Kultura21.cz

Svoji první výstavu fotografií měla v roce 1996 v kultovním pražském baru a galerii Kamzík. A od té doby vystavovala také na Slovensku, Rakousku, Argentině, Paraguayi nebo USA. V současné době má Tereza z Davle retrospektivní výstavu v Leica Gallery v Praze. A jak sama říká, dala si ji k 50 narozeninám, jako dárek a trvá do 16. listopadu. Její fotografie zdobily také stránky časopisů jako Harperʼs Bazaar, Menʼs Health nebo Playboy.

Odjakživa, jak jste jednou přiznala, vás bavily fotky a výtvarné umění. Vztah k těmto oborům jste zdědila pro pradědečkovi, který byl akademický malíř a dědečkovi, který byl fotograf. A tak jste ráda kreslila a malovala. A fascinoval vás u toho ten proces tvoření. Máte ještě svá první výtvarná dílka? Měla jste i jiné zájmy? Čím jste chtěla být?

Ano, výtvarné umění jsem od dětství vnímala celkem intenzivně. Zbylo mi pár kresbiček z mládí, ale možná některé má ještě moje maminka. Začínám opět kreslit. Miluju kresby tužkou. Kreslím malé automatické kresbičky. Od mládí miluju přírodu a zvířata, pokud bych se bývala dobře učila, asi bych zkusila veterinu.

Dočetla jsem se, že jste vyučená cukrářka a také jste vystudovala střední ekonomickou školu. Vyzkoušela jste si práci recepční i asistentky v reklamní agentuře. Jak jste se dostala k cukrařině a co vás přivedlo na ekonomku? Nelákalo vás studovat nějakou uměleckou průmyslovku?

Ze základní školy jsem vycházela ještě za komunismu. Moje rodina neměla ten správný kádrový profil, nikdo v naší rodině nebyl v KSČ, což se v té době na podobné školy vyžadovalo. Tak jsem se jen vyučila ale nikdy nepekla, vůbec mě to nebaví a ekonomku jsem si dodělala, jen abych měla maturitu. V mládí jsem ani moc nevěděla co chci dělat, na rozdíl od některých mých spolužáků, co měli od základky jasno.

Fotografování se věnujete od svých osmnácti let, když jste si koupila svůj první fotoaparát za peníze, které jste dostala od své babičky k narozeninám. A začala jste focením portrétů svých kamarádek a postupně jste se propracovala k focení ženských aktů. Proč právě focení žen bez oděvu? V jednom rozhovoru jste řekla: „Baví mě především dráždit reakce lidí, dotýkat se jejich emocí, protože to, si myslím, má v umění smysl. A baví mě, kolik lidí se zajímá o nahé tělo.“

No u té první modelky a její kamarádky to byla náhoda, svlékly se samy, byly jsme kamarádky a nestyděly se… holky chtěly fotky pro své kluky a tak to začalo. Vlastně to je náhoda. Koupila jsem si foťák, ale nevěděla jsem, co chci fotit, prostě jsem si tak pro radost „cvakala" až se z toho stal koníček a později profese.

Ráda fotíte na klasický film a děláte černobílé fotky. A jak sama říkáte: „Jako malá jsem obdivovala klasické filmové portréty, bavily mě černobílé filmy, Bergman, Fellini, éra němého filmu, hvězdy stříbrného plátna, jako byla Mary Pickford, Marlene Dietrich. A dívala jsem se, jak ty filmy byly osvětlené.“ Proč právě černobílé fotografie? Je v to to, že skrývají v sobě tajemství, možnost si vytvořit barvy sám podle sebe?

Barva mě ruší. Mám ráda jednoduché věci. Můj dům má prvky bílé, černé a šedé, i auta jsem měla v těchto barvách dokonce i kočky a psy. Je to náhoda? Miluji staré černobílé filmy. V mé zahradě mám hlavně bílé květiny. Mám to to tak ráda, ale nedovedu vysvětlit proč.

