Nakonec je úplně jedno, odkud jsme a co jsme, když se budeme soustředit na to, co nás spojuje

Klára Svobodová Spisovatelka, autorka projektu Neslyšící příručka pro přežití, blogerka, dřevořezbářka, maminka dvou dětí. Řeč je o Kláře Svobodové. Napsala knihu Těhotný Buddha a byla nominována na ocenění Moje Heroin. Rozhovor s ní připravila Ludmila Bakonyi Selingerová.

Kláro, máš spoustu aktivit a dvě děti. Jak to všechno zvládáš?

To je velmi jednoduché. Prostě to nezvládám. Nikdy jsem nezvládala. Cítím upřímný obdiv ke všem, kteří si umí svůj život perfektně zorganizovat i s tak chaotickým elementem jako jsou děti. Já se upřímně často snažím jen přežít a dost nevzhledně hrnu věci před sebou. Čím jsem starší, tím jsem na sebe ale zároveň i hodnější. Takže si dovolím sem tam něco neudělat, nějaký projekt opustit (jako v případě Neslyšící příručky – ta už je uzavřená, místo ní točím jen krátká videa, která zvládám v klidu otitulkovat), něco si držet na wishlistu na budúce (třeba tu řezbařinu) a někdy se i na všechno regulérně vykašlat a nevyčítat si to. Do stavu, kdy se totálně složím a vyčerpám, už to tudíž nechám dojít málokdy.

Klára Svobodová

Jsi velká fanynka do četby, zejména sci-fi a fantasy a to se promítá i do tvých článků. Jak na to lidi reagují?

Jak kteří. Dá se na tom docela dobře poznat, co čtou oni. Já si tu intersekci užívám a vznikají z toho velmi bizardní zážitky. Jak na svůj blog dávám vedle článků i tipy na knížky, sdružuje se mi tam zajímavá a dost nehomogenní sorta lidí. Občas se stane, že si fanoušek sci-fi přečte něco o rodičovství a maminky, které si přijdou pro zkušenost s logopedií, se začínají zajímat o Star Trek. Je to vlastně dost logické. Rodičovství je sci-fi samo o sobě. Nakonec je tam ale krásně vidět, že je úplně jedno, odkud jsme a co jsme, když se budeme soustředit spíš na to, co nás spojuje. U mých čtenářů je to především respekt k odlišné zkušenosti.

Klára Svobodová

Nebojíš se otevírat závažná témata a diskuze. Co je pro tebe nejtěžší?

Když někde něco otevřu, třeba tím, že sdílím část svého příběhu, velmi často to inspiruje ostatní ke sdílení toho jejich. Třeba teď se mi pod videem na FB o tom, jaké by byly naše děti, které odešly, sešlo velké množství lidí s podobnou zkušeností. Občas je pro mě těžké ty příběhy ustát. Neutápět se v nich. Místo deprese, kolik nás je a proč se něco takového rodičům vůbec děje, to brát spíš tak, jak je dobře, že se o tom mluví, že je tu ten prostor.

Věnuješ se i odlišnostem, toleranci a inkluzi. Jaké je být maminka neslyšícího dítěte? Na jaké narážíte překážky?

Nemám ráda diagnózy. Ačkoliv si uvědomuju, že v určité fázi (hlavně na začátku) mohou pomoci, mohou taky významně omezovat. Místo toho raději používám příběh. Mít dítě s příběhem je rozhodně lepší než mít dítě s diagnózou. Není to tak definitivní a dá se s tím pracovat. Navíc pak zjistíme, že vlastně každý z nás jsme s příběhem. Jen se lišíme v některých peripetiích. Abych ale úplně neodbíhala. Život s neslyšící dcerou je úžasně obohacující. Je hodně o tom vyndat si hlavu ze zadku a soustředit se na to, co se reálně odehrává. Navíc se mi do života dostal znakový jazyk, který je neuvěřitelně krásný a bohatý a do kterého jsem se nepokrytě zamilovala. Taky je to občas těžký. To by ale asi potvrdil úplně každý rodič. Rodičovství prostě není vždycky sranda. Já sama už v tom nějakou výraznou odlišnost nevnímám, proto mě zas a znovu dokáže překvapit, když na nás lidi divně koukají. Oni jsou ale schopní zírat téměř na cokoliv. Snažím se nebrat si to osobně.

Klára Svobodová

Můžeš nám přiblížit svoje dílo a dosavadní největší úspěchy, kterých si vážíš?

Napsala jsem Těhotnýho Buddhu. Už jen to, že jsem to dokázala po nocích se dvěma dětma za zády, pokládám za úspěch. Dodnes nechápu, jak jsem to udělala. Teď už po nocích pracovat odmítám, tak mi všechno dýl trvá. Dost mě potěšilo, že jsem se jako začínající autor vyhnula zdlouhavému a vyčerpávajícímu posílání rukopisů. V Argu, kde Buddha vyšel, mi ho vzali na první dobrou. Odpověděli mi asi do dvou hodin. A samozřejmě si vážím každé zpětné vazby a každého příběhu, který se díky knize otevře a začne se uzdravovat. Měla jsem to nastavené tak, že kdyby kniha měla pomoci jen jedinému člověku, mělo to všechno smysl. A ono je jich tolik! Taky mám radost ze svojí malinké, ale plodné komunity, co se tvoří kolem blogu Spocklidem na platformě Forendors. Vždy mě potěší zjištění, že se někomu mé texty líbí natolik, že je ochotný za ně platit.

Kde bereš na svoje projekty energii? Když člověk ze sebe tolik dává, musí někde i brát.

Moc ráda se jen tak válím, spím, čtu si nebo nedělám vůbec nic. To mi zaručeně vždycky zvedne náladu, ať je jakákoliv. Na vyčištění hlavy mi pomáhá nechat nedodělané věci ležet doma (ony tam rády počkají!) a jít někam ven. Klidně i s dětmi. Aspoň pak nemám čas přemýšlet nad hovadinama. Když se vrátím, mám zase chuť a sílu se do toho pustit, nebo zjistím, že už to třeba není potřeba. Pak mě taky nabíjí, když mám pocit, že se o mě někdo stará. Můj muž rád a skvěle vaří, takže se dá říct, že se v podstatě dobíjím pořád.

Klára Svobodová