Gradhotel nad propastí je exkurzí do hlubin méně známých faktů 20. století

grandhotel (2)

Kniha Grandhotel nad propastí je čtivým vyprávěním o intelektuálech Frankfurtské školy. Kniha není úvodem do kritické teorie jako takové, je spíše velmi přístupnou skupinovou biografií jádra Frankfurtské školy. Stuart Jeffries mapuje méně známá fakta středostavovských židovských Němců – Waltera Benjamina, Adorna, Horkheimera, Marcuse, Ericha Fromma a dalších. Věnuje se také druhé a současné třetí generaci Frankfurtské školy a tomu, co je dnes atraktivního na kritické teorii v pozdně průmyslové společnosti.

Grandhotel nad propastí se dozajista bude líbit těm, kteří již četli podobně laděnou knihu V Existencialistické kavárně od Sarah Bakewell, která obdobně popularizačně pojednávala o marxistech, ale těch francouzských. Obě knihy vydalo nakladatelství Host.

Frankfurtská škola mezi privilegovaností a jejím odmítáním

Pokud se nenecháte odradit symboly se špatnými konotacemi, můžete se mimo jiné dozvědět, že samotná skupina Frankfurtské školy pojem marxismus ze svých textů důsledně vylučovala, byť na Marxe přímo navazovala. Ale i Marxe nakonec v některých ohledech přeformulovala a nakonec i překročila. Čím Frankfurtská škola tedy je? Ve svých počátcích je revoltou proti obchodnímu duchu, který zastupovali jejich rodičové. Ze svého privilegovaného postavení totiž mohli kritizovat něco, co jim toto postavení umožňovalo. Postupem času se jejich kritická teorie proměňuje v závislosti na událostech.

Od nastupujícího nacismu a holokaustu, který bezprostředně ohrožoval jejich židovskou existenci, přes americký exil, kde zažívají rozpuk masové kultury, až po návrat do rodného Frankfurtu, kde završují své negativní myšlení. V poslední části knihy se Stuart Jeffries pokouší propojit druhou generaci frankfurtské školy s naší současností. Doslov od českého filosofa Michaela Hausera se pak pokouší nastínit, proč diskurz kritické teorie není více znám v českém prostředí. Grandhotel nad propastí jde pomalými kroky od úplného počátku 20. století a každá kapitola je věnována jednomu desetiletí v němž institut pro sociální výzkum působil.

Finančně závislí na otcích, ale nevolností trpěli, že se měli nakazit jejich duchem

Počátek knihy čtenáře ihned naláká, neboť nastiňuje intimní a rozporuplnou zkušenost malého chlapce, který vyrůstá v židovské rodině bankéře a obchodníka s uměním, Waltera Benjamina. Stuart Jeffries mozaikovitě skládá radikální poznání dítěte, které vyrůstá v materiálně zajištěné rodině, jež jej od dětství drží v utišující existenci blahobytu. Jenže toto dítě nakonec při setkání s chudým člověkem zjistí, že takový svět ve skutečnosti neexistuje a rodiče mu lhali. Je touto spatřenou sociální nerovností silně zasažen a subverzivní zkušenost je mu impulsem pro studium marxismu.

Zde se také rodí něco, co lze definovat jako stěžejní zkušenost pro kritickou teorii Frankfurtské školy, poznání, které nás vede k přehodnocení oficiálně vyprávěné historie a které bude pro marxistické intelektuály určující – kapitalismus z nás dělá jednorozměrnou společnost, jak to ve svém nejvlivnějším díle Jednorozměrný člověk nazval Herbert Marcuse. Zatímco raný kapitalismus, který popisoval Marx a Engels, nutil majetek hromadit a prostředkem směny byly věci za city, v pozdější fázi monopolního kapitalismu se i lidé mění v prostředek směny. Konzumní způsob života a masová kultura nás chlácholí, abychom udržovali status quo, že žijeme v nejlepším z možných světů. Člověk je nenásilnou všudypřítomnou kontrolou uchováván v nekritickém a konformním myšlení, kde dominuje pozitivní snový svět a nastává zatmění rozumu.

Propast mezi teorií a praxí?

