Kultura21.cz

K Janě Koubkové právem patří spousta přívlastků; je jedinečná (nejen) jazzová zpěvačka, skladatelka, moderátorka, která na pódiu i v rádiu skvěle komentuje jednotlivá čísla; a má mimořádný básnický talent, jímž komentuje veřejné dění. Její veršované hlášky mají myšlenku i vtip. Jedním dvojverším ozdobila i naše povídání: „Mé heslo: Zpívat se musí, covid se tím dusí!“

Rozhlasoví posluchači, mezi nimi i já, máme moc rádi každý čtvrtek dopoledne na stanici Vltava vaše hudební půlhodinky. Připadá mi, že je děláte s chutí, a že vaše invence a dramaturgické nápady by vystačily na dvakrát tak dlouhý pořad. Nemýlím se?

Nemýlíte. Chci svými Jazzovými dopoledními půlhodinkami posluchače bavit, třeba i rozesmát, protože jazz má spoustu nádherných podob. A už vůbec nemíním posluchače poučovat o nějakých stylech. Na to jsou jiné záslužné pořady. A taky si do toho s chutí rýmuji svou zvukomalebnorytmickoptákovskou poezii i poezii skvělých kolegů. K tomu si vybírám fajn zpěváky, kteří tu najazzlou pohodu vyjadřují.

Jste tělem i duší nepokojný, dynamický člověk, odkud se to ve vás vzalo?

Tak to asi jsou koubkovské geny za které já osobně nemůžu. Od šesti let jsem zpívala ve sboru doktora Bohumila Kulínského, sportovala jsem v lehké atletice, gymnastice, vodním slalomu. Všechno mi prostě šlo a bavilo.

Je obdivuhodné, že s léty se u vás skoro nic nemění: hlas, autorská invence, svěžest nápadů, ani temperament. Jak to děláte?

To souvisí s předchozí odpovědí. Jsem holt taková Jana Koubková. Nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou, a když se mi to nepovedlo, novinařím i v tý muzice. Všeho si všímám, vše mě zajímá. A to se prolíná i s mým hudebním názorem. Třeba i s mou životosprávou, pohybem, schopností něco zorganizovat, vymyslet. Najít si k sobě skvělé kolegy atakdále. A mohu se i pochlubit i svými posledními knížkami Koubkokvoky a Básně z jazzové dásně, vydal Galén.

Pokud se nepletu, píseň a klip Blues (ne)ohrožené seniorky zrodil covid. Měla jste s ním osobně co do činění, zaútočil i na vás? („Covid, co teď řádí, není vybíravý,“ zpíváte ve své písni.)

Covid na mě zdravotně nezaútočil, ale zaútočil na moji svobodu, možnost dělat si dál svou práci, kterou mě vlastně na dlouho zakázal; a i teď je s koncertováním potíž. Prostě mne úplně vyhodil z životního rytmu, na který jsem léta zvyklá.

Mimochodem, je to krásná „bilanční“ píseň Jak to přijde, že se nebojíte být takhle osobní a upřímná?

Známý americký jazzman Quincy Jones tvrdil, že jazz je člověk, který o sobě mluví vždycky pravdu. A já to mám nejen kvůli jazzu, ale pravda přece vítězí, ne? A hlavně si myslím, že přiznáním svých neduhů dodám sílu i jiným lidem, kteří též zažívají nepohodu. Jde hlavně o to jít dál i s těmi neduhy. Život za to stojí, proto se i já snažím mít chuť žít!!

Jak připomínáte, v uplynulých dvou letech pandemie i vám omezila veřejné vystupování, koncerty. Přišla jste o hodně? A co jste v tom nepříjemném mezičase dělala?

Co mi vlastně udělal, trval hrozně dlouho. Nemožnost plánovat koncerty, scházet se s kolegy, kteří mají děti, rodiče, prarodiče a bojí se, aby něco nechytili. Takže „zkoušíme“ po internetu a mobilu... A já si nemám s kým aspoň popovídat, trčím v samotné samotě v nevědomí, jak dlouho to bude trvat. Jo, hodně čtu, procházkuju a snažím se něco vymyslet. Jenže ono to jaksi nejde…

Na nedávném říjnovém koncertě v rámci festivalu MENE TEKEL to ovšem vypadalo, že se žádná pauza ani nekonala. Jako byste byla na pódiu dva tři dny předtím. Jaký jste měla z toho koncertu pocit vy osobně?

Koncert v rámci Mene Tekel byl velkým osvěžením pro všechny muzikanty i publikum v téhle těžké době. A já už tři týdny předem doma řvala, zpívala s cédéčky, abych ten zlenivělý hlasivkový sval rozpohybovala a taky se rozdejchala, protože jazzová zpěvačka nejen zpívá, ale i improvizuje jako nástroj, komunikuje s muzikanty, publikem a svítí na ni světla, a ona pořád stojí a zpívá celým tělem. No taky jsem si na chvíli sedla, když kolegové hráli Dvořákovu Humoresku … Koncert se každopádně vyvedl!

Vaše současná Skupina Jany Koubkové je mnohá v řadě. Máte spočítáno, kolik skupin a souborů jste během své kariéry založila?

