Kultura21.cz

Už neskutečných devatenáct let je šéfem festivalu Jazz Open Ostrava, ale to je jen nepatrná část hudební kariéry Borise Urbánka. Zasvěcenci dobře vědí, co pro hudbu udělal, navíc znají a oceňují jeho tvůrčí sílu i muzikantské kvality stejně jako ty pedagogické, organizační, produkční či manažerské. O tom je vlastně celý jeho profesní život, což muzikant potvrzuje i v následujícím rozhovoru.

Jaké byly začátky festivalu Jazz Open, který jste zakládal a jaký bude letošní ročník? Jinými slovy, čím vším si festival prošel a co vám tato devatenáctiletá zkušenost dala a vzala?

Na začátek si pamatuji úplně přesně. Byl to koncert na poslední den prázdnin 31. srpna 2006, kdy vystoupili The Gizd, BBC s hosty Věrou Špinarovou a Rudou Březinou a Jiří Stivín Quartet. Z dnešního pohledu je rozpočet koncertu 60 tisíc korun neuvěřitelný… Ale protože bylo počasí chladnější a vrtkavé, tak jsem se rozhodl přesunout termíny Jazz Open na konec školního roku, tedy na červen.

V kolika lidech festival zvládáte? Je to velký tým?

Prvních pět let jsem to dělal úplně sám, postupně jsem vyzkoušel různé varianty a posledních přibližně devět let se už tvořil tým, který dnes čítá pět lidí. Takže relativně malá produkce.

Letos vystoupí třeba i vaše kapela, skupina Skety, polský klavírista Piotr Matusik si světová kapela Electro Deluxe. Na co z programové letošní nabídky se těšíte nejvíc vy sám?

To je jednoduché, úplně na všechno. Chci si užít každou minutu. Doufám, že nejsem osamocený blázen (smích).

Navíc jste neskutečný nezmar. Jste hudební skladatel, muzikant, kapelník, producent, jste autorem několika muzikálů, ale hlavně máte akci za akcí, koncert za koncertem, a proto bych se vás chtěl zeptat, máte vůbec čas sám na sebe a svou rodinu? Už víte, kam vyrazíte v létě?

Mám to takhle, z jistého pohledu „sobecky“, celý život. V roce 1984 jsem šel na tzv. „volnou nohu“ a v tomhle režimu je to vlastně nekončící boj o přežití. Odnaučí vás to přemýšlet v intencích – „to nejde, se mi nechce“. Nikdy bych ale neměnil, protože hudbu miluju a vlastně mě vzrušuje stále stejně už dobrých padesát let. Ty krátké a prchavé pocity štěstí po vydařeném koncertě, premiéře, festivalu, vás zase zpětně dobijí.

Oba syny mám už v dospělém věku, takže letos v létě vyrážíme se ženou k moři do Turecka a pak do hor v Rakousku. Ale věřte, že se vždycky po asi tak týdnu začínám těšit domů, ke klavíru. V srpnu mě už po dvaatřicáté jako lektora čeká Letní jazzová dílna Karla Velebného ve Frýdlantu v Čechách, kterou kdysi výstižně charakterizoval Kája Růžička, jako „naše druhé Vánoce“.

Vidím, že jste „nepolepšitelný“ a že je to vášeň na entou… Co jste poslouchal a hrál, když jste v muzice začínal, a co posloucháte a hrajete dnes? Mám pocit, že v posledních letech zdaleka nehrajete jeden styl či žánr, což určitě souvisí i s tím, s jakými muzikanty hrajete…

Od dětství zněla u nás doma hudba. Beethoven, Mozart, Schubert, Čajkovský, Chopin a další mistři, ale i Ray Charles, Otis Redding a taky Semafor, Jiří Suchý & Jiří Šlitr… Když mi asi v deseti letech kamarád pustil Deep Purple (Fireball), bylo vymalováno. Black Sabbath, Led Zeppelin, Nazareth, Queen, Pink Floyd a mnoho mnoho dalších na dlouho obsadili pásky našeho rodinného mono magnetofonu Sonet Duo.

V patnácti letech jsem objevil polskou kapelu SBB s mimořádným skladatelem, zpěvákem a multiinstrumentalistou Jósefem Skrzekem. To byla další zásadní výhybka, která mne pomalu, ale jistě, nasměrovala k jazzrocku, fusion, funku a nakonec k jazzu. Vedle hraní na baskytaru v rockových kapelách na zábavách jsem objevoval Chicka Coreu, Herbieho Hancocka, Al Jarreaua, Weather Report, Stevieho Wondera a vše se završilo poslechem Milese Davise a jeho nahrávek z 80. let. Po celou tu dobu jsem se samozřejmě věnoval studiu hry na klavír tzv, vážné hudby. Z tohoto výčtu je jasné, že mé dospívání bylo multižánrové - a tak je tomu vlastně dodnes.

Vedle již zmíněných poslouchám YellowJackets - Russell Ferrante patří k mým úplně nejoblíbenějším pianistům a skladatelům, Pat Methenyho, Keith Jarretta, Michaela Breckera, Steps Ahead, Jeff Lorbera a vlastně celou tu generaci od 70. let až po dnešek, včetně neuvěřitelných talentů jako jsou kluci z Dirty Loops, Jacob Collier, Cory Henry nebo Justin Lee-Schulz. A to jsem se ještě nedostal k mým milovaným - Michaelovi Jacksonovi, Princovi, Stingovi, Peteru Gabrielovi, Phil Collinsovi a hlavně Quinci Jonesovi!

To je i moje gusto, ale hlavně je to slušný záběr. Přesto mi to nedá, abych se nezeptal, na co se může na podzim těšit publikum vaší kapely BBC?

Mám teď období, kdy mě moc baví psát nové věci pro BBC. Je to také tím, že do kapely přicházejí noví, mladí hudebníci. Mimořádně talentovanou bubenici Kristýnu Sibinskou, která s námi začala hrát, když jí ještě ani nebylo 18 (!), a která v současnosti studuje na Berklee School v Bostonu, nahradil další naprosto výjimečný mladý talent Vojta Sedlák. Zaneprázdněného Michala Žáčka pomalu nahrazuje mladičký saxofonista Kryštof Janáček. V kapele je skvělá atmosféra, často a s radostí zkoušíme, což se promítá na výsledném zvuku. Díky tomu můžu psát i náročnější skladby a světe div se, publikum nás po koncertech velmi často odměňuje standing ovation. Jsou to drobné, ale pro chod kapely velmi podstatné věci. Vedle pravidelného hraní v ostravském Parníku budeme hrát ve Stolárně ve Frýdku Místku nebo v havířovském klubu Harlow a pevně věřím, že si nás všimnou pořadatelé i z dalších klubů.

Zdroj foto: archiv Boris Urbánek