Zákruty filmové kolektivizace
Banner

Zákruty filmové kolektivizace

Tisk

altKdyž se na televizní obrazovce izolovaně vynoří nějaký film, zpravidla bývá pro nezasvěceného diváka obtížné zařadit si ho do přiměřeného kontextu, vnímat jej jako určitý korálek umístěný na dlouhé vývojové škále. Týká se to rovněž kolektivizačního dramatu Antonína Kachlíka O moravské zemi (1977), nachystaného CS Filmem. Podívejme se na to blíže.

Jak celé budování minulého režimu, tak i násilné združstevnění vesnice coby jeho důležité součásti provázelo ve filmovém zpodobnění několik etap jen pozvolna se měnícího náhledu. Nejstručněji to postihuje vtip, který zazněl v dramatu Obžalovaný (1964) a určitě odrážel dobové nálady. Podle něho má budování socialismu dvě fáze: nejprve potíže růstu a pak růst potíží. Možná však takový postřeh má nadčasovou platnost a lze ho vztáhnout i na současnost.

Vraťme se však ke kolektivizaci: ve filmovém zpodobnění nalezneme tři různě se prolínající přístupy: nejprve je to nadšenecké, prvoplánově agitační jásání nad (zpravidla neexistujícími) úspěchy, poté následovalo pochybovačné zamyšlení nad násilnostmi či dokonce zločiny, které se ve jménu šťastné budoucnosti děly, aby po zákazu takových nepřátelských výpovědí nastala konečná, krajně alibistická fáze. Autoři i schvalovatelé nad nimi již byli ochotni připustit, že nový společenský řád se rodil složitě a v bolestech, avšak čekají jej nepochybně zářné vyhlídky, které takové potíže ospravedlňují.

alt

Zatímco éra zaslepeného obhajování nových pořádků na vesnici se zhruba kryje s 50. lety (avšak je nutno přitom rozlišovat, že jejich první půle se podstatně liší od druhé poloviny) a zosobňují ji filmy jako Cesta ke štěstí nebo Usměvavá zem, odsouzení vrcholí koncem 60. roků v sérii obžalobných zamyšlení (Noc nevěsty, Všichni dobří rodáci, Smuteční slavnost). Předtím i poté však vznikaly snímky, které sice připouštěly dílčí přehmaty, avšak v zásadě hájily správnost nastoupené cesty. Toto pojetí lze vystopovat už na přelomu 50. a 60. let v dramatu Velká samota nebo komedii Procesí k Panence, ale plně si je přisvojí až normalizace. Právě tehdy vznikaly filmy jako Tam, kde hnízdí čápi nebo O moravské zemi.

Jen zřídka se však stávalo, že by se jednotlivé dominující přístupy vztahovaly v téměř krystalicky čisté podobě k téže lokalitě, jak se stalo během pouhého jednoho desetiletí - mezi roky 1951 až 1961 - v trojici slovenských dokumentů věnovaných vesnici Príbeta (Príbeh Jána Kováča, Príbetská jar, Vietor do tváre). Zatímco první snímek, prostoduše vylhaná agitka, byl záhy stažen jako kontraproduktivní, protože stěží mohl někoho přesvědčit, prostřední snímek, vyprávějící o nepořádcích v rozkládajícím se družstvu, byl okamžitě zakázán a do kin se nikdy nedostal. Teprve poslední titul, postavený na umírněné kritice nepořádků, avšak vyvážený správným a žádoucím budoucím nasměrováním, se promítal bez omezení...

alt

Zaměřme se nyní na již zmíněný film O moravské zemi. Jistěže ho lze vnímat jako izolované normalizační dílo se žádoucími politickými akcenty, avšak podrobnější znalost filmové historie okamžitě odkáže k daleko známějšímu předchůdci s týmž zacílením - k poetické fresce Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci. Jasný ji chystal celých deset let, než konečně roku 1968 svitla šance na realizaci. Vypověděl tu všechen svůj bol ohledně nenapravitelně zničených pout člověka k obdělávané půdě i mezi lidmi navzájem. V kinech se Rodáci udrželi zhruba půl roku, než je stihl zákaz uvádění, ale i za tak krátkou dobu je spatřil téměř milion lidí.