No, zase tolik jich nebylo, protože jsem si uměla vždycky najít nejen výborné muzikanty, ale zároveň i skvělé člověky a tím pádem se všichni tak nějak různě prolínáme. Ať už to byl Horký dech s Michalem Pavlíčkem, Hot Tety, Jazz Q M. Kratochvíla, E. U. Band s Peterem Lipou, JazzHalf Sextet s Viktorem Kotrubenkem; od vstupu do EU v r. 2004 se mnou hraje pianista Ondřej Kabrna, kolem kterého se obsazení různě střídá v Quartetu s Janem Kellerem na violoncello, Vítem Švecem na kontrabas a Janem Červenkou na bicí. A koncertujeme spolu i v DUU. Spíš je dobré podívat se na www.janakoubkova.cz na mou diskografii, kde to všechno je...

Zakládala jste taky hudební festivaly i další akce. Myslíte, že v současné době - bez ohledu na pandemii - je hudebních potažmo jazzových festivalů a přehlídek dost?

Letos uplynulo 40 let od mého založení 1. festivalu pro jazzové, bluesové a rockové zpěváky pod názvem VOKALÍZA v roce 1981. Táhla jsem to do r. 2000, ale nejdůležitější to bylo do r.1989. Pak už všichni mohli všechno – doba se změnila, nikdo nikomu nic nezakazuje. Různé festivaly a přehlídky různě fungují, jen bohužel o tom hodně rozhodují peníze! Nemáš? Neuděláš! A taky ty technické vymoženosti jako internet, YouTube, Facebook atd.

Prosím, řekněte pár slov ke své osobité autorská tvorbě: Které vaše písničky mají u publika největší ohlas – teď se to často posuzuje podle počtu kliků na YouTube –, a které máte nejradši vy?

Pokud se moje písničky k publiku dostanou, tak úspěch mají. Jenže bohužel česká rádia jako Radiožurnál, Dvojka a podobně mé jméno nezajímá, protože jsem označena jako jazzová zpěvačka, a o to je nezájem. A přitom já nejsem jen jazzová! Mám hodně pěknejch písní s mými texty, ale to si v rádiích ani neposlechnou. Jen občas na stanici Vltava. A které mám nejradši? Všechny! Ve všech je radost z muziky a společného tvoření s kolegy. Ale k jedné z prvních, ke skladbě Karmelitská – byla i s dívčím sborem – mám jakousi úctu.

Ráda střídáte styly, ve kterém je vám nejlépe?

Pravda, vyzkoušela jsem si různé styly a v každém z nich mě bylo vždycky dobře, jinak bych je ani nezkoušela. Každý z nich se v mém projevu různě objevuje a dohromady tvoří hudbu Jany Koubkové, za kterou si stojím!

Co pro vás znamená jazz?

Jazz je parádní druh hudby, ve kterém si každý vybere: od blues, swingu, mainstreamu, latin, ethno, freejazzu až po fusion... A je to tak, jak říkal Miles Davis: „Vždycky jsem nenáviděl škatulky. Vždycky. Nikdy jsem si nemyslel, že by pro ně mělo být v hudbě místo. Dobrá muzika je prostě dobrá muzika a je úplně jedno, kam patří !!!“

Cítíte se být víc autorkou textů, skladatelkou nebo interpretkou?

Cítím se být tím vším dohromady. Jedno bez druhého a třetího ani nejde.

Když moderujete své rozhlasové pořady nebo veřejná vystoupení, umíte skvěle vybírat z textů jiných autorů. Musíte k tmu asi hodně číst a sledovat literaturu…

No jasně. Dobrá literatura je základ všehomíra – dozvědět se, poznat nové názory, srovnat je s těmi svými. Teď třeba čtu Kunderův román Nevědění, který u nás nově vyšel.

Proč vás oslovuje beatnická poezie?

Beatnici? Pro mne znamenali svobodu a živočišnost ve vyjadřování. A fronty před knihkupectvím na vydání třeba Jacka Kerouacka Na cestě, A. Ginsberga, L. Ferlinghettiho a jiných. Zvláště za minulého režimu to byla oáza svobodných myšlenek.

Hodně jste cestovala. Která země vám utkvěla v paměti nejvíc?

Všechny země mám v paměti s velkou úctou. Třeba mám krásné vzpomínky na Ivory Coast – Pobřeží slonoviny v západní Africe, hlavně na spontánnost publika, kde jsem zpívala s hráčem na balafon Aly Keitou. Balafon neměl půltóny, takže jazzové standardy a blues nešlo bez půltónů zpívat. A přesto jsme krásně komunikovali i s publikem přes vzájemné naslouchání, usmívání a improvizování …

Kdy a kde kromě rozhlasu vás může publikum v nejbližší době vidět a slyšet?

„Nejbližší doba“ s covidem se těžko plánuje. Zatím mám potvrzeno 8. února Znojmo, 9. února tamtéž workshop a pak 11. února v Jazzové osvěžovně ve Frýdlantu. No s koncerty je to bída...

A nakonec: jak na Vinohradech vzpomínáte na Malou Stranu?

Když jsem těch čtyřicet let žila na Malé Straně v Karmelitské, byly jiné časy. Lidi se tam znali jak v obchodech, tak na ulici. Hlavně Malostranská beseda byla centrem pro kumštýře všeho druhu, i za komunismu to tam nějak žilo... Teď tam vládnou Italové a ti, co prostě mají peníze, a už tam není ta fajn atmosféra jako dřív. Tady na Vinohradech se mi líbí mezi těmi krásnými starými činžáky i malými obchůdky a vinotékami. Jo, je mi tu dobře.

Zdroj foto: © Emil Bratršovský, Janakoubkova.cz