Po stopách lidojeda

Zkušený kulturní antropolog a etnolog Tomáš Boukal již dříve ve svých dílech předvedl precizní práci a velký zájem o zvyklosti různých národností a kmenů. Kniha Po stopách lidojeda, kterou vydalo nakladatelství Dauphin, se zabývá mýty indiánů Severní Ameriky a Sibiře a hledá případné genetické souvislosti.

Oceňuji velkou propracovat a odbornost knihy, ale uvítala bych jiný formát. Líbí se mi, že autor zpracoval toto téma velmi precizně a uchvacují mě jeho znalosti a důslednost, s jakou knihu napsal. V knížce jsou také mapy a spousta vysvětlivek. Nechybí mnoho poutavých příběhů a opravdu zajímavých informací. Mě kulturní antropologie vždy fascinovala, ale je pravda, že se soustředím na jiná témata. Je třeba si uvědomit, že už v titulku knihy autor nastiňuje, že bude psát o lidojedech a na to jsem jaksi pozapomněla…

Věřím však, že někoho jiného knížka nadchne, stejně jako další oceňované monografie tohoto autora, který svým odborným výzkumům zasvětil svůj život a které přinášejí zajímavé poznatky o životě a kultuře jiných národů. Je to kus jiného světa, který prostřednictvím této knihy můžeme poznat, možná i pochopit...

O autorovi:

PhDr. Tomáš Boukal, Ph.D. (*1946)

Dlouhodobě se zabývá výzkumem transformace vztahů prostředí a původních obyvatel (Rusko, Kanada), spojených s využíváním přírodních zdrojů politicky majoritní společností. Vystudoval etnologii a dlouhodobě se zabývá původním obyvatelstvem Severu. Především vztahem lovců, rybářů a sběračů tajgy s životním prostředím, který se promítá nejen do způsobu života a obživy, ale také do jejich duchovní kultury a náboženství. Podnikl řadu cest mezi původní obyvatelstvo Sibiře a severní Kanady. Několik let žil na Altaji (jižní Sibiř. Je autorem několika odborných monografií a článků: např. Torava (Dauphin, 2003), Ekologická antropologie (Univerzita Pardubice, 2013), Cesta lesem (Univerzita Pardubice, 2018), ale také beletrie: Hřbitov nevěst (MF, 2018). Zabývá se také etnickou i autorskou hudbou a malířstvím se severskou inspirací.

Ukázka z knihy:

Jak vznikla Země

Nevelká země. Jen dům stojí. Dlouho nebo krátce žili. Měli bílého krkavce. Dlouho nebo krátce žil, stal se úplně černým. Vyhnali ho, někde jedl člověka ten bílý krkavec – ochránce. Dlouze nebo krátce byli, byli staří. Tak žili. Doma děd spí a za dveřmi Ekva topka. Dlouho spal, krátce spal. „Copak spíš?“ Vyšel ven. Porodila syna. Jak vyšel, syn se proměnil v kachnu – Luli. „Proč jsi vyšel?“ ptá se ho žena. „Já jsem porodila syna, ty jsi vyhlédl a proměnil se v Luliho.“ Co dělat. Luli u nich doma nějaký čas pobyl. Jednou jim povídá: „Nu což, otče, matko. My na takové zemi nemůžeme žít. Pokusím se zem získat.“

„Jak ji získáš?“

„Potřebujeme velkou zemi. Zemi takovou, aby se na ní různá zvířata objevila. Proč bych měl já Luli sám žít?“

Vydal se na cestu. Šel. Dlouho nebo krátce šel. Vyhlíží ho, až jim oči slzí. Luliho však nevidí. Najednou Luli seskočil na zem. „Tady je naše země.“ Postavil se vedle domu. Jednou plivnul, podruhé, potřetí vyplivl. Povídá: „Otče, matko, zavřete oči. Přikryjte se a spěte. Nedívejte se.“ Dlouho nebo krátce spali, probudili se. Dívají se kolem. Kraj země v nedohlednu. Radují se, smějí. „Kdepak je Luli?“

„Pročpak se tak rozhlížíte, koho hledáte? Na zemi žijeme!“ Ohlédnuli se, tam stojí chlapec, jejich syn. Zaradovali se. Líbali ho. Objevil se opět jako člověk. Byl Luli, ale stal se člověkem. Líbali ho a žili společně. Konec jsem zapomněl. On potom šel ještě hledat lidi. To je vše.

(vyprávěl Pjotr G. Kurikov, pelymští Mansové)

Uvedené vyprávění jsem zapsal v zimě 2000/01 v lesích severozápadní Sibiře. Vyprávěl mi ho slepý mansijský stařík. Mansové jsou jednou z původních skupin obyvatelstva této oblasti. Část jich stále žije způsobem života jejich předků. Loví zvěř a ryby, sbírá lesní plodiny.

Pjotr Gavrilovič Kurikov, který mi příběh vyprávěl, byl natolik zajímavou postavou, že bych ho rád představil blíže. I když mu v době, kdy mi příběh vyprávěl, bylo pouze 55 let, tvrdé životní podmínky se na něm už výrazně podepsaly. Při nešťastných nehodách přišel postupně o obě oči. Přesto zůstával neuvěřitelně aktivní. Do ekonomiky rodiny svého mladšího bratra, v jehož rodině žil, se zapojoval výrazným způsobem. Přes svůj handicap pomáhal při rybolovu, vyráběl řadu předmětů včetně hudebních nástrojů a lovecké výbavy. Absence zraku zřejmě podpořila také jeho zájem o ústně předávané příběhy. Znal řadu mýtů, pohádek, ale také velice oblíbených hádanek. Byl také jedním z posledních nositelů duchovního světa starého mansijského náboženství. Znal jeho obřady, vyráběl a skvěle hrál na hudební nástroj sánkultap, který byl součástí mansijských rituálů. Hra na tento nástroj přivolávala jejich duchy a božstva.