Stále však panovaly obavy, že by i film již nedostupný mohl stále ovlivňovat smýšlení publika, takže v polovině 70. let se zrodila idea vytvořit jakousi ideově správnou protiváhu. Tohoto úkolu se ujal Karel Kachlík a tak začal vznikat projekt O moravské zemi (1977). Snadno nalezneme mnohé styčné body: stejné je rázovité moravské prostředí, hlavního hrdinu, nepoddajného a dlouho vzdorujícího sedláka Jagoše, představuje Radek Brzobohatý, jenž obdobnou a obdobně pojednanou roli ztvárnil rovněž u Jasného; v obou filmech vystupují také Helena Růžičková a Ilja Prachař. Kachlík převzal i kronikářské členění (titulky označují údobí od roku 1957 do roku 1967), jakoby navazující tam, kde hlavní dějový tok Rodáků skončil. Shodné jsou rovněž zadumané průhledy na převážně zasněženou krajinu a důraz na folklórní prvky, zde zastoupené jak krojovanými veselicemi, tak produkcí hudebních souborů Kunovjan a Hradišťan.

alt

Avšak na rozdíl od zkoumavého, posmutněle melancholického pohledu Jasného se zde setkáváme s optimistickým přitakáním nastoupenému trendu: přes všechny potíže, ba křivdy a přehmaty, které se děly, je to cesta správná, protože lidem zajistí blahobyt. Na rozdíl od Jasného, jenž neustále zjišťuje průnik vnějších vlivů na osudy vesnické komunity, Kachlík svou vesnici neprodyšně uzavírá, jako kdyby dění v ní nemělo žádnou spojitost s celospolečenskými událostmi a odvíjelo se výlučně z místních rozhodnutí.

Zcela výmluvné je, že ustavičně vyhrožující, podezíravý okresní stranický funkcionář, jediná výrazná postava zastupující venek, je posunut ke karikatuře zdůrazňující neškodnou rozdurděnost, čímž hrozba s ním spojená ztrácí na jakékoli vážnosti. A navíc i on v závěru vyprávění prohlédne a uzná, že jednal přemrštěně, dokonce hlavnímu hrdinovi, jehož dlouho vnímal jako třídního nepřítele, složí poklonu, když ocení jeho podíl na vzestupu družstva, jehož vedení se úspěšně ujal. (U Jasného naopak ztroskotal a předčasně zemřel).

Kachlík přejímá jak Jasného tematické rozvržení (viz shodné vylíčení zanedbanosti družstva a všudypřítomného rozkrádání), tak jednotlivé repliky ("Pojď mezi nás", vyzývají neústupného protagonistu ostatní sedláci, kteří do družstva již vstoupili; záliba v jadrných průpovídkách). Jenže kašírovanosti celého vyprávění nezabránilo ani etnografické zakotvení (dokonce vše vyhlíží, jako kdyby moravská vesnice od začátku do konce roku jen bujaře juchala). Rozverné krojované průvody, ať již slaví masopust, dožínky nebo Vánoce, vystupují jako pouhý koloritní prvek bez dramatické závažnosti.

Režisér, jenž nedokáže vyklenout dramaticky působivé zpodobnění osudové konfliktu na vesnici a zúžil jej do několika frází, si vypomáhá zprofanovanými motivy, třeba leháním ženy před traktor rozorávající meze. Jsou to však jen dramaticky neúčinné obrázky, staticky vrstvené jeden za druhým. Třeba nezájem družstevníků o společné práce - zvláště pak u žen - je předváděn natolik ilustrativně (navíc jen v rovině verbální), že hraničí se směšností.

alt

Navíc si všimneme nepoměru v rozvržení figur: zatímco Jagoš zosobňuje pracovitost a zodpovědnost, všichni ostatní coby zemědělci (ať již družstevní nebo soukromí) zcela selhávají, jakkoli si odmítají přiznat svou neschopnost. Jestliže již Jasného koncepci sedláckého hrdiny byla vyčítána nadoblačná idylizace, u Kachlíka tato postava, navzdory furiantství a zpupné pýše, s níž dává najevo povýšenost zodpovědného hospodáře nad špatnou prací družstva, už postrádá dějinnou uvěřitelnost. Vždyť v realitě by takový vzdorník, navíc svými skutky ovlivňující celou vesnici, záhy skončil za mřížemi, jak naznačují početné historické průzkumy.

