Kultura21.cz

„Chtěli jsme mít vlastní symfoňák, kde jsou smyčce, tak i dechy, rytmika jako v kapele a chtěli jsme hrát cokoliv, co se nám bude líbit,“ říká Petra Soukupová, která v patnácti letech spolu se starším bratrem ve městě Police nad Metují, založila v roce 2010 hudební těleso Police Symphony Orchestra (PSO). A první koncert orchestr odehrál o rok později a od té doby si vede velice dobře. Má také vlastní pěvecký sbor. O PSO byl natočen celovečerní film. Orchestr nahrál vlastní CD, vyprodal Lucernu a plánuje další koncerty a projekty.

Pocházíte z Broumovského výběžku, v Královohradeckém kraji v blízkosti s Polskem. V dětství jste se věnovala basketu, dělala gymnastku, také tancovala. Jak na to období vzpomínáte?

Musím říct, že se snad nikdy v rozhovoru nestalo, že by někdo zmínil najednou snad všechny aktivity, kterým jsem se v dětství věnovala, a dnes už mi to nikdo nevěří. (Smích) Díky za tuto otázku. Musím ještě upřesnit, že jsem se všemu věnovala jen ve volném čase pro zábavu. A moc ráda na toto období vzpomínám. Jsem ráda, že nás rodiče vedli nejen k hudbě a kultuře, ale i ke sportu a zdravému životnímu stylu. Třeba k basketu bych se zase jednou klidně vrátila.

Také jste hrála na housle ve smyčcovém orchestru. A když vám bylo patnáct let a vašemu bratrovi Jakubovi o dva roky více a hrál na bicí v bigbandu, jste 20. 2. 2010 založili Police Symphony Orchestra. Co vás k tomu vedlo, že jste se rozhodli založit hudební těleso?

S prvotní myšlenkou přišel určitě brácha tak o dva roky dřív, než byla první zkouška v únoru 2010. Chtěli jsme mít vlastní symfoňák, kde jsou smyčce, tak i dechy, rytmika jako v kapele a chtěli jsme hrát cokoliv, co se nám bude líbit. A tenkrát jsme neviděli žádné překážky, proč by to nemělo jít. K tomu jsme byli fakt skvělý tandem. Brácha nechtěl slyšet, že něco nejde a mě zase bavilo pečovat o lidi kolem, komunikovat a organizovat. Brácha po 5 letech skončil, ale bez něho by PSO nebylo tam, kde je.

Foto Eliška Palhounová

První koncert Police Symphony Orchestra měl v Polici nad Metují 9. ledna 2011 a bylo vyprodáno. Od té doby orchestr absolvoval řadu koncertů. Pamatuje si ten pocit, jaké to bylo toho osudného lednového dne?

Pamatuji si ten den dodnes. S bráchou jsme dělali první „marketingovou“ kampaň několik měsíců před koncertem. Tenkrát teprve Facebook a další sociální sítě začínaly, takže jsme nechali udělat plakáty a letáčky, vysypávali jsme schránky panelových domů nejen v Polici nad Metují, ale i v okolních městech, lepili plakáty všude, kde to šlo (i nešlo), aby bylo plno. A vím, že jsme si říkali, že když koncert dopadne dobře, vše poběží dál, když ne, končíme. A PSO je tu doteď. Občas mám dodnes před některým z projektů stejně stažené břicho jako před prvním koncertem a probouzím se úplně se stejnou nervozitou. Vždy mě to na chvilku hodí do 9. ledna 2011. Taková ta první nervozita, představy, jak to asi lidé vezmou…

Přitom jste stihla vystudovat hudební produkci na brněnské JAMU a hudební management na pražské HAMU. Jelikož sama hrajete na housle, neuvažovala jste o studiu hry na ně nebo zpěvu?

