Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Kamil Činátl se již v knize Dějiny a vyprávění (recenzováno zde - http://www.kultura21.cz/literatura/3092-palackeho-djiny-vytvoily-pedstavu-o-narodni-minulosti) zabýval dopadem Palackého monumentálního dějepisného díla na formování národních představ o minulosti. Ve své další práci Naše české minulosti ovšem opustil 19. století a zacílil naopak na současnost. Všímá si, jak jsou utvářeny nynější představy o (nedávné) minulosti, zejména té spjaté se čtyřicetiletou nadvládou komunistického režimu.

Zjišťuje v takovém počínání leckdy až s divadlem související inscenační manýry, které se mohou vztahovat třeba k organizovaným "manifestacím souhlasu", několikrát pořádaným v Národním divadle (za německého protektorátu 1942, při podpisu "anticharty" 1977). Ostatně samotné jeviště Národního divadla často posloužilo jako symbolické "teatrum mundi", zvláště pak v dobách zlomových dějinných událostí.

Autor ukazuje, jak fungují vzpomínkové mechanismy, na řadě materiálově bohatých průzkumů literatury (jak beletrie, tak učebnic či různě utvářených pamětí, sepisovaných zejména herci) a rovněž fotografických, filmových i televizních dílech. V jedné z kapitol nazvané přímo Herecké paměti se dotýká aktualizace někdejších stanovisek či skutků - třeba i fiktivních - tváří v tvář přelomovým událostem. Dokládá to třeba seriálem smyšlených státotvorných hereckých monologů Hrdinové okamžiku, známých hlavně díky Krejčíkovu stejnojmennému televiznímu cyklu z počátku 60. let.

Zájem o soukromé i profesní osudy známých hereckých osobností, ať již spojených s divadlem nebo filmem (nejčastěji obojím), je prokazatelný po mnoho desetiletí. Ovšem rozličné verze těchto pamětí se mohly v jednotlivostech i lišit - například u Lídy Baarové, někdy se různilo i celkové uchopení tématu (před rokem 1989 a po něm). A Činátl nachází i vyslovené falza, jak dokládá na smyšlenkách Miroslava Batíka ohledně vzpomínání na Jana Wericha. Připojuji, že takové počínání nebylo výjimečné: pisatelé takových textů především prozrazují chabou znalost toho, o čem píší, neboť přebírají i zjevné chyby.

Jako příklad může posloužit psaní o herečce Haně Vítové. Tvrdívaly se o ní všelijaké polopravdy, týkající se hlavně soukromí, ale především jí bylo přisouzeno účinkování v postapokalyptické sci-fi Konec srpna v hotelu Ozón (1966), ačkoli s ním nemá vůbec nic společného. Odkud pochází tato smyšlenka? Na počátku nejspíš stál omyl manželů Bartoškových, kteří jej zanesli do svého encyklopedického soupisu Filmové profily (1990); stačila totiž chvilka nepozornosti a z příjmení Vítková (právě Hana Vítková ve zmíněném snímku hrála) vypadlo písmenko "k". A rázem se vynořila Vítová...

Bez ověření tento údaj převzal Martin Švehlák, když v Refkexu otiskl rozsáhlou studii o Haně Vítové (1994). A kdybychom zalistovali před deseti lety vydanou knihou Hana Vítová - cesta ke šmíře, nestačili bychom se divit, jaké nehoráznosti její autor Rudolf Mihola vyplodil. Nejenže Vítové opět přisoudil účinkování v tomto filmu, ale především si vybájil další její komentáře, jako kdyby se právě jemu důvěrně svěřovala, jaké měla z natáčení pocity. Jeho nehorázné lži kolují možná podnes.

Kamil Činátl oprávněně tvrdí, že nejvlivnějším paměťovým médiem jsou pohyblivé obrázky (ať již je šíří film, televize, různé nosiče nebo internet). Upozorňuje na to, že divácky úspěšné filmy o minulosti nejsou jen výrazem historické kultury, ale zároveň formují obecně sdílené představy o této minulosti. Podle něho to platí pro historické (pseudo)rekonstrukce Otakara Vávry, seriál F.L.Věk a nejnověji zřejmě též o dramatu Hořící keř. A dále z tohoto formativního hlediska rozebírá filmy, které se vracejí k válečným i poválečným traumatům, jako jsou Lidice a Habermannův mlýn, nebo mimořádně oblíbený televizní seriál Vyprávěj, pokrývající éru komunismu i první období po jeho pádu.

Celou jednu samostatnou kapitolu dostal major Zeman a jeho 30 případů, byť v podobě zbytečné zúžené jen na diskuse vedené kolem jeho prvního uvedení roku 1999, kdy ke každému dílu byly přiřazeny vysvětlující doplňky, které chtěly vylíčit skutečný průběh událostí, z nichž Zemanovy případy více či méně dezinterpretačně vycházely. Činátl však neřeší, ztratil-li tento seriál v důsledku následně častého uvádění svou provokativnost, eventuálně škodlivost. Nebo publikum vůči němu otupělo?

Kniha Naše české minulosti vnímám jako cenný příspěvek nejen k poznání konstruktů minulosti, nýbrž také k objasnění mechanismů, jak vznikají, mění se a upevňují. A odečítám z ní, že existuje tolik (subjektivních) minulostí, kolik jedinců ji na základě nějakého zpodobnění prožívá a definuje. Činátl své pojednání uzavírá takto: "Vzpomínáme, abychom afektivně prožili, a tak hodnotově zpevnili naši osobní identitu. Vzpomínáme, protože je to hra, která nás baví, máme radost z rozpoznávání sebe sama na pozadí našich společně obývaných minulostí."

Kamil Činátl: Naše české minulosti.
Vydala nakladatelství Lidové noviny a Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, Praha 2014. 364 stran.

Hodnocení: 80%

Foto: kniha, Česká televize - www.ceskatelevize.cz, www.radio.cz