Kachlík v nedávném rozhovoru, který vyšel v Hulíkově knize Kinematografie zapomnění, odmítl, že by tvořil vědomou konfrontaci s Jasným, zdůrazňoval, že lidé v družstvech byli posléze spokojeni - a naopak je po pádu komunistického zřízení naštvalo necitelné rozpouštění družstev, na která si prý už zvykli, a dobře se jim v nich vedlo. Protože tento článek je příliš stručný, a tudíž zjednodušuje složitou problematiku, případné zájemce o zasvěcenější vhled do filmových obrazů kolektivizace i proměn rolnické mentality odkazuji na stránku http://www.ustrcr.cz/cs/filmove-pohledy

O moravské zemi
ČSSR 1977, 105 minut
Režie: Antonín Kachlík
Scénář: Josef Vaculík podle předlohy Fanka Jilíka
Hrají: Radek Brzobohatý, Jaroslava Vysloužilová, Oldřich Vykypěl, Stanislav Zindulka, Helena Růžičková, Ilja Prachař

Uvádí CS Film ve středu 20. června od 18.00 hod

Hodnocení: 30%

Foto: terry-posters.com, kinobox.cz,  uloz.to


 
Banner

Přihlášení



Ráda bych si zazpívala s Jaroslavem Svěceným

Zpěv ji okouzlil již v dětství. Studium na konzervatoři nevyšlo, touha po zpěvu ale zůstala a nakonec se na základě konkurzu dostala do operetního souboru Divadla J. K. Tyla v Plzni, kde pak zpívala i v opeře. Po odchodu z angažmá v divadle nadále hostovala. Pak několik let vystupovala v Německu a skandinávských zemích. Po návratu do Čech působila ve finančnictví a nakonec se ke zpěvu Miriam Čížková vrátila. Dnes nejen koncertuje, ale také vede dětský pěvecký kroužek Svět kvítek.

Olomoucká Liška B. je inscenace půvabná a svébytná i díky silné hudební složce

Kdysi jsem viděl v hukvaldském amfiteátru operu Příhody lišky Bystroušky, což na mě natolik zapůsobilo, že jsem se stal milovníkem hudby Leoše Janáčka. Jenomže očekávaná premiéra inscenace nazvaná Liška B., která proběhla v pátek 19. ledna v Moravském divadle Olomouc, je přece jenom jiná písnička. Nicméně i hudební stránka nové inscenace je velmi silná.

Banner

Hledat

Videorecenze knih

Rozhovor

Rozhovor s Jiřím Danielom, bývalým vedúcim redaktorom Dikobrazu o legendárnom karikaturistovi Jiří Winterovi Nepraktovi (1924-2011)

Neprakta perexV tomto roku si kultúrna verejnosť v Čechách pripomína nedožité deväťdesiate narodeniny výtvarníka, ilustrátora a karikaturistu Jiřího Wintera Nepraktu. Známy karikaturista bol vedúcou výtvarn...

Machiavelliho Vladař – cynik nebo realista?

Politika je umění, jak zacházet s mocí, aby se dosáhlo úspěchu. Má se zabývat tím, co je, nikoli tím, co by mělo být. V politice neexistují zcela bezpečné směry, obezřetnost spočívá ve výběru těch nejméně nebezpečných.

Čtěte také...

Všechno, úplně všechno
vsechno perMadeline ráda čte. Nic jiné ani dělat nemůže, protože její imunita nedokáže bojovat s venkovním světem. A tak je stále zavřená doma, ve svém sterilním pokoji. Všechno se ale změní, když se do sousedního domu nastěhuje nová rodina a s ní i klu...

Literatura

„Často se říká, že dějiny píšou vítězové, ale tady žádní vítězové nejsou“

vitezove200Knihou s názvem Vítězové se uzavírá trilogie Medvědín od Fredrika Backmana. Fanoušci tohoto severského spisovatele i čtenáři předchozích dílů by si ji rozhodně neměli nechat ujít!

 

...

Divadlo

Vánoce u Ivanovových aneb bezhlavé svátky naruby

vanoceV divadle Stará aréna uvádějí hru Vladislava Vveděnského Vánoce u Ivanovových čili Úplně předělaný snář. Jedná se o drama nebo komedii? Najdeme zde obojí. A jedno podtrhává druhé.  

...

Film

Perly na Mezinárodním filmovém festivalu Karlovy Vary

mffkv 200Novou znělku k 48. MFF KV natočil režisér Martin Krejčí a kameraman Štěpán Kučera spolu s loňskou návštěvnicí festivalu britskou herečkou Helen Mirrenovou v Londýně na začátku června...