Mariana Zacharová: Baví mě práce s publikem, které vám nic neodpustí, a vždycky musíte najít klíč, jak si ho získat

Mariana Zacharová: Baví mě práce s publikem, které vám nic neodpustí, a vždycky musíte najít klíč, jak si ho získat

Tisk

archiv Mariana Zacharová s rodinoumPI když pochází z umělecké rodiny, o herectví neuvažovala. V dětství ji bavil sport a po absolvování VŠE si vyzkoušela různá zaměstnání, nakonec je z ní lektorka divadelní a aplikované improvizace. A samozřejmě hraje v improvizačních představeních. „Bez toho, aniž bych sama hrála, bych nemohla učit. Hraní je pro mě koníček, vášeň a zároveň kontakt se skvělou skupinou lidí, kterou kolem sebe díky Poločasu nápadu i Swifthoodu mám,“ přiznává Mariana Zacharová, která se věnuje také moderování různých akcí.

Pocházíte z umělecké rodiny. Vaše maminka je herečka, dabérka, věnuje se malování a napsala divadelní hru. Dědeček byl tenorista v ND, babička baletka a pedagožka. A váš bratr se stal hercem. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Čím jste chtěla být vy?

Moje rodina je takový rozverně přívětivý, soudržný a podporující svět, ve kterém mi vždycky bylo a je dobře. Bylo pro mě normální trávit čas v divadle, nebo dabingovém studiu, kam mě brala maminka s sebou. I na různých společenských akcích, které k této branži patří. A protože mi to přišlo normální, tak jsem neměla potřebu chtít to někdy dělat taky. A krom toho, bez falešné skromnosti musím říct, že činoherní herecký talent nemám, takže na konzervatoř by mě nevzali a navíc jsem skoro do 17 let neuměla pořádně vyslovovat „R”. Což je dost paradoxní, když se teď živím veřejným vystupováním, vedením kurzů a moderováním akcí. Ale zase mám dobrou historku a na osobním příkladu můžu doložit, že když se chce, tak jde všechno. Můj primární svět byl sport, dělala jsem závodně atletiku a spoustu dalších sportů na poměrně dobré úrovni.

archiv Mariana Zacharová - s maminkou Jarmilou Švehlovou

Co vás přivedlo ke studiu podnikové ekonomiky a managementu?

Patřím ještě k té generaci, která byla tak nějak tažená racionálním výkonovým systémem, aspoň zpětně to tak vnímám. Nastoupila jsem na nalajnovanou standardní cestu, po základce na gympl, protože „jsem přece docela chytrá a pak půjdu na výšku, ať dělám NĚCO, co mě uživí.” Co mělo být to NĚCO, jsem samozřejmě nevěděla ani po gymplu, takže jsem si moc nepomohla. A tak jsem šla na VŠE, protože to bylo takové univerzální. A hádejte co? Nejen, že jsem se tam celkem trápila, protože mě to nebavilo, ale pořád jsem měla NIC. Nastoupila jsem k jednomu mobilnímu operátorovi, protože to se tam po VŠE dělalo, kancelářská práce na 8 až 10h denně, 5 týdnů dovolené, 3 sickdays a stravenky. Maminka s tatínkem by mě byli podpořili v čemkoliv, kdybych se nad tím tehdy víc zamyslela. Nebo ne, vlastně jsem zamýšlela až moc. Já jsem se měla už tehdy vykašlat na myšlení a položit si otázku, co mám ráda? Kde je mi dobře, s kým a při čem? Jakého prostředí chci být součástí a jakého určitě ne? Protože to NĚCO vždycky vychází z vás. A tak nějak pateticky bych to chtěla předat i svým synům - začni u toho, co tě baví a ono to půjde. Protože když začneš včas a budeš se snažit v tom být dobrý, tak tě to uživí. Ale pro mě to byla ještě dlouhá cesta.

Vyzkoušela jste si různá zaměstnání. Pracovala jste např. v tiskovém oddělení ZOO Praha nebo byla produkční v Divadle Polárka v Brně a dnes se věnuje koučování a vedete kurzy divadelní a aplikované improvizace. Proč právě koučování a improvizace? Jaký je o vaše kurzy zájem?

