Kultura21.cz

I když si Soňa Drábková nikdy nehrála na modelku, přesto začala pózovat a „visí“ na výstavách a jako manekýna předvádí na módních přehlídkách. Dříve ji bavil také moderní tanec, kde ji před devíti lety objevil jistý fotograf a ona stala tváří na jeho fotografiích. Bude tomu tak i na nové kolekci, která tvoří obrazovou část kalendáře na příští rok.

Je pravda, že jste s Robertem Rohálem připravili novou fotografické kolekci, která nese název „Soňa v roli Tina“ a kde připomínáte jednu světoznámou zpěvačku…

Je to tak. Ovšem musím hned na začátku rozhovoru potvrdit to, že jde opravdu pouze o roli, nikoli o to, že bych byla nebo měla nutně být Tině Turner podobná vzhledem. Jde spíše o snahu vyjádřit různé emoce. Nejen život Tiny, ale vlastně život každého z nás. Život přece provázejí emoce, ne? Takže ač v roli Tiny, vždy to budu já.

Proč zrovna Tina Turner?

Tato myšlenka se zrodila v našich hlavách těsně poté, co Tina letos v květnu odešla do hudebního nebe. Jen tak sedíme s Robertem u kávy a povídáme si právě o Tině Turner. S Robertem se dá povídat hodiny, životy celebrit ho zajímají jako novináře, spisovatele, a v neposlední řadě i jako fotografa. Tina nás oba vcucla, tato žena je velmi silné téma.

Její život nebyl jen potlesk fanoušků, byznys a sláva. První muž jí týral a ničil, druhý naštěstí miloval… Ale neměla to jednoduché. Oba její synové zemřeli dříve než ona sama. Jsou to jen takové malinké střípky z jejího života. Tohle všechno se o Tině ví, co ale moc lidi netuší, že nosila celý život paruky. Jako šestadvacetiletá si zničila vlasy silným peroxidem, proto po zbytek života střídala paruky, a že jich teda bylo! Sama jsem překvapená, na jaké fotky Tiny v parukách na netu narážím.

O čem ty vaše fotky hlavně jsou?

Už jsem to nakousla. Obrázky ze života, emoce a slavné hity. Rozhodně jí nechci nějak napodobovat, to snad ani nejde. Tina byla jen jedna, a já jsem já. Každý jsme přece originál. S Robertem bylo naším cílem i přáním rozšířit lidem trošku obzory. Navíc to byla za ty roky žena mnoha tváří. I paruky dotvářely její image. Rádi bychom ukázali její podoby i rozpoložení v různých obdobích. Radost, štěstí, vášeň, touhy, ale také smutek, bolest, naději…

I když nejste profesionální modelka, přesto jste už „visela“ na x výstavách v řadě míst v Česku, navíc jste v minulých letech tančila, dělala jste módní prohlídky jako manekýna i organizátorka. Přesto jste měla největší úspěch jako modelka na černobílých fotografiích…

Hm, tyto věty musím malinko vstřebat. Modelka, manekýna… Obvykle říkávám s humorem mě vlastním... Jsem modelkou z lidu, obyčejná „baba“. Ráda dělám, co mě baví a těší ať to byl tanec, přehlídky, charitativní akce nebo právě focení. A pevně věřím, že svým postojem k životu a k tomu, co dělám nebo jsem kdy dělala, inspiruji další obyčejné ženy. Je to takový vzkaz nám ženám, mějme se rády takové, jaké jsme.

Tina ale není jediná slavná žena, kterou jste na fotografiích mohla připomínat. Vím, že v rámci kolekce Tisíc tváří Černovlásky jste představovala ať už Martu Kubišovou, Lídu Barovou či Josephine Baker. A byla i hlavní tváří kolekce Nostalgia 22. Jak k tomu došlo a jak se v těchto rolích cítíte?

Za vším hledejte Roberta. Před lety si mě vyhlídnul jako tanečnici na jedné velké akci, oslovil mě, já tehdy kývla. A ejhle, fotíme spolu pomalinku téměř deset let. Upřímně, kdyby mě to nebavilo, tak bych to určitě nedělala. Pokud mám do něčeho vložit svoji energii, musím to prostě cítit. Navíc, Robert je pověstný tím, že své modelky i modely lehce stylizuje do různých rolí, a to se mi líbí.

Tak jako tak to není komerční fotografie, spíš jsou z fotek cítit emoce, příběh. Nebo se pletu?

Vůbec se nepletete. Už jsem to říkala na začátku, že naší snahou je zachytit právě pocity, emoce, příběh někoho slavného. Někoho, kdo je nám milý. Tinu Turner nelze nemilovat, o to víc mě focení této kolekce baví.

Co říká vašemu koníčku a vůbec k výstavám a fotografiím vaše nejbližší okolí?

Nejbližší okolí? Za mě to je především můj manžel, a teď se usmívám. Kdysi na začátku, před lety, měl samozřejmě malinko pochybnosti. Kdo že mě to chce fotit a proč? Dnes už to bere úplně normálně. Chápe to a ví, že někdo hraje fotbálek, jiného baví šachy a jeho žena je múzou fotografa a baví jí prostě fotit. Zná mě dokonale a podporuje mě. On sám mě sem tam “blejskne“, jen tak pro radost. Vůbec nefotí špatně.

Co jste říkala tomu, že jedna výstava s vašimi portréty musela být předčasně ukončena, i když šlo jen o portréty?

A jé, tato historka vstoupí nejspíše do dějin. První okamžik mě to samozřejmě zamrzelo, ne kvůli mně, spíše kvůli Robertovi, který vystavuje léta po celé republice na zámcích i v galeriích. Nikdy nikde mu nikoho ze zdi nesundali, až mě s vysvětlením vystavovatele, že moje tvář pobuřovala, jen netuším koho? Dodal, že „bohužel lidská závist je nekonečná“. S odstupem času se této historce smějeme jak já, tak Robert i mojí přátelé a známí. Někde jsem četla, že závist je považována za jistý druh obdivu. Mimochodem, prý i Robertu Vanovi „sundali“ či zakryli některé fotky, ale to byly akty, ne portréty.

Jaké fotografie se líbí vám?

Víte jaké? Ne úplně ty dokonalé, co se týká kvality, kterou skýtá top fotoaparát. Mám ráda fotky s lehkou patinou a na nich cokoliv, co mě zaujme… I když jsem sama žena, mám slabost pro fotografie, kde jsou v hlavní roli právě ženy. Líbí se mi třeba Taras Kuščynskyj nebo Man Ray. Právě k těmto fotografům Roberta někdy přirovnáván. I když já vnímám, že má svůj osobitý rukopis a styl.

Tak jako jeho přirovnávají k výše zmíněným fotografům, já si ho s láskou dobírám, a říkávám mu: „Jednou budou někomu dalšímu možná říkat: Hele, ty fotíš podobně jako Rohál. Co my víme?“ Já s jistotou ale vím, že se mi líbí, jak mě Robert vnímá jako ženu. Je hezké, když mi říká: „Soňo, však jsi moje dvorní modelka, ne?“

Zdroj foto: Robert Rohál, archiv Soňa Drábková