Svoji první výstavu jste měla v roce 1996 v kultovním pražském baru a galerii Kamzík. A tehdy také vznikl váš umělecký pseudonym, který vlastně vymyslel majitel Café Kamzík, před vaší první výstavou. Protože si nepamatoval vaše příjmení, tak do výlohy vtipně napsal: Tereza z Davle. A už vám to zůstalo. Vzpomínáte si na ten pocit, když jste viděla své fotografie poprvé veřejně vystavené a byl o ně zájem?

Ta výstava byla taková legrace pro kamarády, kamarádky, které byly na fotkách a štamgasty v Kamzíku. Nebrala jsem ji vážně, ale byla jsem překvapená, když sklidila úspěch. Prodalo se spousta fotek, začaly se mi hlásit ženy na focení... v této době jsem defacto nic jiného ve volném čase nedělala, jen fotila a zvětšovala fotky. Fotografie byla má hlavní vášeň.

Od té doby jste vystavovala také na Slovensku, Rakousku, Argentině, Paraguayi nebo USA. Vaše fotografie zdobily také stránky časopisů jako Harperʼs Bazaar, Menʼs Health nebo Playboy. Nafotila jste reportážní cyklus Zelené vdovy pro časopis Reflex. Také charitativní kalendáře. Na rok 2014 - Slané ženy, pro ženy trpící cystickou fibrózou a na rok 2017 pro spolek Alsa, pro pacienty s amyotrofickou latentní sklerózou. Přitom jste zpočátku vůbec neuvažovala, že byste se fotografováním mohla živit. Prostě vás to bavilo. Co nakonec rozhodlo, že se z vás stala profesionální fotografka? Připravujete novou výstavu?

Jak už jsem říkala, byla to náhoda. V mládí jsem se dost plácala a nevěděla jsem, co chci dělat. To, na co jsem měla papír, mě nebavilo, bavilo by mě to, na co jsem papír neměla, tak by to ani nešlo. Zajímá mě strašná spousta věcí, od navrhování šperků, bytů a zahrad. Kreslení, malování, pravděpodobně v budoucnosti budu dělat i jiné věci než fotku. Děti odrůstají a mám víc času se věnovat sobě a svým zájmům. Nyní mám retrospektivní výstavu v Leica Gallery v Praze. Dala jsem si ji k 50. narozeninám, jako dárek. Trvá do 16. listopadu.

Sama jste fotografii nikdy nestudovala. Jste samouk a dnes sama požádáte workshopy. Zúčastňujete se veletrhu fotografie Prague Photo. Jaký je o vaše workshopy zájem? Měla jste nebo máte v oboru fotografie nějaké vzory?

Za dobu mého mládi se worhshopy nedělaly, nyní je to módní, já to dělám velice okrajově, většinou pro úzkou skupinu fotografů, co na mé workshopy jezdí opakovaně. Ale znám fotografy, co se živí hlavně tím, kolikrát je ani focení neuživí, ale workshopy ano.

O fotografování se říká, že je to malba světlem. Co vás stále na fotografování stále baví?

Baví mě přesně ta malba světlem, hra se světly a stíny. Zaznamenávání světla v různých formách na papír, tím se ztělesní a zachytí na věčnost.

Co vám říká slůvko relax? Jak ráda trávíte chvíle volna?

Většinou jsem v přírodě na procházkách. Nebo dělám na zahradě, což pro mě není práce, ale očistná psychohygiena a přirozené fitness, pohyb na čerstvém vzduchu, který tělo vyžaduje. Vždy když na tyto věci nemám čas, tak mi to fyzicky chybí. Za špatného počasí a v zimě mi stačí lehnout si do vany a tam si číst knížku.

Tereza z Davle:

• Narodila se 26. 7. 1975 v Hořicích v Podkrkonoší, ale dětství a mládí strávila v Davli u Prahy, nyní žije v Českém Krumlově.
• Vystudovala Střední ekonomickou školu.
• Fotografování se věnuje od svých osmnácti let.
• Je autorkou knihy Feminissimo (2009).
• Má dva syny Olivera a Alexandra.
• Info na: www.terezazdavle.cz.

Foto: archiv Terezy z Davle