Nenalezneme na světě mnoho režisérů, kteří by i ve stu letech stále natáčeli. Kromě čilého Portugalce Manoela de Oliveiry, jenž navzdory 104 rokům má rozpracovány hned dva projekty, je to světoznámý japonský filmař Kaneto Šindó - v japonské podobě psán jako Shindô. Narodil se před rovným stoletím, 28. dubna 1912 (podle některých jiných údajů možná už 22. dubna téhož roku), v Hirošimě a osudy jeho rodiště později ovlivnily i jeho tvorbu. Světový věhlas mu zjednal hned jeden z prvních filmů, Děti Hirošimy (1952), který vypráví o učitelce, která se vrací do zničeného města, kde kdysi vzdělávala děti. Proti jaderným pokusům ostatně protestuje i Smrtonosný mrak (1958), zachycující, jak radioaktivní spad zasáhl nic netušící rybáře - a jak jim byla odpírána jakákoli pomoc.
Šinda ovšem nejvíce proslavil citlivý vhled do duše lidí v potu tváře obdělávajících neúrodná, kamenitá políčka na odlehlém ostrově, odedávna sužovaném nedostatkem (pitné) vody. Film se nazývá jednoduše Ostrov, vznikl v roce 1961 a vyznačuje se tím, že v něm nezazní ani jediné slovo, vše důležité režisér sděluje obrazem. Kéž by filmaři také dnes dokázali své příběhy vyprávět se stejnou sugestivitou a naléhavostí, aniž by si pomáhali slovními vycpávkami!
V 60. letech se Šindó připojil k vlně leckdy šokujících výpovědí, ale ani tehdy neopomněl připomenout společenskou provázanost. Není důležité, zda zvolil kulisu současnosti nebo tak činil na půdorysu historického příběhu, jak tomu bylo ve výtvarně vytříbeném dramatu Onibaba (1965). Vypodobnil zde dvojici žen, jimž nezbylo nic jiného, než aby se živily prodáváním zbroje jimi zavražděných samurajů, bezcílně se toulajících válkami zdevastovanou zemí. Už větrem rozvlněné plochy rákosu, jak je spatříme v samotném úvodu, propůjčují vyprávění zvláštní, až magickou sílu - a příběh samotný se povětšinou odehrává skrytý právě v tomto porostu. Pomstu valící se rovnou ze záhrobí, opět s důrazem na bezmoc žen živořících v časech běsnícího násilí, pak přidal v dalším vizuálně vytříbeném historickém thrilleru Kuroneko (1968).
Historické náměty, jakkoli mu zjednaly celosvětové uznání, však v jeho tvorbě nepřevažují. V řadě filmů, z nichž některé byly uvedeny také u nás, se stejnou působivostí postihl, jak tlak moderní civilizace ničivě doléhá na člověka, ať již se to odráží v intimní sféře (Libido a Ztracený sex, oba 1967), v bezprávném postavení ve společnosti (Operace Negližé, 1969; Prokletý ostrov, 1970). Až protokolárně prozkoumal okolnosti, které vedou k narůstající zločinnosti - a zejména lhostejnosti k tomuto jevu (Dnes žít, zítra zemřít, 1971). Před čtyřmi desetiletími byly jeho filmy leckdy vnímány jako výstřední a provokativní, avšak dnes nezbývá, než uznat režisérovo vizionářství. Mnohé z jeho obav se totiž naplňují s děsivostí až přízračnou.
Šindovy filmy z posledních čtyř desetiletí se už do českých kin nedostaly, ale je zjevné, že uctívaný tvůrce začal pozvolna požívat věhlasu žijícího klasika, jemuž se vlastně odpustí cokoli. Přiklání se k dojemným melodramatům - ostatně podle jeho námětu vznikl i americký film o věrném psu Hačikovi, známý též z českých kin. Za svůj dosud poslední snímek, (post)válečnou romanci Pohlednice, která měla premiéru loni v srpnu, byl v Japonsku dokonce nominován do domácí soutěže o nejlepšího režiséra uplynulého roku.
Zbývá doplnit, že do většiny filmů obsazoval svou ženu, herečku Nobuko Otowu (1925-1994), umělkyni mimořádných převtělovacích schopností. Každá z jejích postav se vyznačovala svébytností, hereččina osobnost jako by se v nich doslova rozpouštěla. S mimořádnou přesvědčivostí rozehrála niterná dilemata svých hrdinek, ať je jednou vykreslila jako mírné, poddajné a starostlivé, někdy přidala ušlechtilou oduševnělost, jindy zdůraznila cílevědomé chování, vyhmátla i pomstychtivé rysy, dokázala spodobnit i povahu bezohlednou a vypočítavou. Je nepochybné, že se značnou měrou podílela na vyznění manželových děl.
Kaneto Šindó dosud režíroval přes 45 filmů a k téměř 160 napsal scénář. Prožil bez pochyb mimořádně plodný život. Avšak zdá se, že nikdo si význačného životního jubilea slavného umělce nepovšiml. Pražské archivní kino Ponrepo si nadále hoví ve snobském rozjímání nad podivnými výplody rádoby novátorskými, tuzemským vydavatelům DVD jméno Šindó zjevně nic neříká a očekávat nějakou aktivitu od kterékoli z našich televizí by věru bylo veskrze dětinské. Jedině na rozhlasové stanici Vltava by mělo zaznít několik vzpomínkových postřehů - v rámci Filmového týdeníku vysílaného v úterý 24. dubna od 16.00.
Filmový týdeník - Vltava (Český rozhlas 3), úterý 24. dubna 2012, 16.00-16.30 hod. Připravili Tomáš Pilát a Josef Vomáčka.
Zdroj foto: themoonisadeadworld.com; kanetoshindo.com; zimbio.com
| < Předchozí | Další > |
|---|
Open Air Festival sice hostil zahraniční hvězdy velkých jmen, které na sebe strhly značnou pozornost, ale Kultuře21 neunikly ani stálice české poprockové scény. Kryštof Michal ze Support...
Seriál Vraždy v kruhu má za sebou premiéru v České televizi, a proto se musíme zaměřit i na jeho literární předlohu. Napsala ji oblíbená spisovatelka Iva Procházková a kniha nese podtitul Muž na dně.
Všichni, kdo máme či hlídáme malé děti, víme, jak je občas těžké je uspat. Čtení před spaním je starý dobrý recept našich rodičů a prarodičů, který stojí za to, abychom jej vyzkoušeli. Po večerníčku můžeme doma zavést ritu...
Jednu z nejdůležitějších knih 20. století, román 1984 George Orwella, uvede na divadelních prknech Švandovo divadlo v Praze. Adaptace a režie se ujme Dodo Gombár, který dříve u Švandů působil jako umělecký šéf. Inscenaci tak vytvořil přesně na míru smí...
Že jsem musela jít na nejočekávanější film letošního roku, na nový americký film „Temný rytíř povstal“, předem mě mrazilo v zádech. Moc tyto akční sci-fi pohádky nemusím. Zejména když vznikly na základě archivních komiksů. Ale nakone...