Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Nevšední typ krásky představovala herečka Hana Vítová. Atraktivní, ale spíš melancholická a vážná, než okázale rozevlátá. Možná noční motýl, možná pytlákova schovanka...  Zatímco v éře prvorepublikového  filmu patřila mezi obletované hvězdy nejvyšší svítivosti, poté ji čekal strmý pád.

K umělecké dráze předurčila pražskou rodačku Janu Laškovou  (jak znělo její pravé dívčí jméno) už jenom samotná skutečnost, v jaké rodině se -  24. ledna  1914 - narodila. Oba rodiče byli operními pěvci, otec Hanuš Lašek působil dokonce jako sólista v Národním divadle. Na pražské konzervatoři ale nevystudovala zpěv (byť zpívat uměla), nýbrž dramatický obor.

Byla zrovna ve třetím ročníku, když se ve škole objevil  Jaroslav Ježek. Tehdy hledal do Osvobozeného divadla dobře zpívající herečku - a objevil ji právě v mladičké Janě Laškové, která konkurz na roli umělé ženy Sirael ve hře Jiřího Voskovce a Jana Wericha vyhrála. Právě tehdy vznikl její pseudonym - Hana Vítová.

Z konzervatoře sběhla a začala hrát v Osvobozeném divadle. Psal se roku 1931. Za rok odešla do olomoucké zpěvohry, aby se do Osvobozeného divadla po roce na dvě sezóny vrátila. V dalších letech vystřídala divadla Vlasty Buriana, Járy Kohouta, Švandovo divadlo, Nové divadlo a Uranii. Mnohem později, to už moc nefilmovala, vystupovala v pražské Alhambře, v Kabaretu u sv. Tomáše a na estrádách.

Debutovala drobnou rolí komorné v komedii Děvčátko, neříkej ne! (1932), ale první větší postavu měla až ve filmu Gustava Machatého Načeradec, král kibiců (1932). S Jiřím Voskovcem a Janem Werichem se pak objevila ve filmu Peníze nebo život (1932), kde s Ljubou Hermanovou zpívala písničku Život je jen náhoda. Následovala řada dívčích a ženských postav, které sice podobaly jako vejce vejci, ale která Hanu Vítovou katapultovaly mezi nejpopulárnější herečky své dob.

Ve 30. a 40. letech minulého století byla spolu s Adinou Mandlovou, Lídou Baarovou a Natašou Gollovou součástí hvězdného souhvězdí nejvyšší svítivosti. Z filmů, které patří v její filmografii k tomu nejkvalitnějšímu, vzpomeňme alespoň drama Noční motýl (1941), který je ceněn i pro její strhující výkon. Zmínku si však rozhodně zaslouží i snímek Znamení kotvy (1947), který má z dnešního pohledu i příjemnou noirovou atmosféru.

Svou poslední velkou příležitost dostala ve filmu Martina Friče Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář (1949), kde měla za partnera Oldřicha Nového. Od té doby se objevila ještě v několika filmech (Muž v povětří, Dům v Kaprové ulici), ale to už nabírala její umělecká dráha strmý propad. Její poněkud noblesní typ se v novém československém filmu nenosil, ostatně stěží by mohla hrát traktoristku, dojičku nebo jeřábnici.  

Nepodařilo se jí navázat na dřívější herecké úspěchy, jako tomu byl o v případě Nataši Gollové, která se i ve zralém věku uplatnila v divadle i ve filmu. Klidu herečce nepřinesl ani rozvod  v roce 1955, definitivně do sebe se uzavřela poté, co její jediná dcera spáchala z nešťastné lásky v roce 1959 sebevraždu.

Smůla na paty se jí lepila i v dalších letech. V roce 1970 prodělala těžkou autonehodu, potom si hnula s plotýnkami a ochrnula na jednu nohu. S vystupováním na estrádách, kde zpívala i písničku Noční motýl, byl rázem konec. Následujících sedm let se pohybovala po nemocnicích a sanatoriích. Nestěžovala si a ani společnost nevyhledávala. Byla klidná a vyrovnaná, ale také hodně sama. Její čekání na smrt došlo naplnění 3. března 1987.

 foto archiv autora