Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

"Autorka knihy strávila pět měsíců v léčebně v Bohnicích, kde si prošla elektrošokovou terapií, spolykala tunu léčiv a zažila nekonečno hodin psycho sezení," sděluje anotace na přebalu publikace Ženy z Bohnic. Edna Nová vychází z vlastní zkušenosti a přibližuje život za mřížemi psychiatrické léčebny. Představuje příběhy dvanácti žen, které se ocitly za branami normálního světa. Knihu vydalo nakladatelství Pointa. 

Jako první na knize zaujme obálka samotné knihy a jazyková hříčka v názvu „Ženy z Boh nic“ sic! Ženy nic. Ženy z nic. Ženy z Bohnic.
Text je jazykově opulentní, krátký, ostře vybroušený. Popisované poruchy a hospitalizace jednotlivých žen jsou až lyrické, surově a syrově doslovné.

Dvanáct kabinetek žen a jejich hospitalizací s různorodým koncem. Dvanáct žen jako dvanáct apoštolů. Ilustrují život v postmoderním, pozdně kapitalistickém světě, s jehož účinky bojuje každý jiným způsobem a každý sám. Jak nám sama Edna Nová píše: „před Bohnicemi jsem zuřivě šlapala, makala, hnala se“. Ženy z Bohnic jsou svědectvím, jak se na nás podepisuje ‚normální‘ svět.

Úvodní medailonek „Paní Kanárek“ je surrealistickou expresí, jež nás vítá na příjmu psychiatrické léčebny a zároveň nám počíná odhalovat pozadí a stav Bohnic. Autorka si spíše než s místem Bohnic hraje s alternativní identitou žen. Proto bychom mohli říci, že kniha má dvě dimenze.

Tour de Bohnice

První z nich je do určité míry autorčina fabulace s realitou. Když nám sama říká „opravdu nejsem spolehlivou průvodkyní po tour de Bohnice“, neboť vznešeně řečeno elektrokonpulzivní terapie, která jí byla naordinována po nezabírajících antidepresivech, jí vymazala část vzpomínek. Ocitáme se tedy na hraně s „nespolehlivým vypravěčem“, který se o pravdu pokouší.

Druhou dimenzi bychom mohli detekovat v údajích o samotných Bohnicích. V textu lze posbírat hned několik faktů o léčebně. Na přivítanou pár týdnů Rivotrilu na uklidnění. Pokoje s deseti či jedenácti lidmi, kde se léčila samotná Edna Nová. Ale také pavilon „pro lehčí případy“, nebo oddělení 27 zvané jinak „Neklid“, o němž kolují různé pověsti. Kafe jako povzbuzení se tu pije zalité važnou kohoutkovou vodou. Koupelny se na noc zamykají. Přes den jsou klidnější alternativou před jedenácti postelovou místností.
I navzdory tomu, že kniha nereflektuje lehké téma, Edna Nová se s ním vypořádává svou vzletnou cyničností, svým nadhledem a jistou povzneseností – jak se nezbláznit z bláznovství.

Knihu také považuji za jisté svědectví určitého symptomu doby. Už jsme se sice vzdálili od 17. ale i 19. století, kdy internace byla donucovacím prostředkem k umlčení a uvězněním jako uplatňovaná represe proti ne-rozumu. Nicméně i tak můžeme text chápat jako určitou výpověď psychiatrické péče v Česku. Svět venku je příliš rychlý a ubíjející, abychom jej stíhali žít; a za zdmi Bohnic hospitalizovaní nachází určité táhlé bezpečí. Ženy z Bohnic jsou specifickou výpovědí o tom, jak reagujeme na nároky společenské smlouvy, kdy „úspěch je měřen výkonem“.

Jsem narušená a všechno je fajn

Mezi řádky můžeme číst Ednino varování, že tvářit se, jak je všechno v pohodě a to psychické onemocnění časem přejde, když budeme dostatečně chtít jej překonat, smrdí bagatelizací. Je to nakonec o tom, přestat se tvářit, že je všechno fajn, a o svých úzkostech a depresích začít otevřeně mluvit. Což bychom mohli považovat za nejvýraznější požadavek této knihy. Jak sama autorka podotýká, kniha by měla mít také destigmatizační potenciál. Přestat podporovat onen zdánlivě fungující stroj, kterým se lidé dělí na normální a nenormální, narušené a ty nenarušené. Příběhy nám ukazují renesanční mozaiku, kdy psychické onemocnění je součástí světa. To je jedna z destigmatizací, neboť rozum není jasně oddělen od ne-rozumu, jak nám říká Foucault.

Ve světě, kde se za lék považuje směs motivačních citátů, nebo kde se často pokoušíme „splynout s ambicí druhého“, je tento text osvěžujícím probuzením, že realita psychického onemocnění si nevybírá a postihuje lidi bez rozdílu a všech věkových kategorií. Dvanáct příběhů tak můžeme vnímat jako archetypy s psychickým onemocněním: od alkoholové závislosti nezletilé, přes schizofreničku až po ženy s rozličnou škálou depresivních poruch.

Knize může být vyčítána její strohost pohledu. Edna Nová se úkosem podívá na profil jedné z žen a už jde na další. Sebe také nijak zvlášť do hloubky nereflektuje. Avšak cílem knihy není dopodrobna rozepsat charakteristiky a chování dvanácti ‚apoštolek‘, ani nemá za úkol cokoliv vysvětlit. Pouze se pokouší bez obalu poskytnout zprávu o klinické psychiatrii, kterou Edna Nová zakomponovala do subjektivního svědectví.

Lehce bych se dotkla doslovu od Terezy Slané. Nemohu se zbavit dojmu, že vyznění celé knihy ‚omlouvá‘, snižuje její údernost. Omlouvá se za všechny ty narušené a říká, co by každý chtěl slyšet, jako právě ony motivační citáty, které celou věc bagatelizují a přesměrovávají problém na zástupné symboly. „Když budete věřit, dokážete nemožné a nepřekonatelné.“ Jakoby ke zbavení se psychického onemocnění stačilo pozitivně myslet. Na klinickou depresi nestačí lék dobré nálady, není to smutek a neléčí se tedy cedulkou „free hugs“.

Vizuální zpracování knihy je vskutku krásné, občas mi však kresby přišly příliš doslovné. I přesto větší část z nich má fantasii a skvěle zpracovaný nápad.

Název knihy: Ženy z Bohnic
Autorka: Edna Nová
Vydáno: Pointa 2020
Počet stran: 104
Hodnocení: 80%

Odkaz: https://www.albatrosmedia.cz/tituly/67605446/zeny-z-bohnic/
Kniha je sice momentálně vyprodaná, ale očekává se v nejbližších týdnech dotisk.
V odkazu najdete i ukázku z knihy, případně si můžete zakoupit elektronickou verzi knihy.