Financování filmu jako aspekt kulturní politiky

Pondělí, 15 Březen 2021 07:30 Jan Jaroš

financovani filmu perex Petra Bilíka, profesně spjatého s olomouckou univerzitou, si vybavíme hlavně jako autora cenné monografie Ladislava Helga, jednoho z „prokletých“ tvůrců ze 60. let, jenž se po letech zákazů už nikdy nevrátil k aktivní umělecké práci, avšak je podepsán i pod dalšími tituly – spolupodílel se třeba na krize rozhovorů se Švankmajerovým producentem Jaromírem Kallistou. A právě výroby filmů se týká i Bilíkova nejnovější publikace FINANCOVÁNÍ FILMU JAKO ASPEKT KULTURNÍ POLITIKY. Vznikla jako součást řešení projektu Grantové agentury (zaměřeného na výzkum kulturních fenoménů ve středoevropských dějinách) a vydalo ji Nakladatelství Lidové noviny.

Čtenář se knihou jen obtížně prokousává
Naznačený původ tím pádem výrazně ovlivňuje i „vědeckou“ suchopárnost výsledného pojednání, které podrobně - s důrazem na nekonečné výčty - popisuje děje, které provázely privatizaci filmové sféry po pádu bývalého režimu, a dovádí je téměř až k dnešku. Se snahou být co nejvíce korektní a „objektivizující“ snáší bezpočet faktů, které trnitou cestu dokládají: vychází najevo, že mnozí filmaři nebyli počátkem 90. let vůbec připraveni na vpád tvrdě kapitalistických poměrů a marně snili o tvůrčí svobodě, která by navázala na étos dodnes uctívané „nové vlny“ a současně ponechávala produkční jistoty, jak byly prosazeny v období zestátněné kinematografie. Upozorňuje, že jedním z nejdůležitějších (spolu)producentů se už tehdy stala Česká televize.

financovani filmu Marhoul

Václav Marhoul

Časté citace dobových dokumentů a odkazy na ně sice zajišťují plasticitu načrtávaného obrazu, ale současně přispívají k těžkopádné popisnosti. Spleť představ i rozhodnutí spojuje zásadní otázka, a sice, z čeho a jak budou financovány tuzemské filmy. Byla privatizace Barrandova, uskutečněná Václavem Marhoulem a vedoucí ke zničení centra domácí tvorby, skutečně jediným možným řešením? Někteří filmaři jej považovali za bezpříkladného padoucha…

Politické otřesy rozhoupaly stabilitu
90. roky byly turbulentním obdobím: soupeřily spolu dva mezinárodní festivaly, pražský Zlatý golem a karlovarský festival, rozjíždí se udělování Českého lva coby národního ocenění filmů a jejich tvůrců. Díky evropskému koprodukčnímu programu Eurimages se vynořuje možnost mezinárodní spolupráce jak ve sféře finanční, tak autorské. Důležité je rovněž založení Státního fondu pro podporu a rozvoj české kinematografie, byť okamžitě vzplály diskuse, kdo by měl být do jeho rady jmenován – odmítnut byl např. režisér Jiří Krejčík coby nenapravitelný kverulant.

financovani filmu Krejcik

režisér Jiří Krejčík

Bilík svůj výklad propojuje i na proměny zdejší politické scény, zvláště k levicovému (sociálně demokratickému) intermezzu v letech 1998-2006, kdy ministrem kultury byl Pavel Dostál, jenž svůj úřad zastával bezkonkurenčně nejdéle ze všech ministrů na tomto místě. Za Klausova prezidentství vyvřely ostré neshody ohledně dotování: protestní dopis filmařské obce si postěžoval, že státní fond kinematografie hospodaří sotva s pětinou dotace, jakou dostává Národní divadlo, které hospodařilo s rozpočtem 400 milionů korun.

Dočteme se o událostech, které následovaly po roce 2010, o polarizaci (nejen) české společnosti během uprchlické krize i po ní, o změnách, které souvisejí s rozvojem nových technologií a sociálních sítí, z antielitářských pozic dochází k odmítání dosavadních dotačních modelů fungujících v rámci kinematografie. Dopad nynější koronavirové epidemie však lze jen stěží předvídat…

financovani filmu