Vyzkoušela jsem toho opravdu dost, všechno mi něco dalo a postupem času jsem přišla díky celému tomu kontextu na to, co jsou moje silné stránky a co mě baví. A zároveň mě tak trochu doběhla rodinná anamnéza. V práci (všech mých pracích) mě čím dál víc začali vysílat na různé prezentace a konference. Pak mě někdo poprosil, jestli bych neudělala kurz prezentačních dovedností a pak další. A do toho jsme si s maminkou řekly, že bychom mohli udělat herecké zážitkové kurzy. A tak to začalo. Postupem času jsem si zkracovala pracovní úvazek, až jsem si svůj čas začala plnit výhradně aktivitami, ve kterých jsem byla dobrá, bavily mě, a lidé byli ochotni za ně zaplatit. A tak jsem dostala do svého aktuálního světa, ve kterém je mi skvěle. Jsem lektorka divadelní a aplikované improvizace, jsem v tom dobrá (doufám), dělám to ráda, je to užitečné a uživí mě to.

archiv Mariana Zacharová - Mariana s bratrem Robertem Hájkem

A ano, o kurzy zájem je.  Aktuálně mám 3 pravidelné skupiny, pořádám tematické víkendy a zvou si mě do firem. Protože improvizace je skill budoucnost. Vlastně je to to, co vám zbyde, když všechno ostatní za vás udělá umělá inteligence - hravá přirozená spontánnost, spolupráce, tvořivost, přizpůsobivost a odvaha. Jen je potřeba to v sobě probudit a pracovat na tom.

Jste emeritní a zakládající členkou brněnské improvizační skupiny Meandry a již nějakou dobu působíte v pražské improvizační divadelní skupině Poločas nápadu a nově vzniklé skupině Swifthood, o kterých říkáte, že vám dodávají pocit, že sny se plní. Odehrála jste mnoho improvizačních představení. V čem vás mohou diváci vidět?

Bez toho, abych sama hrála, bych nemohla učit, protože bych ztratila kontakt s praxí. Hraní je pro mě koníček, vášeň a zároveň kontakt se skvělou skupinou lidí, kterou kolem sebe díky Poločasu nápadu i Swifthoodu mám. Nejsou to kolegové, jsou to hlavně kamarádi.

Aktuálně nejbližší představení je naše novinka Swifthood Hollywood 13. 3. 2024 od 19.30 v A studiu Rubín na Malé straně. Inspirování Netflixovou impro sérií v podání Middleditch & Schwartz a Heroes journey Josepha Cambella jsme s kolegy Marcelem Mikou a Ondřejem Svobodou vymysleli hodinový filmový formát improvizačního divadla pro 3 herce (a nespočet postav). Bude unikátní i v tom, že jsme si pro něj vytvořili zvukovou aplikaci, kterou budeme sami ovládat přímo z jeviště podle toho, co se bude dít.

archiv Mariana Zacharová

Coby herečka jste se představila již v divadelní hře Zrcadla, kterou napsala vaše maminka Jarmila Švehlová a vy jste se na scéně setkala jak s ní, tak s vaším bratrem Robertem Hájkem. Jaká to byla pro vás zkušenost?

Na Zrcadla vzpomínám moc ráda, protože do té doby jsme spolu všichni dohromady nic nedělali. My si umíme vyjít vstříc, každý má nějaké schopnosti a talent na jiné věci, a tím se skvěle doplňujeme. Co si budeme povídat, já jsem herecky z celé rodiny nejslabší. Ale za to mě nerozhodí, když zapomenu text, protože běžně žádný nemám. Byl to krásný rodinný projekt, odehráli jsme několik repríz, a pak jsem (bohužel pro tuto hru) šťastně otěhotněla a zase jsem svůj život s radostí přeskládala.

Také se věnujete moderování různých akcí. Co vás na této činnosti baví?

Baví mě různorodost témat, která si musím nastudovat a tak se i něco dozvím. Baví mě lidé, se kterými se díky tomu seznámím. Baví mě práce s publikem, které vám nic neodpustí, a vždycky musíte najít klíč, jak si ho získat. A na rozdíl od většiny lidí mám ráda i nenadále autentické situace, protože jsem prostě improvizátorka.

Neláká vás také zpěv nebo dabing, napsat nějakou divadelní hru či povídku?

Láká mě všechno. A můj největší boj teď je, že se přemýšlím co nedělat, abych nebyla zahlcená. Přece jen je stále mojí hlavní životní náplní rodina. A aktuálně bych ze všeho nejradši zrealizovala knihu, kterou mám v hlavě už dlouho. A v rámci Swifthood projektů pracujeme na vzdělávací platformě, především různé aplikace spojené s improvizací.

archiv Mariana Zacharová 2

Máte dva syny. Táhne je to k umění nebo dávají přednost sportu?

Moji synové jsou naprosto bombastičtí. Vašík (6) je po tatínkovi technický typ a už od chvíle, kdy začal mluvit (a to bylo brzo), chce být konstruktér robotů. Toník (3) chce být tyranosaurus. Aktuálně se u obou snažíme vychytávat nadšení a vytvářet podmínky, aby se mohli všestranně realizovat.

Jak ráda trávíte chvíle volna?

