Kultura21.cz

Marek Otta (1993) prožil dětství v Kroměříži, kde navštěvoval Arcibiskupské gymnázium. Vystudoval angličtinu a mediální studia na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 2019 debutoval románem ze studentského prostředí Příliš mladej pro život a letos mu vyšla kniha Vodní meloun.

Marku, žijete ve Velké Británii, tak nám na úvod prozraďte, jak jste prožíval korunovaci a jaká je zde po ní podle vás nálada?

Během korunovace jsem byl bohužel v práci, takže jsem z ní viděl jen ty nejzásadnější momenty. Abych byl upřímný, osobně mi připadalo, že lidé zde mnohem víc prožívali pohřeb Alžběty II. než korunovaci Karla III. Pamatuju si, že když jsem si šel ten den zaběhat, ulice byly liduprázdné a smutek z toho, že ta neměnná jistota v podobě královny už je navždycky pryč, šel cítit opravdu všude. Dnes se nálada ve společnosti hodně liší – zatímco starší generace má tradičněji vřelejší vztah ke královské rodině, mladší korunovaci příliš neprožívali. Naopak, některým lidem v mém okolí to dokonce připadalo jako obrovské plýtvání veřejnými penězi, které se v době energetické krize a inflace daly využít mnohem lépe.

Pokud to není příliš osobní, tak proč jste se rozhodl právě pro Anglii? Co vás na ní lákalo?

Všechno to byla spíš souhra okolností. Vždycky jsem chtěl cestovat a tehdy jsme s přítelkyni hledali práci ve Španělsku, ale nakonec jsme dostali nabídku ze Skotska. V té době jsem to viděl jako skvělou možnost zlepšit si angličtinu a zažít něco nového. Od té chvíle už uběhlo šest let a my se mezitím přesunovali po Británii směrem na jih, až jsme nakonec zakotvili tady dole v Cornwallu. Počasí zde sice není jako ve Španělsku, ale nádherné pláže a pobřeží to Středozemí přece jen v něčem připomíná.

A liší se podle vás nějak výrazně život tam a v České republice? V čem?

Britové jsou velice konzervativní národ a jen neradi si zvykají na změny, takže zrovna v tom se nám Čechům podobají. Jinak se život v Anglii nějak výrazně neliší, naopak bych řekl, že i jejich mentalita je velmi podobná té naší. Zároveň i velice záleží na tom, v jaké části Anglie se nacházíte, zatímco třeba v Oxfordu mi lidé připadali chladnější až odtažití, v Cornwallu jsou lidé mnohem přátelštější. Na druhou stranu v Oxfordu by se nestalo, aby měl autobus půlhodinové zpoždění, což se tady v Cornwallu děje běžně. Myslím, že v Česku jsme na tom v tomhle ohledu mnohem lépe.

Jak to máte v této ostrovní zemi s kulturou? Vyrážíte například do divadla nebo na koncerty?

Musím se přiznat, že moc často ne. Bydlíme v maličké vesničce jménem Fowey s celkem špatným spojením do jakéhokoliv většího města a kolikrát je složité se vůbec někam dostat – už jsem mluvil o autobusech a jejich dochvilnosti. Zároveň je však Fowey docela výrazně kulturně zapsáno do dějin. Žila tu totiž slavná anglická spisovatelka Daphne du Maurier a její literární díla jsou zasazená právě do prostředí Cornwallu. Koneckonců obrovská socha havrana na náměstíčku připomíná, že podle její povídky The Birds vznikl slavný hororový film Alfreda Hitchcocka. Do dnes se tu také každý květen pořádá literární festival.

Vaše nejnovější kniha Vodní meloun se odehrává na Smíchově. Bylo pro vás jednoduché se v myšlenkách přenést do Prahy?

V Praze, konkrétně tedy na Smíchově, jsem prožil šest let a všechny ty místa popisované v knize mám spojené se svými vlastním zážitky ze studentských let. Ať už je to park Klamovka, kam jsem si chodíval číst, Plzeňská ulice, po které jsem každý den přijel ze školy tramvají domů nebo hospoda U Zvonu, kde jsme si s kamarády občas dali pivo. Moc rád jsem se tam ve vzpomínkách vrátil a tu jedinečnou atmosféru smíchovských zákoutí si budu pamatovat už navždycky, takže to problém nebyl vůbec.

Hrdiny knihy jsou poctivý smolař, bohémský student a nezaměstnaný povaleč. Ke kterému z nich máte vy sám nejblíže?

Nejspíš bych musel říct Tom – bohémský student. Jeho rozpolcenost v tom, co od života chce, mi je blízká, proto se mi ze všech postav psal asi nejsnáze. Většinou má dobré úmysly, ale ne vždycky se mu je povede naplnit. Myslím, že s takovou postavou je velmi lehké se ztotožnit, protože je přirozená. Petr je naproti tomu až hrdinsky kladná postava a Libor zase postrádá jakoukoliv morálku. Tom stojí někde uprostřed, což mi je asi nejbližší.

Přečtěte si naši recenzi na knihu: Chutná vražda vždy sladce?

Kromě této trojice je v příběhu spousta dalších také zajímavých postav. Vychází některá z nich z vašeho okolí?

Konkrétně postava Rudy je opravdu inspirovaná štamgastem ze smíchovské hospody Na Zámyšli. Ten mi kdysi u piva vyprávěl o svém životě a mně připadalo, jako bych seděl u stolu s postavou z Hrabalových knížek. Byla radost ho poslouchat a myslím, že takových smíchovských pábitelů by se určitě našla celá řada. Při psaní ostatně vždycky vycházím z toho, co sám znám a moje postavy jsou většinou jakási směs osobnostních znaků, které jsem vypozoroval ve svém okolí.

