Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

„Léta jsem říkával, že jsem dělník kultury, ale když jsem to vyslovil docela nedávno před jedním známým umělcem, tak mi řekl: Chlapče, ale tak to není. Vy jste kumštýř, píšete knihy, fotíte a pak děláte výstavy, dělník kultury byste byl, kdybyste byl třeba kulisák, provozní nebo programový pracovník! - A něco na tom bude,“ říká Robert Rohál. Jeho výstava nese název NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÍ – OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÍ bude k vidění od 17. ledna do 17. února 2023 ve foyer Domu kultury v Kroměříži. Fotograf, publicista a spisovatel na ní prezentuje černobílé fotografie, přičemž jde o portréty osobností z umělecké branže.

Pokud vím, v životě jste působil jak v novinách a časopisech, kde jste byl kulturním redaktorem, tak v kulturních zařízeních, a proto se ani moc nedivím, že vaše výstava přináší portréty herců, zpěváků, hudebních skladatelů, režisérů či malířů...

Navíc jsem byl více než dvacet let v novinách, kde jsem také přibližně od roku 2002 začal i fotografovat – a od té doby je, jak s oblibou říkám, fotoaparát mám nejlepší přítelem. Moje fotky vycházely hlavně v novinách. Pak jsem v letech 2005 – 2010 prezentoval svou fotografickou tvorbu v rámci kolektivních výstav Kresby světlem v Holešově. Zpočátku to byly barevné fotky reportážního charakteru, ale třeba i fotografie, které jsem pořídil v Amsterdamu.

Přibližně od roku 2010 jste začal vystavovat samostatně. Kde všude?

V té době jsem se už zabýval černobílou fotografií a začal fotit lidi, které jsem stylizovat do různých postav a příběhů. Dokládají to i názvy kolekcí jako Andělé mezi námi, Komtesa, Hřebci, La Divina, Black and White, Romance o Krásce a zvířeti, Tisíc tváří černovlásky, Nostalgia 22, Věčné návraty, Na perutích snů, Edith a Marlene...

A kde jsem vystavoval? Bylo to na řadě míst, ale nejraději asi vzpomínám na výstavy, které jsem měl na hradech Karlštejn a Křivoklát nebo na zámcích Doudleby nad Orlicí, Lomnice nad Popelkou a Rájec nad Svitavou. Cením si ale i rozsáhlejších výstav, které jsem měl v Městském divadle Zlín, Národním divadle moravskoslezském Ostrava a Divadle Šumperk.

Dvě výstavy jste měl ale ve dvojici. Byli to lidé, kteří kromě své hlavní profese také fotí a vystavují...

V holešovském zámku jsem měl společnou výstavu se zpěvačkou Evou Pilarovou a na již vzpomínaném Křivoklátě s Janem Levorou, překladatelem japonské literatury. V obou případech šlo o krásnou spolupráci.

I když vím, že jste vystavoval v Praze, Brně, Dobrušce, Třebíči a dalších městech, jsou vám očividně bližší prostory pamětihodných míst. Nebo se pletu?

Máte pravdu, rád vystavuji na hradech i zámcích. Ale jsou i další mimořádně zajímavá místa či historické prostory. Vzpomínám na Jindřichův Hradec, kde jsem vystavoval v prostorách Národního muzea fotografie. V Olomouci jsem měl výstavu v secesní vile Primavesi, která je zajímavá i tím, že v ní kdysi působil slavný malíř Gustav Klimt. A ve slovenském městě Zvolen jsem představil svou tvorbu v kouzelném renesančním prostoru Galerie Stará radnica.

Co fotografické soutěže? Účastníte se, jste soutěživý typ?

Kdysi ano. Ale když jsem se třikrát umístil jako druhý, tak jsem se soutěžením skončil. I když druhé místo je určitě také cenné...

Jak vlastně vaše kolekce vznikají?

To je jednoduché. Vždycky si vymyslím téma, dal dohromady lidi a začal fotit... Samozřejmě ještě předtím musím vědět, kde budu fotit, jaké budou potřeba kostýmy a rekvizity. Obvykle jsem začal stavět příběh, napsal si scénář, který jsem rozvíjel podle dalších nápadů a možností. Moje modelky a modelové jsou obvykle přátelé a kamarádi, kteří jsou fotogeničtí a jsou tak trochu i herci. Ve finální fázi to ale nejsou fotky na papíře, nýbrž fotografie přenesené na plátno. Vypadá to mnohem zajímavější, plastičtější. Drsnější struktura plátna dodá fotce něco navíc.

Kdo jsou zpravidla protagonisté na vašich fotografiích?

Vesměs lidi, které trošku znám a kteří mi vyhovují i co se týče focení. Kamarádky a snad i modelky, ale skvělí byli i režisér Peter Gábor nebo herec Jiří Bartoň. Co se týče aktuální výstavy NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÍ – OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÍ, tak tady to jsou vesměs osobnosti ze světa filmu, divadla nebo hudby. Díky tomu, že jsem působil dlouho v novinách, kde jsem psal kulturu, spousta fotek vznikalo tak nějak samovolně. Některé fotky jsou reportážně laděné či lehce nahodilé, jiné naopak stylizované.

Prezentujete svou tvorbu jen v rámci výstav?

Hlavně, ale také jsem asi dvakrát nebo třikrát ukázal své fotografie na módních přehlídkách, kde je na mole „nosily“ manekýny. Spousta mých fotek vyšla v médiích, ale také si každoročně nechám vytisknout nástěnný kalendář. Vždycky jen pár kousků pro rodinu a přátele.

Baví vás také písmenka. Roky píšete. Nejen články, rozhovory či recenze v médiích, ale vyšla vám také řada knih.

Za těch více než dvacet let mi jich vyšlo snad padesát. Některé zapadly, jiné si vyžádaly opakovaná vydání. Vesměs to byly monografie slavných osobností (Karel Svoboda, Helena Vondráčková, Karel Gott, Laďka Kozderková, Iveta Bartošová), ale úspěšné byly i tituly jako Mistři malých rolí, Hvězdy odvedle a jejich stopy nejen v českém filmu, České zpívající filmy, Slavíci a slavice, Velká kniha herců první republiky a protektorátu...

Co bude následovat po vaší kroměřížské výstavě NEOBYČEJNĚ OBYČEJNÍ – OBYČEJNĚ NEOBYČEJNÍ?

Ta samá kolekce bude pak k vidění v únoru a březnu v Galerii města Přerova, od května do července v zámku Třešť a od srpna do konce září v galerii MonAmi v Bílovci. Potom je v plánu aukce a částka půjde na charitu.

Co se týče charity, tak to nebude ve vaším případě asi poprvé?

To máte pravdu. Už dvakrát jsem se zúčastnil aukce výtvarných děl v Olomouci, které podporují mobilní hospic NEJSTE SAMI. (https://nejstesami.eu/)

Zdroj foto: Robert Rohál a Dana Majer Dopitová