Myšlenkami u moře a reálně na gauči s knihou nebo večer se svým mužem hraním deskovek nebo koukáním na seriály/filmy a jejich sáhodlouhým rozebíráním.

archiv Mariana Zacharová s rodinoum

Mariana Zacharová:

  • Narodila se v roce 1987 v Praze jako Mariana Hájková v umělecké rodině. Maminka Jarmila Švehlová (1956) je herečka, dabérka, malířka. Dědeček Zdeněk Švehla (1924 – 2014) byl tenorista v ND v Praze a babička Jarmila Švehlová (1931 – 1988) baletka a pedagožka. Bratr Robert Hájek (1992) je hercem, dabérem a dabingovým režisérem. Manžel Josef Zachar (1986) je improvizační herec a designér.
  • Na VŠE vystudovala podnikovou ekonomiku a management (Ing.), na FTVS obor trenérství (Bc.). Má certifikovaný koučovací výcvik rozšířený o somatické techniky.
  • Založila improvizační platformu www.kabinetimprovizace.cz, v rámci které vede kurzy divadelní a aplikované improvizace. Ve firmách učí kromě improvizace i prezentační a komunikační dovednosti a moderuje akce.
  • Je členkou pražské improvizační divadelní skupiny Poločas nápadu a Swifthood.
  • Je vdaná a má dva syny Václava a Antonína.

Foto: archiv Mariany Zacharové


 

Přihlášení



Martin Němec o svém otci, kterému věnoval knihu Josef Němec – Obrazy a kresby

Košatost a význam umělecké tvorby zobrazuje kniha s názvem Josef Němec – Obrazy a kresby, která současně přiblíží pracovní i soukromou tvář pražského výtvarníka. Jeho synem je Martin Němec, dnes renomovaný malíř a hudebník, duše rockových kapel Precedens a Lili Marlene, jenž potvrzuje, že jablko nepadlo daleko od stromu. Právě on je spolutvůrcem zmiňované výpravné knihy. A protože ji čeká 18. dubna pražský křest v Galerii Malostranské besedy, tak nevím, kdo by o knižní novince, o Josefu Němcovi a o jeho tvorbě povyprávěl víc než jeho syn Martin.

Sebepéče pro pečující

Spousta z nás se může ve svém životě dostat do situace, kdy bude potřebovat pomoc nebo se ocitne v roli pečujícího, ať už na osobní úrovni, nebo té profesionální. Ve společnosti je často zmiňována a probírána role potřebného, ale již se opomíjí myslet na roli pečovatele. I pečující osoba je pouze člověk, se svými silnými i slabými stránkami, který na sebe převzal neuvěřitelný závazek a zejména velkou zodpovědnost. Je potřeba si uvědomit, že i on má svůj soukromý život, své limity a omezené zásoby energie, zvláště v případě, kdy nemá z čeho čerpat.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Rozhovor inspirovaný knihou: Naším cílem je obnovit ideologický spor. To je demokracie!

Petr Drulak 200Podle profesora Petra Druláka, jednoho ze čtyř editorů knihy Budoucnost levice bez liberalismu, kterou letos vydala Masarykova demokratická akademie, sice jdete k volbám, ale je celkem jedno, koho budete volit. „Rozhodnou nějací soukromí...

Daliborovy dubnové tipy. Co pěkného si přečíst?

Možná jsme podlehli neoprávněnému dojmu, že léto tento rok dorazilo dříve. Jenže příroda změnila názor. Takže co s pošmournými, chladnými a deštivými večery? Máme pro vás opět Daliborovy knižní tipy, které se určitě budou hodit!

Čtěte také...

Petr Vydra v karanténě je ten normálnější, protože Vydra mimo karanténu je ten na jevišti

petr vydra 200Petr Vydra (*1972) vystudoval dramaturgii na pražské DAMU. Jako stand-up komik vystupuje v internetových a klubových pořadech Na stojáka a v televizním Comedy clubu. Jeho divadelní hry a adaptace uvádělo Městské divadlo Kladno a Švandovo...


Literatura

Zvláštní příběh, román z pera slovenské autorky

zvlastni pribeh200Slovenská autorka Katarína Gillerová svým nejnovějším románem nevstupuje na pole literatury poprvé. Naopak, Zvláštní příběh je podle všeho jejím dvanáctým románem a někteří tuto spisovatelku dokonce označují za „slovenskou Daniell...

Divadlo

Představení Smrt v hotelu Alexandria provonělo celé divadlo

alexandria 200Teprve před několika dny měla ve zlínském Městském divadle premiéru lázeňská divadelní komedie Smrt v hotelu Alexandria. Autor hry trochu zavání Cimrmanem, ale hra je to opravdu skvělá a navíc zlínskému publiku velmi blízká.

...

Film

Černobílá nicota

nicota200Partnerské vztahy jsou složitou sítí toho dobrého, ale i náročného. Když jsou spolu ve vztahu dvě umělecká ega, může to být ještě o jeden level šílenější. I ve druhém snímku čtvrtečního pražského večera v kině Lucerna v rámci Severské filmové zimy zůs...