Nahlédneme pod pokličku herectví

Herectvi 200 S herci se setkáváme všude, na divadle, v kinech i při pohledu na televizi. Někdy nás uchvátí bezprostředností i uvěřitelností své práce, jindy jen kroutíme hlavou, neschopni přijmout nabídnutý produkt. Někdy se kolem herectví vytváří převtělovací mystika, jindy se prosazuje rozumový odstup. Herec Robert Jašków se v rozhovoru pro Týdeník Rozhlas nedávno svěřil, že má co dělat, aby odříkal všechen předepsaný text, natož aby se ještě nořil do postavy. A cituje odpověď kterési kolegyně, které se ptal, nač myslí při emočně vypjatém výstupu - prý zda večer koupí rohlíky nebo chleba. Nejnověji se hereckou tvorbou zabývá Jaroslav Vostrý v knize O hercích a herectví.

Od časů Diderotových se herectvím zabýval kdekdo, umělci i teoretici. Z novějších upozorním aspoň na Jana Hyvnara, jehož kniha Herec v moderním divadle přehledně rozebrala jednotlivé koncepce od Stanislavského a Strasberga přes Mejercholdovy a Brechtovy avantgardní pojetí až k Brookovi či Grotowskému. Vostrý zvolil odlišný postup: dívá se jakoby očima diváka, který se pokouší pochopit, co vlastně na jevišti spatřuje.

Hned v úvodní kapitole nazvané Umění vystupovat se zabývá hereckými styly, zkoumá, co obnáší tzv. civilní herectví (zajisté snáze dosažitelné před kamerou nežli na divadle). Ostatně souběžné sledování různých hereckých poloh, jak celistvého uchopení postavy na jevišti, tak "rozkouskovanou" a na přeskáčku vytvářenou prezentaci před kamerou, se stává důležitým průběžným znakem celé knihy.

A připojené obrázky přibližují nejen divadelní kreace, ale upozorňují rovněž na bezpočet filmových hvězd a jejich role. A dále: zatímco divadelní práce už okamžikem svého zrodu zaniká (a připusťme, že kdysi, třeba před stoletím uchvacující herectví by dnes mohlo působit směšně!), filmové či televizní (eventuálně rozhlasové) je zaznamenáno navždy, takže dovoluje domýšlet, jak se mění herecké konvence nejen v pojetí herce a režiséra, ale také v očekávání publika.

Hned v následné kapitole se Vostrý dotýká zásadního problému - být či hrát? Někteří herci zůstávají stále jakoby sami sebou, ať ztvárňují jakoukoli roli (například Jean Gabin, Rudolf Hrušínský), jiní se dokáží od jedné postavy k druhé změnit k nepoznání. Vostrý tvrdí, že herec je postavou do té míry, do jaké si ji sám vytváří.

Herectvi Landovsky

V další kapitole se věnuje odvěkému sporu mezi přirozeností na jedné straně a stylizaci na straně druhé, přičemž i tyto kategorii podléhaly změnám vkusu i vnímání. Ocitá se výrazová autenticita Vladimíra Pucholta nebo Pavla Landovského v jeho počátcích na pomezí neherectví nebo se naopak jedná o promyšlenou stylizaci? V krajním případě dokonce mohlo docházet k diváckému ztotožňování herce s postavou, jak se přihodilo Miloši Kopeckému v souvislosti s Nemocnicí na kraji města. Ostatně herci, případně jejich postavy, odjakživa poskytovali často napodobované modely chování.

V kapitole Maska a tvář se Vostrý rozepisuje o míře hercovy vnější proměny, zabývá se hercovým ztotožněním či naopak odstupem při vnímání i vytváření postavy. Vrací se až do starořeckého divadla, aby poukázal na "převtělovací" roli nasazované masky, ať již myšleno doslova nebo obrazně. Dále se dotýká protikladu mezi prožíváním a představováním, což se zajisté vine i tuzemským divadelnictvím. V kapitolách Od výrazu k jednání a Hra a výpověď dumá nad vznikem sdělení skrze herecký projev, nad imaginativním zrozením jevištní i filmové postavy.

Poslední dvě kapitoly pak směřují ven mimo uzavřený herecký prostor. Jedna se dotýká vztahu mezi hercem a klaunem (potažmo bláznem či šaškem, kdysi často prostořekými nositeli "normálně" sotva vyřknutelných mouder), druhá popisuje součinnost herce a jeho režiséra - od pojetí herce jako pouhého dekorativního prvku v režisérově koncepci až k jeho rozhodujícímu postavení v rámci celého divadelního představení.

Herectvi Hrzan

Vostrého kniha vyniká jednou mimořádnou předností. Nepředkládá jen suchopárné úvahy či vývody, naopak si vypomáhá bezpočtem příkladů z herecké praxe jak divadelní, tak filmové. Nalezneme nápadité, leckdy objevné črty o významných hercích jak zdejších, tak zahraničních. Jistě zaujmou postřehy, jak se ke svým postavám propracovávali - z těch tuzemských - takoví mistři jako Ladislav Pešek, Jiřina Třebická, Josef Somr, Jiří Hrzán, Josef Abrhám, již zmínění Pucholt a Landovský, ale také Libuše Šafránková, Jiří Hálek atd.

Každopádně se vynořila informačně cenná kniha, která znale provádí čtenáře jednotlivými aspekty herectví a pomáhá bořit leckteré mýty. Ostatně není se čemu divit: Jaroslav Vostrý psal jak hry (Tři v tom) a režíroval (např. v pražském Činoherním klubu), tak učil na DAMU a vydával odborná pojednání. Herectví poznal z nejrůznějších stran a mohl vycházet z vlastních zkušeností...

Herectvi Abrham