Zlozvyk je delikátní i hrůzný příběh o transdívce, kterou nebudete chtít opustit až do konce

Portero Zlozvyk titulP Zlozvyk je velmi osobní výpovědí ženy, která se narodila do mužského těla, vyrůstá a dospívá v Madridu 80. a 90. let. Není to však jen transgender příběh, ale také příběh o španělské společnosti, která ukazuje své temné stránky. Okrajově je to o sociálních a politických změnách, o hledání různých identit, o extrémní chudobě.

Moderní rytířský román bez rytířů a s melancholickou notou

Zlozvyk má velmi originální zpracování a při čtení vás nejednou napadne, že něco takového jste četli výjimečně a možná ještě nikdy. Román je psán výpravným stylem, zažíváme s trans dívkou dobrodružné cesty napříč Madridem. Práce s jazykem je tu na královské úrovni, všechny ty vymazlené metafory dávkované tak akorát, aby okouzlily v daný moment a doznívaly pak následně v dalších spojitostech. Je tu přímo hmatatelná atmosféra napříč lety, jak se proměňuje svět a s ním i toto hlavní město. Jedná se o velmi vrstevnatý příběh, který na sebe kupí postupně všechny hříchy zakázaného i zkaženého ovoce své doby.

Ale nemusíte se bát, žádní rytíři tu nejsou. Jde spíše o určitý feeling a atmosféru knihy. Hlavní postava trans dívky totiž bojuje proti síle, kterou nemůže porazit (všudypřítomné předsudky a odsouzení) a zároveň nemůže jinak žít, cítit a přeorientovat tvůj vnitřní pocit, že tohle je špatně, její tělo je špatně a nemůže jej vyměnit za ženské. Zkouší sice mužské tělo zamaskovat a přetvořit do nějaké snesitelnější podoby, ale opět naráží na násilí a předsudky. Je to totiž nekončící boj, který nemůže vyléčit nic jiného než společenské přijetí ženského genderu a změnou pohlaví.

Zlozvyk je společenský román i mytologický příběh

Zlozvyk je román, v němž ekonomická a společenská třída usměrňují téměř vše, co se děje, ale je to také svým způsobem mytologický příběh. Alana Portero svým vyprávěním vytváří portréty osob, které alegoricky připodobňuje k starořeckým bohům a mýtickým postavám. Nedělá to však nijak strojeně či formálně, naopak tyto specifické popisy přidávají románu neskutečný život a hravost. Což pak jen ukazuje hlavní hrdinku jako důvtipnou osobu s hlubokým vnitřním světem. Prostřednictvím takového vyprávění se dějové hrůzy mísí s krásou empatie.

Zlovkyk nám ukazuje nejenom pozůstatky frankistického režimu, ale také 80. léta, kdy se roztáčely ozubená kola kapitalismu a v 90. letech už neoliberalismus drtil dělnickou třídu chudobou, úpadkem a násilím. Volná ruka trhu spolu s tím vším donesla i heroinovou krizi, která zničila celou jednu španělskou generaci. Transdívka nám vypráví, jaké to bylo vyrůstat v čtvrti na okraji Madridu (dnes jsou to vyloučené lokality), kde chybí jakákoliv infrastruktura. Násilí a brutalita je tu na denním pořádku – všudypřítomné násilí na ženách, o němž se veřejně mlčí a přihlíží se mu, ale i násilí při jakékoliv genderové či identitární odlišnosti, která se tu často trestá smrtí. Zlozvyk výborně ukazuje princip fungování machistické kultury, v níž bují šovinismus a sexismus.

I přesto z celého Zlozvyku čiší, jak dívka své rodné město miluje. Prochází jeho zákoutími a tím i čtenáře provází nejenom svým vztahem k němu, ale prostřednictvím samotného města ukazuje i sebe sama. Madrid je pro ni vězením, ale i útočištěm, záleží jen, v jaké části se nachází a jakými lidmi z čtvrtí je obklopena. Madrid tak neukazuje jen svou chudobu a násilí, ale také osvobození od nátlaku. Jsou to dva radikálně odlišné světy, v nichž chudoba a frustrace tvoří násilí a naopak obří bohatství plodí lhostejnost. Transívka těmito ambivalentními světy prochází a hledá si své lidské místo, ale i genderovou identitu. Neustále nosí masku chlapce a z očekávaného chlapeckého chování přežívá prostřednictvím maskování. Kniha je psána velmi silnou první osobou. Přenáší na nás drsnost situací, ale také emocionalitu a něhu.

„My trans holky vyrůstáme všechny samy“

Je to portrét o dětství a dospívání transdívky, která prožívá nekonečnou samotu. Neustále je tu hrozba násilí a smrti, kterému jsou vystaveni všichni ti, kteří nezapadají do binárních kategorií, do heterosexuality. Všichni ti teplouši, trans a nebinární bytosti jsou každodenně terorizováni za svou existenci. Po mnoho let tak transdívka vede dvojí život. Je někým, kdo nerozumí svému tělu a nesnáší jej, až v noci se může alespoň částečně proměnit v toho, kým chce být. Nicméně tento radikálně ambivalentní život ji odcizuje světu i sobě čím dál víc, a rozkládá se na epizody úzkosti a deprese. Zlozvyk je výbornou ukázkou, jaké je to být trans osobou a to nejenom kdysi, ale i dnes.

„Zmalovat se a několik víkendů v měsíci jako poloviční buzík, kroutit zadkem a klapat podpatkama, to neznamená být ženou, je to jen únik, náplast, povrchnost. Jasně, udělá to svý, na chvíli tě to osvobodí a pro tebe to má cenu života, já to vím a respektuju to, sama jsem to tak dělala, ale to je jen taková pouťová atrakce. Žena, kterou nosíš uvnitř, ta skutečná, je dál uvězněná v malý místnosti a zadusí se tam. A až ta se zadusí, tak končíš buzíku, končíš. To druhý je na nic, ten v košili a s hlubokým hlasem nemá uvnitř žádnou duši, je to jen chodící mrtvola.“

Portero Zlozvyk titul