Zpěv nechám ségře. (smích) Ale je pravda, že jsem několikrát uvažovala, zda nejít s houslemi na konzervatoř. Ale brzy jsem si uvědomila, i díky PSO, že nejsem úplně duší výkonného umělce. Miluju hraní v orchestru nebo komořinu, ale ještě více mě baví být za tím vším. Chystat, plánovat, komunikovat, rozvíjet. Díky PSO jsem objevila sama sebe, mé silné i slabé stránky a jsem vděčna, že už navždy tato kapitola bude mou součástí.

Foto Michal Bares

Co se pracovních aktivit týče, vyzkoušela jste si pozici dramaturga Festivalových zahrad v rámci Smetanovy Litomyšle. Také jste byla vedoucí produkce festivalu Za poklady Broumovska nebo manažerka Pražského filharmonického sboru. Kromě toho jste pracovala pro Verbier Festival ve Švýcarsku nebo Jihokorejskou uměleckou agenturu. Jaká to byla pro vás zkušenost? Jak vás to profesně obohatilo a posunulo dál?

Musím říct, že každá zkušenost mimo PSO mě nesmírně posunula a zároveň i našemu orchestru pomohla. Některé více v pracovním směru, některé zase v uvědomění si, kde je mé místo nebo k ověření, že v PSO fakt pracujeme profesionálně, což s dobrovolnickou organizací si někdy člověk klade otázku, jak moc profi to naše konání je. Je. Jestli ale některá zkušenost byla k nezaplacení, tak práce pro Pražský filharmonický sbor. Původně jsem měla být ve sboru na tři měsíce, kdy bylo potřeba rozpohybovat zahraniční zájezd, postavit sezonu aj. Nakonec jsem tam zůstala téměř rok. S Davidem Marečkem jsme začali pro PFS budovat nový tým, směřovat celou organizaci, bylo to fakt intenzivní, ale krásné období. Dalo mi to opravdu moc a čerpám z této zkušenosti dodnes. Bylo těžké se loučit, ale musela jsem zatáhnout brzdu. V té době PSO ještě nemělo stabilní organizační tým a nedopadlo by to pro žádnou stranu dobře, kdybych seděla na více židlích, byť PFS byla první práce, která mě naplňovala stejně jako PSO.

Foto Jaroslav Winter

Přitom se stále intenzivně věnujete vedení Police Symphony Orchestra, jehož jste výkonnou ředitelkou. Čím vás tato činnost obohacuje? A zahrajete si také sama v orchestru?

To se teď taky trochu mění. Pro mě osobně začínám PSO 17 rok v myšlenkách a 15 let ho reálně vedu, z čehož trochu mrazí, když mi je čerstvých 30 let. Dala jsem si teď klid i od hraní, přeci jen je potřeba uvolnit místo nové generaci. (smích) Moje největší přání je, aby jednou PSO fungovalo dál beze mě, a aby žilo dál, i když už tu nebudu. A to je samo o sobě velká výzva, která mě hodně učí a obohacuje. Teď je pravý čas začít dělat kroky. Stejně jako opravdu dlouho vím, že bude muset přijít organizační tým, tak už několik let vím, že budu muset jednou PSO předat. Některé věci jdou rychleji, některé musí dozrát i se všemi okolnostmi a musejí přijít ti správní lidé ve správný čas, což je velká alchymie a není jeden správný postup, jak to provést. Každá organizace píše svůj vlastní příběh, a tak to je i u PSO. V tuto chvíli předávám své žezlo výkonné ředitelky a posouvám se do vedení strategického rozvoje organizace. Chci mít ještě nějakou dobu na starosti dlouhodobé plánování a směřování. Pomáhat, aby plány byly o několik kroků napřed oproti běžnému chodu a být u zásadních rozhodnutí. Až se tyto věci zajedou, nastane opravdu můj čas. Řekla bych tak v roce 2028 – 2030. Do té doby by bylo fajn ještě stihnout zahrát si v Royal Albert Hall, opravit Špejchar v Polici nad Metují a pomoct PSO směr Evropa

Foto: Michal Bares

Většina členů nejsou profesionální hudebníci, ale nadšenci, kteří hrají s chutí a srdcem. Vy sama jste díky svým aktivitám s orchestrem v roce 2018 získala Cenu Via Bona v kategorii Mladý srdcař. A o rok později jste se dostala do výběru Forbes 30pod30. Co to pro vás znamená?

