastní existence, aby z toho měli prachy.

Fredrik Backman je spojován především s humorem, co je na těchto tíživějších románech vtipného?

Humoru je v nich hodně – vyvažuje stinné, vážnější polohy. Humor je už i ve větné skladbě, často se míjejí paradoxy, plusy vyvažují mínusy a naopak. Mám šestnáctiletou dceru a při natáčení Medvědína jsem byl v pokušení jí dát příběh okamžitě přečíst, ale pak jsem si řekl, že počkám, až to natočíme, a dal jsem jí až hotovou audioknížku. Rozhodně jsem jí ale doporučil, aby si ji poslechla a teď i tu druhou. Protože se tam odehrává tak dramatická situace, že zaplaťpámbu za to odlehčení.

Jaký máte vztah k hokeji?

K hokeji jsem znovu zase trochu přičichnul zrovna ve chvíli, kdy jsem načítal román Medvědín. Shodou okolností jsme totiž s divadlem Hybernia měli cestu do Třince, což je město železáren, pak je tam několik domečků a paneláčků a pak obrovský nový stadion, kde jsme hráli. Převlékal jsem se tedy v hokejové šatně, viděl jsem, jak tlustý je hokejový mantinel, po letech jsem si potěžkal hokejový puk a zjistil jsem, že to je v podstatě šutr, který se tváří jako guma, a že dostat tímhle šutrem ve dvousetkilometrové rychlosti asi trochu bolí… Hokejistů jsem si potom začal daleko víc vážit a pojal jsem k nim velkou úctu, protože jsem si vzpomněl, že i já jsem stál na ledě.

Kdy to bylo a při jaké příležitosti?

Když jsem byl v angažmá v Olomouci, kdy nás možná z plezíru pozvali, abychom si zahráli hokej s ligovým mužstvem. Velkoryse nám půjčili dresy a všechno vybavení. A já jsem byl úplně nažhavenej, protože ledová plocha to je pro mě… no nádhera. Zbytek života bych chtěl být ledařem, ale už se k tomu asi nepropracuju. Miluju to žehlení ledu… Plný nadšení jsem vlítnul na prázdnou plochu, dostal jsem hokejku, puk, rozjel jsem se, načež mi ujely nohy, vyrazil jsem si jeden zub, roztrhl jsem si obočí a bylo po srandě. Pak už jsem jel do špitálu a už jsem z toho nic neměl. Takže teď vím, co hokej obnáší, jaké je nebezpečí toho sportu, a vím, že hokejista se po vší té dřině dostane tak na deset minut na led, což mi přijde krutě málo.

Dá se tedy říct, že jste hokejový fanoušek?

Od okupace jsem prožíval hokejové mače s Ruskem, ale teď už se politika z hokeje vytratila… Jsem hokejový nadšenec, akorát že neumím moc bruslit. Takový menší nedostatek, který už nebudu dohánět.

Co se vám na románech líbilo, co vás na nich osobně zaujalo?

Mě zaujala veškerá překvapení, která na mě čekala. Čekal jsem, že budu číst o kariéře nějakého klubu, týmu, nějakého talentovaného hokejisty, ale netušil jsem, jak se to zvrtne a že se to změní takřka v detektivku. Pak jsem předpokládal i jiné vyústění detektivního dramatu. Myslel jsem si, že se tam semele krutá bitka na způsob Steinbeckových Hroznů hněvu, že se téma msty vyvine jiným způsobem. Nicméně jsem spokojený a jsem vděčný vydavatelství OneHotBook, že si mě vybralo a že jsem se mohl chopit i pokračování My proti vám.

Které postavy vám v románech byly nejsympatičtější a čím?

Mně byl v Medvědíně nejsympatičtější skoro šestnáctiletý Amat a ještě sympatičtější jeho matka – svojí obyčejností, prostotou a jednoduchostí. Fatima je imigrantka, která se dostane do švédské společnosti, do té nejnižší vrstvy. Pracuje, je poctivá a pomáhá synovi dostat se mezi jeho vrstevníky, kteří jsou na tom finančně líp. Fatima s Amatem mají úžasný vztah – matka uklízí na zimáku a kluk jí s tím pomáhá a musí kvůli tomu snášet nejrůznější ústrky a posměšky. V pokračování My proti vám mě z nových postav nejvíc zaujal brankář Vidar. Psychopat z výchovného zařízení se schopností nepustit ani gól a se schopností něžně se zamilovat. Tak trpce zamilovat, že přestane životní problémy řešit násilím.

O čem pro vás byl román Medvědín?

Medvědín je pro mě především o sportu, ale taky o životě v malém městě na konci světa i o vztazích na základní škole. A vzhledem k tomu, že jsem celoživotní sportovec – dělal jsem kolektivní sporty a nejvíc házenou –, vím, jak se v tom klubku hráčů proměňují vztahy, jak tam vzniká kamarádšoft pevného jádra, který opovrhuje tím zbytkem. To jsou psychologické hry, které se v románu taky objevují.

A jak se vám na něj teď navazovalo četbou druhého dílu My proti vám?