Jak vás napadl zrovna takový příběh? Čím jste se inspiroval? A co bylo při psaní vaším cílem?

Kdysi dávno jsem napsal kratičkou povídku o tom, jak tři kamarádi vykradli byt místního opilce. Tehdy to byla spíše humorná povídka pro pobavení, jenže když jsem na ni po letech znovu narazil, připadalo mi, že v sobě ten příběh ukrývá mnohem víc. Povídku jsem tedy postupně rozepisoval a u všech postav jsem se snažil objasnit motivace jejich jednání, což vedlo k tomu, že jsem musel odkrýt i jejich minulost. Rozhodně jsem však neplánoval napsat detektivku, začalo to jen jako příběh tří kluků ze Smíchova, kterým jedno špatné rozhodnutí změní celý život. Detektivní linka se do knihy dostala až postupně s tím, jak se příběh vyvíjel.

Vodní meloun je v knize podnik s atmosférou i historií. Bylo vám v tomto případě nějaké místo předobrazem?

Ano, hospoda Vodní meloun vychází z hostince U Hrocha, který jsme za studentských let velmi rádi navštěvovali. Jedná se o klasický výčep s výbornou atmosférou i pivem a přesně tak jsem si představoval i Vodní meloun v knize, jen jsem vyměnil motiv hrocha za meloun. Jméno jsem si však vypůjčil z hospody Vodní meloun, kterou byste našli na náměstí v Kroměříži. A částečně jsem se inspiroval i zmíněnou hospodou Na Zámyšli, protože právě na tu jsme měli ze svého studentského bytu výhled.

Chodíte vy sám do hospod nebo restaurací? Respektive máte nějaké své až domovské místo, na které nedáte dopustit?

Zrovna plzeňské pivo je jedna z věci, po kterých se mi v Anglii stýská. Tady vám to načepují bez pěny a celkově to není příliš poživatelné. Takže když už jsem párkrát do roka v Česku, tak v Praze velmi rád zajdu právě k Hrochovi, ale třeba i do Lokálů, ať už je to Lokál U Bílé kuželky nebo v Dlouhé. Tam si to pivo totiž hostinskej opravdu hejčká, jak by řekl klasik.

Vaše první kniha Příliš mladej pro život byla ze studentského prostředí a zřejmě vycházela i z vašich zkušeností. Nebyl pak Vodní meloun příliš velkou změnou? Jak se vám vlastně tato detektivka psala?

Byla to výzva, protože já z počátku opravdu neplánoval napsat detektivku. Nejprve se mělo jednat o klasický román, jenže to tragické rozhodnutí, které ti tři kluci udělají, pak přirozeně vedlo k tomu, že román nabral detektivní obrátky. I tak si myslím, že se o klasickou detektivku nejedná, protože čtenář od začátku ví, kdo je vrah. Kniha je však jiná v tom, že čtenář může velmi detailně nahlédnout „do hlavy“ každé postavy a pochopit, co všechno stojí za rozhodnutím, které ten daný člověk udělá. I když to rozhodnutí může třeba vést k vraždě.

Knihu Vodní meloun můžete vyhrát v naší soutěži: Dejte šanci české detektivce Vodní meloun

Co pro vás bylo při práci na knize nejtěžší? Co vám dávalo zabrat?

Musel bych asi říct, že právě ta detektivní a vyšetřovací linka. Zatímco ztotožnit se s vysokoškolákem pro mě nebylo příliš těžké, s policejní prací nemám naprosto žádnou zkušenost a postava policisty Jáchyma mi tedy dělala trochu potíže. Kdybych se znovu rozhodl napsat detektivku, určitě bych si v tomto ohledu udělal víc rešerší abych mohl jít ve vyšetřování do většího detailu.

Při čtení jsem ocenila, že jsem nepostřehla výrazné pravopisné nebo i stylistické chyby. Je to pro vás jednoduché, nebo je to i dobrá práce korektury?

Určitě musím vyzdvihnout skvělou práci redaktora Jakuba Hladíka a touhle cestou bych chtěl moc poděkovat i Evě Kadlecové, které jsem rukopis poslal ke korektuře ještě dřív, než jsem se vůbec odvážil ho zaslat do nakladatelství Kalibr. Myslím, že nebýt Evy, určitě by se v textu nějaká ta chybka našla.

Jak moc vám v tomto ohledu pomohla vámi absolvovaná mediální studia? Šel jste na ně vlastně s tím, že budete psát knihy, nebo jste se viděl spíše někde v redakci?

Ono to bylo trochu jinak. Nejdřív jsem totiž absolvoval bakalářské studium na PedF UK, kde jsem studoval anglický jazyk a ZSV, ale v průběhu studia jsem zjistil, že povolání učitele by asi nebylo to pravé. Tehdy jsem navíc hltal Hemingwayovy knihy a představoval si, jak dobrodružný život asi vede spisovatel. Podal jsem si tedy přihlášku na navazující magisterské studium na mediální studia, odkud je to přece jen k psaní už trochu blíž, a rozhodně mi to neuškodilo. Jako novinář jsem se ale také neviděl a po studiích jsem se místo stáže v redakci vydal do zahraničí. Ani tam jsem nepřestal psát a díky cestovaní se vlastně i ta představa dobrodružného života podařila do určité míry naplnit.

Na závěr nám prozraďte, jaké máte další plány? Budete pokračovat v psaní? Máte už něco rozpracovaného?

Ano, už pracuji na další knize, ale v tenhle moment ještě nemůžu příliš prozradit, protože sám nevím, jakým směrem se bude příběh ubírat. Každopádně dokud ke mně budou nápady přicházet, určitě bych chtěl u psaní zůstat.

Děkuji za rozhovor!

Také moc děkuji!

Zdroj foto: archiv autora