Kultura21.cz

Divadelní festival Střetnutí Stretnutie zahájila hra Gazdova krv, ve které excelovala tvář festivalu Szidi Tobias a nejen ona.

Tato hra vznikla na motivy próz významného slovenského spisovatele Rudolfa Slobody. Děj je posazen do slovenské vesnice po roce 1989, ale ve vzpomínkách se ocitneme i v 70. letech. Zřejmě proto, že se námětem byly prózy, není hra příliš koherentní - ne, že by nenavazovala nebo jednotlivé scény nepasovaly k sobě, ale hlavní dějovou linku zde nenajdeme. Motáme se v kolotoči mezilidských vztahů a jejich odvěkých problémů jako je alkoholismus či nevěra a přihlížíme vesnickým stereotypům (jedna paní povídala). Rámcovitost se projevila v motivu železné vany, která nás vtahovala do děje a i se s námi s napětím loučila.

Ansábl čítal pouze osm herců, ale těžko si v těchto rolích představit někoho jiného. V té hlavní - v roli Gazdy se představil Miro Noga, kterého my Češi známe především z populárního seriálu Ranč u Zelené sedmy, kde také hrál charismatického otce. Byl zde tak přirozený a lidský. Doplňovala jej slovenská šansoniérka a herečka Szidi Tobias, která si zaslouží nejvíce slov chvály. Připadla jí role hloupé schizofrenní ženy, která se postarala o největší salvy smíchu. Všichni jí její psychické problémy protkané vůni oplatků Vlnky („Co jsi koupila?“ „Vlnky.“ „A proč, když je nepotřebujeme?“) věřili a nepochybovali. Její taneční kreace při vytřepávání blech si také budu dlouho pamatovat. A co teprve ten její pronikavý hlas... Za zmínku stojí také postava cvokry (tchýně), kterou geniálně ztvárnila Zita Furková. Za prvé v ní mnoho lidí mohlo vidět jejich příbuzné a za druhé dokázala vždy rozzářit právě rozehranou repliku. Jednou se jí povedlo ji i zkazit, ale byla za to odměněna potleskem a soucitem.

Udivovalo mě, jak moc odvážná tato hra byla z hlediska vtípků. Myslím, že i nyní v naší svobodné demokratické zemi by se cenzura mohla chytit hodně rasistických vtipů typu „všichni cigáni jsou špatní“ nebo narážek na politiky a jejich „koryta“. Ty diváci přijali s největším nadšením, protože byly až příliš pravdivé. No a o genderové korektnosti tady ani nemluvě. Kdyby v publiku seděla nějaká zarytá feministka, tak z divadla jistě vystartuje hned v prvních manželských dialozích. „Sex v manželství je jen vydírání“ „Manželství je přežívání a nic víc“ a podobná hesla dopadala především do uší mužů, kteří se řehtali jako koně. Ženy naopak tiše škubly tváří.

Největší chyba představení byla kupodivu technického rázu a týkala se zvuku. Zpočátku jsem si myslela, že třeba jen špatně slyším nebo nejsem zvyklá na slovenštinu, ale opak byl pravdou. Zvuk výrazně pokulhával a některé repliky byly bohužel nesrozumitelné.

Konec hry byl skvěle vypointován a po bouřlivém potlesku mohli diváci i herci odcházet s plnou hlavou myšlenek o problémech, jejich pomíjivosti a o hodnotách. Bylo skvělé nechat vše doznít a myslet na to, že minulost je za námi a to, kde jsme nyní je pro nás většinou to nejlepší.

Gazdova krv
Divadlo Astorka Korzo 90 Bratislava
Režie: Juraj Nvota
Dramaturgie: Andrea Domeová
Scéna a kostýmy: Mona Hafsahl
Hudba: Sisa Michalidesová
Obsazení: Miroslav Noga, Szidi Tobias, Rebeka Poláková, Zita Furková, Petra Vajdová, Zuzana Konečná, Matěj Landl, Marián Lauda, ml.
Délka: 165 minut s přestávkou
Hodnocení: 85 %

Zdroj fotografií: www.astorka.sk