Musím se přiznat, že jsem si pokračování Medvědína užíval. Jako bych se vrátil do malého švédského městečka žijícího kultem hokeje, mezi staré známé. Mezi grázlíky i hrdiny, kteří ovšem někdy prošli překvapivou proměnou. Opět to není detektivka, ale jako detektivka se příběh četl. A bude se, doufám, jako detektivka i poslouchat. Zase jsem se vrátil do rodiny Anderssonových, k šestnáctiletým kamarádkám na život a na smrt Maye a Aně, a k jedné ze svých nejmilejších postav – hospodské Ramoně. S chutí jsem se pustil do četby, která mě někdy zmáhala silou emocí a situacemi, ze kterých se mi tajil dech. Pokračování zkrátka nezklamalo. Víc neprozradím. Připravil bych posluchače o šok z toho, co na ně v Medvědíně a Hedu čeká.

Co jste si z románů odnesl?

Že nad jakékoliv vítězství a nad jakoukoliv euforii z toho vítězství je cesta k němu, která se ovšem může zvrhnout. Může se pokazit nejrůznější korupcí nebo nemorálním přístupem – když začnete podvádět, lhát, faulovat. Dobrat se vítězství je krásná věc, ale když ho získáte faulem, podloudností a násilím, tak bledne, ztrácí smysl. Ten pohár je najednou jen kus plechu.

Chtěl byste v takovém maloměstě žít?

V takovém maloměstě jsem žil – byl jsem v angažmá v Olomouci a Liberci, což je v podstatě maloměsto, i když honosnější, ale já pokládám i Prahu za nejkrásnější vesnici na světě… V Medvědíně bych nechtěl žít, protože na takovém místě je všechno pod drobnohledem, hrozně se tam drbe, lže, pletichaří a to já nemám rád. Mám rád anonymitu. Mám nejradši Prahu.

Jak se na natáčení audioknih připravujete?

Především si musím přečíst knihu jako celek, abych věděl odkud kam. Pak se připravuju ze dne na den, s tužkou v ruce, abych věděl, co mě může překvapit. Dávám si jenom značky jako: „Bacha, tahle replika je tahle postava…“ Prostě se varuju tužkou. Mám za sebou i dost rozhlasové práce a před mikrofonem jsem potkal velké mistry. Vzpomínám si třeba na Jiřího Adamíru, kterému při četbě text nebyl skoro vidět, co tam měl čárek a vlnovek a smyček a „jánevimčeho“. Nechápu, jak to mohl všechno stihnout sledovat. Já jsem zase ten typ, co má úplně čistý papír. Já si dávám jenom ty „bachy“: tedy „bacha na tohle, tohle, tohle“. Vím, kam text jde, znám obsah a chci překvapovat, ale chci být taky sám překvapený.

Co pro vás bylo při načítání nejtěžší?

Nejtěžší bylo, abych uměl mluvit rychle, protože jsou tam pasáže, kdy jakoby komentuju přímý přenos z hokejového utkání. Snažil jsem se být věrohodný v tom smyslu, že jsem se snažil mluvit tak rychle jako televizní komentátoři, třeba Josef Laufer, Štefan Mašlonka nebo Petr Vichnar. Nešlo to úplně a měl jsem tu výhodu, že v té pasáži nebyla jména cizích hráčů, což by mi jistě dalo strašnou práci, zatímco jim to problémy nedělá.

Jak se vám spolupracovalo s režisérem Michalem Burešem?

Michala Bureše jsem nejprve poznal v rozhlase. Je znamenitý, a kdykoliv produkce zavolá, že mám pracovat s ním, tak jásám. Při natáčení dbal hlavně na rytmus a na patos, abychom neutrpěli ztráty právě v těch vážných tragických pasážích. Ale zase také hlídal, abychom se jim moc nepoddávali, abychom vyrovnávali hladinu tragédie, která se tam odehraje, a humoru, který s sebou sport taky přináší. Aby byl rytmus proměnlivý, abychom neupadli do letargie, abychom nenudili.

Posloucháte vy sám audioknihy?

Ano, když jezdím na delší trasy. Mám taky rozvětvenou rodinu, která jezdí k různým mořím a k tomu používají auta – a když tam jedou tři dny, tak to si už něco poslechnete. U nás se audioknihy rozeberou okamžitě.

Pavel Soukup (* 1948) vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově a poté úspěšně absolvoval DAMU. Po studiu působil v oblastních divadlech, později se vrátil do Prahy, kde hrál v Městských divadlech pražských, především v Divadle ABC, a stal se členem souboru Hudebního divadla v Karlíně. Známý je i z televizních obrazovek, kde se objevil v množství filmů, pohádek a seriálů. Ještě známější je ovšem jeho hlas – namluvil komentář k mnoha dokumentům a byl několikrát oceněn za mistrovství v dabingu.

Dále účinkoval v audioknihách vydavatelství OneHotBook: TO (2017), Píseň krve (2017), Medvědín (2017), Severská mytologie (2018), Příběhy Staré dámy (2018), Tvář vody (2018), Pán věže (2018).

Zdroj foto: OneHotBook