Cena Via Bona byla prvním oficiálním ohodnocením za činnost, která za námi s PSO byla. Byl to jeden z prvních momentů, kdy jsem si po osmi letech vytrvalé práce začala trochu uvědomovat, jak je PSO unikátní. Ocenění nám pomohlo se dostat k více lidem do celé ČR a nakoplo nás k dalším projektům. S Nadací Via jsme dodnes v kontaktu a jsme za to vděčni. Stejně tak s Forbesem. Přiznám se, že jsem dlouho nechtěla uvěřit, že mě do žebříčku 30pod30 vybrali. Bylo mi 23, nepřipadalo mi, že bych dělala něco tak výjimečného, prostě jen to, co mě baví spolu s dalšíma kámošema. Čím jsem ale starší, tím více poznávám různé světy, a když vidím, kam se PSO posunuje, co PSO je, kdo ho tvoří, co tvoří, tím více si uvědomuju, jak je PSO jedinečné a vzácné. S klidem již můžu říct, že obdobný formát symfoňáku z malého města, který sdružuje tolik hudebních nadšenců, dělá profi projekty a ještě pomáhá druhým, minimálně v Evropě opravdu není. A tak jsem vděčna jak Nadaci Via, tak i Forbesu a dalším organizacím, že tu unikátnost viděli mnohem dříve. S klidným pocitem již můžu říct: „Přijímám a přijímáme.“

V orchestru jste v roce 2022 založili také vlastní pěvecký sbor. O orchestru byl také natočen celovečerní film. Nahráli jste CD. Vystupovali v Dánsku. K desátým narozeninám vyprodali Lucernu. V roce 2023 díky podpoře Královéhradeckého kraje začínáte profesionalizovat organizační tým. Co orchestr čeká dále?

Dnes je nás 150. Loni jsme si ke všemu dali jedno vyprodané Rudolfinum, darovali jsme více než 3,2 mil. Kč druhým, je za námi Fórum Karlín na stojáka a mnoho dalších skvělých projektů, a přesto mám pocit, že jsme teprve na začátku. Nechci úplně prozrazovat, co nás všechno čeká, ale letos toho bude ještě hodně. Zahajujeme koncertem Zlin film festival, chystáme velkou 7. benefici v Polici, kde za námi přijde spousta hudebních i tanečních hostů, na konci léta se potkáme po 5 letech se členy Divadla Járy Cimrmana a s Honzou Cinou a závěrečným koncertem naznačíme, kam chceme dále směřovat. Podrobnosti ale nemůžu ještě odkrýt, byť bych nejradši zprávu troubila do světa hned a všude. Zapište si ale datum 16. 11. 2025. K tomu všemu bychom rádi skrze celoroční benefiční aktivity vybrali 1 mil. Kč na činnost organizace Sociální klinika, z. s., která poskytuje odbornou psychologickou pomoc těm, kteří na ní nemají. Aktuálně jsme za jednou čtvrtinou, z čehož máme velkou radost.

Foto Matouš Gorun

Stále jste velice aktivní. Umíte vůbec odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Přiznám se, že se odpočívat stále učím. Když se z koníčku stane práce, je opravdu těžké najít nový koníček se stejnou satisfakcí. Trávím teď více času s rodinou, ráda vařím, mám dva skvělé synovce, k tomu mám občas čas na čtení, ráda bych začala víc sportovat a cestovat. Vše ale postupně. Ono přeprogramovat můj dosavadní styl života dá zabrat.