Od počátku byl Institut pro sociální výzkum provázen mnohými paradoxy. Na jedné straně myslitelé kritizovali kapitalismus a jeho masovou kulturu, avšak sám institut byl po celou dobu své existence sponzorován buď ze strany židovských obchodníků, kteří právě na kapitalismu zbohatli, nebo z univerzitních grantů a tak podobně. Už proto jiné marxisty tento postoj značně iritoval. Například filosof Gyorgy Lukacs je pak obvinil, že „se usadili v Grandhotelu nad propastí“ – hotel stál „na okraji propasti, nicoty a absurdity, vybaven veškerým komfortem. Každodenní hloubání nad propastí mezi vybranými jídly či uměleckými zábavami, může jen umocnit požitek decentního pohodlí, které se člověku nabízí.“

Kritika společnosti u Frankfurtské školy zůstávala především u koncipování teorie nadvlády. V činech byli zdrženliví a nepropojovali teorii s praxí, což jim nejednou působilo nemalé potíže a často vyvolávalo i označení zbabělců a pokrytců. „Vytvořil jsem teoretický model myšlení. Jak jsem mohl předpokládat, že ho někdo bude chtít realizovat pomocí Molotovových koktejlů?“ pronesl Theodor Adorno v roce 1969 během studentských nepokojů v Americe. Jediný, kdo z frankfurtských intelektuálů otevřeně militantní protesty studentů podporoval, byl Herbert Marcuse, Adorno a Horkheimer naopak lpěli na práci myšlení, která je podle nich mnohem náročnější než se postavit na barikády. Teorie je pro ně silou, která je sice pomalejším, ale také vytrvalejším nástrojem ke změně než krátkodobě účinné stávky. Myšlení a koncipování teorie je pro ně skutečně radikálním činem vedoucí k revoltě.

Proč číst o Frankfurtských intelektuálech v době vítězství neoliberalismu?

Nenechte se mýlit, kniha Grandhotel nad propastí má široký záběr a neomezuje se pouze na cestu intelektuálů Frankfurtské školy k marxismu. Je také expedicí do sociálních průzkumů v době vzrůstajícího antisemitismu v Německu. Studování, za jakých okolností se nacisté mohli dostat k moci za podpory proletariátu, který měl inklinovat spíše k marxismu. Jak židovští teoretici spolupracovali za druhé světové války s organizací, která se později stala CIA. Také je skvělým propojením kulturního světa s filosofií, neboť intelektuálové kritické teorie měli přátelské vazby s Thomasem Mannem, Bertoltem Brechtem či Charlie Chaplinem. Kniha je silně obohacená o perličky ze života samotných intelektuálů, jejich přátel, ale i odpůrců. Čtenář se dozví nejen popularizačně vysvětlené postoje frankfurtských intelektuálů, které jsou do textu s lehkostí zakomponovány.

Kritická teorie, byť měla značně negativní pohled na společenskou a politickou změnu, se i přesto neustále pokoušela pochopit svět, ve kterém žijeme. Po kouskách totiž odhalovali mocenské praktiky za pomoci freudovské psychoanalýzy, kterou do marxismu přinesl Erich Fromm, fungování kulturního průmyslu a jeho propojení s politikou. Zkrátka jak a za jakých okolností se člověk může dostat do konformismu, byť je silně nespokojený se stávajícím stavem věcí. Čím to je, že z nepřeberného množství nabídky si vždy vybíráme mezi tím, co je stejné. A tento svět, který popisovali, žijeme i dnes a to v ještě více efemérní verzi. Změnily se jen kulisy doby, ale díky nadvládě kapitálu a nadnárodních korporací si stále vybíráme z téhož, byť máme rychlejší a bohatější nabídku inovací současného světa. Jsme ještě víc unaveni a vtlačováni do snového světa konzumu a stále sofistikovanějších reklam. Frankfurtská škola nám nabízí zrcadlo i alternativu, že můžeme žít jinak, jen to není věcí individuálního rozhodnutí, ale kolektivní změny.

Ke skvělému čtení napomáhá i design knihy a rozčlenění do jednotlivých kapitol, kterými se lze orientovat i na tiráži knihy. Samozřejmostí je poznámkový aparát, v němž nechybí rozcestník pro rozšíření obzorů. Zkrátka české prostředí by potřebovalo víc takových knih, už proto, že českých překladů z vod kritické teorie moc není.

grandhotel