Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Přinášíme vám rozhovor s Bárou Šťastnou, zakladatelkou Šťastného blogu a autorkou několika knížek. Přečtěte si, co pro ni znamená štěstí, na čem teď pracuje, nebo jak se od ostatních liší její poslední kniha.

Dobrý den, mám pro vás na úvod takovou spíše filozofickou otázku a malé zamyšlení: Co pro vás znamená štěstí? V čem jej v těchto dnech nacházíte?

Mít se na co těšit. Nebát se zítřejšího dne. A taky umět na ten zítřek zapomenout a věnovat pozornost jenom přítomnému okamžiku. Nalít si víno, pozorovat z okna střechy pozlacené západem slunce, krájet zeleninu na večeři, protáhnout si prsty u nohou v botách, které mě netlačí. Prostě drobnosti. Ale ony to nejsou drobnosti. Skládá se z nich celý život.

Myslíte, že lidé umí být šťastní? Mám někdy dojem, že jsou jen negativní, a proto je potěší a také vyhledávají právě příspěvky a knihy, jaké píšete.

A kteří lidé? Netroufám si vůbec hodnotit ani to, co dělají nebo jak žijí moji přátelé či příbuzní. Natož “lidé” jako celek. Z ohlasů na svůj blog a knížky bych si tipla, že lidé, kteří je čtou, negativní nejsou.

Co vás přimělo založit si Šťastný blog? Co bylo jeho hlavním cílem? A jak jste s jeho vývojem spokojená?

Šťastný blog jsem začala psát v roce 2010 a nebyl to můj první blog. Předtím jsem měla blog o pletení! U toho jsem ale moc dlouho nevydržela. K psaní Šťastného blogu mě inspirovala americké autorka Gretchen Rubin a její Happiness Project. A taky touha prožívat líp každodenní obyčejné dny. Nežít pořád jenom od víkendu k víkendu nebo od jedné dovolené k té další. Žít hezky i ve všední den.

Šťastný blog jsem psala skoro osm let, až do loňska. Dá se říct, že změnil můj život, díky němu jsem poznala hodně nových lidí a dostala i spoustu nových příležitostí. Třeba napsat knihu.
(A jen pro pořádek, Šťastný blog je nyní už minulostí. Loni jsem věnovala veškerou “psací” energii své nejnovější knize a doufám, že to tak bude i do budoucna.)

Dovedla jste si při jeho zakládání představit, že z něj vyústí knihy? Která z nich je pro vás tou nej? Ať už v jakémkoli ohledu.

Představit jsem si to asi dokázala, ale radši jsem si to nepředstavovala, protože jsem v to nedoufala. Když mi ale v roce 2012 napsala paní Romana Přidalová z nakladatelství Motto: „Přemýšlela jste někdy o tom, že byste napsala knihu?” - okamžitě jsem jí odpověděla, že tuhle otázku jsem si vždycky přála dostat.

A která je tou nej? No, samozřejmě ta, na které právě pracuju. Tu nejvíc miluju i nenávidím současně.

Prvotina Šťastná kniha se dočkala také audioknihy. Poslouchala jste ji? Pokud ano, jak se vám líbí?

Slyšet svoje vlastní slova předčítaná hlasem někoho jiného je… náročné. Připomnělo mi to, když se mi na základní škole povedla slohovka a paní učitelka ji předčítala nahlas celé třídě. Člověk se tak stydí, že má chuť zalézt pod lavici, no. Dá se na to zvyknout, ale doma pro zábavu si to nepouštím!

A dočkají se nadšení posluchači i dalších titulů?

Už se dočkali! Moje tři první knihy - Šťastnou knihu, Jak jsem sebrala odvahu a Dobrou tak akorát - převedl do audio podoby Český rozhlas a vysílal je na Dvojce.

O čem pojednává vaše nejnovější kniha Láska pro samouky? Nalákejte na ni naše čtenáře.

Hlavní hrdinka hledá po rozchodu s manželem novou lásku, ale neví, že napřed musí umět mít ráda hlavně samu sebe. Pokud mám nalákat ženy, řekla bych, že se v tom mohou trochu poznat, ale zároveň se bavit, protože ty příšerné karamboly se dějí někomu jinému. A pokud bych měla nalákat muže, tak jeden můj bývalý spolužák o knize řekl, že si při čtení připadal, jako by tajně poslouchal, co si ženy říkají v převlékací kabince. A že se smál.

Vaše přechozí knížky byly spíše sbírkami povídek, fejetonů, zamyšlení… Zatímco tato čtvrtá aktuální novinka přináší ucelený příběh. Proč jste se rozhodla pro změnu formy?

Když jsem před skoro 20 lety studovala scenáristiku na FAMU, nějak jsem dospěla k přesvědčení, že neumím vymýšlet příběhy. Uvízla jsem v nějakém tvůrčím bloku, ze kterého jsem se už nedostala. Začala jsem se živit novinařinou a dlouho jsem si myslela, že souvislý příběh prostě nedokážu vymyslet. A pak jsem to zkusila a zjistila jsem, že to dokážu, z čehož jsem měla obrovskou radost.

Bylo pro vás psaní takového uceleného příběhu větší výzvou?

Rozhodně. Předtím jsem pouze popisovala střípky z vlastního života, teď jsem se snažila vytvořit konstrukci, která se nezhroutí.

Do jaké míry jsou vaše knihy autobiografické? Je pro vás snadné kombinovat fikci s realitou?

Ty první tři byly opravdu autobiografické. Láska pro samouky je fiktivní. Co je v ní autentické, prožité, to jsou hlavně emoce. Pocity méněcennosti, pocit, že sebe samu můžu mít ráda teprve když mě budou mít rádi jiní lidi, takže budu mít “potvrzení”, že jsem dost dobrá.

Obálky všech vašich knih zdobí ilustrace výtvarnice Lely Geislerové. Zasahujete nějak výrazně do jejich výsledné podoby nebo to necháváte zcela na fantazii ilustrátorky?

Lela se zatím vždycky výborně trefila hned napoprvé. Jen u poslední knížky jsem ji prosila, ať mi postava na obálce není podobná. To byl jediný zásah.

Máte s psaním spojené i nějaké rituály?

No, snažím se u toho moc nepít alkohol, jestli se to dá považovat za rituál. :) Ne, vážně. K psaní potřebuju nutně jen jednu věc, a to být sama. Klidně i v kavárně plné lidí, ale sama s jistotou, že po mně nikdo nebude nic chtít. Takže z domova odcházím do těch kaváren anebo počkám, až jdou děti spát. Kvůli dopsání Lásky pro samouky jsem odjela z Prahy a byla pět dní zavřená v hotelovém pokoji. Připadalo mi sice, že pokojské na mě koukají jako na velkého podivína, ale pro psaní to bylo to nejlepší.

A na závěr se zeptám, jaké máte nyní plány? Můžeme se těšit na další knihu? A poprosím vás o vzkaz pro čtenáře.

Na další knize už pracuju a jestli se máte těšit, to nevím, záleží, co máte rádi. Bude to zase příběh a bude zase dost jiný, než co jsem psala doposud.

Moje odpovědi vznikají v den voleb do Evropského parlamentu, takže čtenářům bych vzkázala, aby volili spíš podle toho, co chtějí, co milují a čemu věří, než podle toho, čeho se bojí a co nemají rádi. I v životě.

Děkuji za rozhovor.

Zdroj foto: autor Benedikt Renč, obálky Albatros Media