Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kdyby na začátku své filmové kariéry Nataša Gollová vytvořila postavu princezny, možná by to byla ta nejněžnější a nejkřehčí princezna, jakou mohl kdy český film mít. Takovou roli však na Barrandově nikdy nedostala. Ale přece ji role éterických dívek neminuly. Nebyly to krásky s korunkou na hlavě, ale taky jim nechyběl ani smysl pro humor.

Inteligence, šarm a smysl pro humor, to byla ta pravá kombinace, která půvabnou herečku Natašu Gollovou proslavila a díky které se stala - vedle Lídy Baarové, Adiny Mandlové a Hany Vítové - jednou z nejzářivějších prvorepublikových hvězd.

Narodila se 27. února 1912 jako Nataša Hodáčová v rodině svého druhu královské. Zatímco její dědeček Jaroslav Goll (podle něj později zvolila umělecké jméno) patřil k zakladatelům pozitivistické školy české historiografie a svého času později přednášel moderní dějiny na Univerzitě Karlově, jeho syn František Xaver Hodáč - Natašin otec - vystudoval práva a záhy se stal jedním z významných prvorepublikových politiků. Byl tajemníkem Ústředního svazu československých průmyslníků, poté učil na Vysokém učení technickém.

Nataša už jako sedmiletá hrála s ochotnickým spolkem, později divadlo provozovala i jako studentka na gymnáziu. Jako sedmnáctiletá propadla tanci - s taneční skupinou Jarmily Kröschlové se dostala až do Paříže. První divadelní angažmá nastoupila v Olomouci, potom působila ve Slovenském národním divadle v Bratislavě. Když jí bylo pětadvacet, přijala nabídku z pražského vinohradského divadla.

Své nejlepší filmy natočila v letech 1939 - 1943, to byla na vrcholu své slávy. Byl to Martin Frič, který v ní objevil komediální talent a který jí dal šanci hned v několika filmech - Eva tropí hlouposti (1939), Kristián (1939), Hotel Modrá hvězda (1942) a Roztomilý člověk (1943). Po skončení druhé světové války jí vyčítali kolaboraci s Němci a jeden jediný film . Ve skutečnosti byl její přítel - ostravský Němec Wilhelm Söhnel - členem nacistické partaje NSDAP, ale současně i mužem, který za války "držel český film nad vodou". I když po válce mohl získat zpátky nejen československé státní občanství a měl se dokonce stát i právním zástupcem znárodněného československého filmu v Německu, nic jí to nepomohlo.

Celé dva roky musela herečka bojovat proti tomu, aby byla postavena před soud. Tehdy nezabrala ani skutečnost, že v květnu 1945 odjela jako dobrovolnice do Terezína, kde se nakazila skvrnitým tyfem. Naštěstí se jí podařilo soustředit dostatek důkazů - například o podpoře partyzánského hnutí nebo napojení na protinacistický odboj - což mělo vliv na to, že osočování skončilo a řízení proti ní bylo nakonec zastaveno.

Trvalo pěknou řádku let, než mohla zpět před filmovou kameru. A tak mezitím hrála divadlo v Českých Budějovicích, kde se i provdala za režiséra Karla Konstantina, objevovala se v televizi, ale o hvězdné kariéře nemohlo být ani řeči. Když se později vrátila do Prahy, získala angažmá v Městských divadlech pražských.

Z těch nejvýraznějších poválečných rolí Nataši Gollové patřila k těm výrazným například její Kateřina - Dívka Sirael ve dvoudílném filmu Císařův pekař a Pekařův císař (1951), staropanská Fany v komedii Drahé tety a já (1974) nebo stará dáma žijící v domově důchodců ve filmu Konečná stanice (1981).

Konečná stanice byl ostatně její poslední film. Jako by tím předznamenal i zakončení hereččiny životní pouti - protože i ona dožila své stáří poznamenané vážnými zdravotními neduhy v domově důchodců. Tam také tiše a ve spánku 29. října 1988 zemřela.

Zdroj foto: archiv autora