Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Překlady filmově znaleckých knih se téměř výhradně orientují na anglofonní oblast (David Bordwell, Kristin Thompsonová, T. C. Foster, James Monaco…). Rovněž domácí odborníci, když u svých prací vypočítávají zahraniční zdroje, který je inspirovaly, se obracejí převážně tímto směrem. Jako kdyby bádání v jiných státech, v Polsku, Německu, ve Francii ani jinde neexistovalo. A to je škoda, neboť i odtud pocházejí důležité podněty. 

Proto je důležitý počin Slovenského filmového ústavu, který vydal Estetiku filmu. Původní verze vyšla ve Francii a podíleli se na ni čtyři vážení pisatelé: Jacques Aumont, od něhož jsme si před časem mohli přečíst knihu nazvanou Obraz, a dále Alain Bergala, Michel Marie a Marc Vernet. Svůj počin rozdělili do šesti kapitol, v nichž probírají jednotlivé aspekty související se zvoleným předmětem náhledu. V každé kapitole nalezneme výmluvné obrázky z filmů (někdy i víceré z téhož záběru), aby se tak dokládaly právě probírané jevy.

Jak se vyvíjelo pojetí filmového sdělení

Jakýmsi seznamovacím vstupem je Aumontova úvodní část, oznamující, že film umožňuje jak vidět, tak slyšet – a probírá vztahy mezi obrazem a zvukem. Popisuje se tu vlastně proces, jakým vzniká filmové dílo, od natáčení přes montáž až k postprodukci. Druhá kapitola, kterou sepsal Marc Vernet, se dotýká způsobu, jakým film oslovuje – ať již tak činí skrze vyprávění neboli naraci hraných (fikčních) děl, ať již se tak děje skrze ukazování, což je příznačné pro dokument. Dochází ovšem ke vzájemnému prolínání, neboť poloha dokudramatu, která nyní převažuje, se snaží spojit naraci i ukazování, což však autor pomíjí. Podnětné jsou ovšem úvahy o novodobých strukturalistických konceptech – zatímco francouzští badatelé se zajímali o strukturu, v anglickojazyčném světě upřednostnili zápletku.

Lang - Vrah mezi námi

Michel Marie se v kapitole o filmu a jeho řeči zaměřil na vývoj teoretických pojetí. Vypočítává tu nejdůležitější osobnosti, jak teoretiky, tak režiséry, kteří ovlivnili přemýšlení o filmu. Předkládá tu jakýsi průřez dějinami – od průkopníků z němé éry, mezi nimiž vyniká ruská montážní škola geniálních filmařů, jakými byli Ejzenštejn nebo Věrtov), přes poválečný průzkum realismu jako vůdčího principu, jak je prosazovali André Bazin a Siegfried Kracauer, přes psychologizující přístup Jeana Mitryho a Pasoliniho pronikání k základní výrazové jednotce, kterou označil jako „obraz–znak“, přes neoformalistický návrat Davida Bordwella až ke Gillesu Deleuzovi, podle něhož se filmová teorie netýká filmu, ale pojmů, které podněcuje, a k jeho následovníkům.

Co vnímá divák?

Rovněž Marie zpracoval kapitolu o filmovém diváku, kde probral několik názorů na to, jak divák vlastně film vnímá. Připomíná zejména „imaginárního diváka“, jak jej vytyčil Edgar Morin. Probírá primární i sekundární identifikaci s filmovým děním a jeho postavami, zamýšlí se nad tím, proč některé záporné figury vzbuzují soucit či přímo sympatie – i když zvolené příklady nepovažuji za přesvědčivé. Třeba v souvislosti s maniakálním zločincem v Langově thrilleru Vrah mezi námi (1931) lze pochybovat, že by s ním někdo solidarizoval, i kdyby jej sebevíce pronásledoval nepřátelský dav. Vyskytly se však i přístupy, které divákovou přítomnost jako by vyloučily: například již zmíněný Deleuze slovo divák snad nikdy nepoužil. Avšak filmy neexistují mimo divácké vnímání. V knize jsou připomenuta mnohá důležitá či z nějakého hlediska příznačná díla, mimo jiné Godardovy tvarové i vypravěčské experimenty (např. Žena je žena, 1961).

Godard - Žena je žena

Opět Aumont se zamýšlí nad tím, zda film je či není uměním. Odedávna se zvažovaly vazby k divadlu, literatuře, výtvarnému umění. Odjakživa odborníci připouštěli, že film se může stát i uměním. Domnívám se, že v současné době je naopak pravděpodobnější, že film existuje buď jako spotřební zboží předurčené k dosahování zisku – nebo jako do sebe zahleděné, nekomunikativní pseudoartové produkty předurčené k uvádění na festivalech.

Kam se film ubírá?

V závěrečné kapitole se Alain Bergala dotýká technických změn, které shrnuje pod pojem digitalizace. Upozorňuje jak na výrobní okolnosti (natáčet lze i digitálním foťákem a může tak činit vlastně kdokoli), tak na otázku budoucí podoby a uchovávání filmů, neboť klasická filmová kopie coby několikakilometrový filmový pás přestala existovat. Co tedy budou filmové archivy vlastně archivovat, když nejen filmové pořady existují jen ve virtuálním prostoru?

Estetika filmu je kniha, která spíše shrnuje, co přinesla minulost, než že by naznačovala směr budoucího vývoje. Nesděluje, co si pisatelé vlastně myslí a jaké názory zastávají. Dokonce by ji bylo možné považovat za jakýsi heslář sestavený do chronologických řad. Marně bychom v ní hledali sebemenší zmínku o meziválečném přínosu českých strukturalistů (třeba Mukařovského). Musím však pochválit vydavatele i překladatele, neboť Martin Brtko – byl-li to on - svědomitě dohledal veškeré odkazy, které se týkaly zahraniční literatury vydané česky nebo slovensky, neboť je citována podle zdejších přetlumočení. Čtenář tak aspoň získá představu, jaké obrovské množství odborných textů, na které se autoři odvolávají, zůstává dosud nepřeloženo. Estetiku filmu si lze objednat i v Česku – např. skrze knihkupectví Martinus.

Jacques Aumont, Alain Bergala, Michel Marie, Marc Vernet: Estetika filmu
Vydal Slovenský filmový ústav, Bratislava 2025. 390 stran
Přeložil Martin Brtko
Foto: kniha

Hodnocení: 80 %

www.martinus.cz/3671765-estetika-filmu/kniha