Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Snad každý ví, že až do roku 1918 - do vzniku samostatné Československé republiky - byly české země součástí rakouské (případně rakousko-uherské) monarchie. Avšak náhledy na minulost se měnily: utvářeli je nejen dějepisci, ale také školní výuka, četba knížek a sledování filmů, stejně jako informace šířené tiskem, rozhlasem, televizí a nyní též skrze internet. O jakési shrnutí dané problematiky se nyní pokouší dvojsvazková publikace České země v 19. století, připravená pod vedením prof. Milana Hlavačky.

Tematický záběr je mimořádně široký, autoři se pokoušejí postihnout 19. století z nejrůznějších úhlů, vysledovat všechny možné souvislosti napříč politickým i sociálním spektrem, věnují se proměnám poměrů ve městech i na venkově. A jsou si vědomi, že nelze odhlédnout od prací, které byly napsány dříve - připomínají zakladatelský významy historika Otty Urbana. Ovšem připojit by bylo možné i další osobnosti, třeba Jiřího Kořalku.

Hlavačkova dvojkniha, blížící se k tisícovce stránek, je rozdělena do sedmi kapitol a shrnujícího závěru, který vytyčuje čtyři základní proměny, kterými společnost 19. století prošla: jednak se vladařská moc posunula od absolutismu ke konstitučnímu panování, ale především se změnilo postavení obyvatelstva, když poddaný se stal občanem a když zemské vlastenectví (či spíš vlastenčení) bylo nahrazeno národním povědomím. To vše umožnilo, aby se ze společnosti tradiční ve všech významech tohoto termínu zrodila společnost moderní. Předchozí kapitoly pak osvětlují mechanismus těchto proměn.

I když 19. století bývá někdy nazýváno "dlouhým", podle některých názorů je otevřela již francouzská revoluce (1789) a uzavřela až první světová válka počátkem století dvacátého, rozhodně se nejedná o vnitřně neměnné období. Zásadním předělem se totiž stal výbušný rok 1848, takže bez velké nadsázky lze oddělit dění před tímto datem a po něm. Hlavačkova kniha se soustředí zejména na proměny, které nastaly po něm, třebaže občas podniká exkurse až do 18. století, aby vysledovala třeba proměny krajiny v jejich dlouhověkém průběhu.

První svazek se věnuje zejména sféře politické a hospodářské. Zabývá se obšírně odkazem roku 1848, kdy se zrodily první politické programy (např. Havlíčkův) pro habsburskou monarchii, zkoumá postoje české politické reprezentace, přibližuje situaci ve státní správě i samosprávě. Čtenáře však nepochybně zaujmou i stati věnované tehdejšímu politickému systému, ustavičnému střetávání českého a německého živlu a rovněž politickým idejím, nechybí ani úvaha o příčinách rozpadu habsburské monarchie, svými kořeny tkvícího v císařově nechuti, podmíněné i německými protesty, poskytnout českým zemím stejné "vyrovnání", s jakým souhlasil v případě Uherska.

Důležitá je rovněž kapitola zasvěcená růstu občanského vědomí poté, co roku 1848 byla zrušena robota a dosavadní poddaní se mohli (byť s všelikými omezeními) svobodně rozhodovat o svém osudu. Nahlíží do venkovského prostředí, vždy konzervativnějšího a nedůvěřivějšího k jakýmkoli změnám oproti městu, eventuálně měšťanstvu. S těmito změnami, zejména s přesuny práceschopného obyvatelstva, samozřejmě souvisel i rozvoj hospodářství, kde tradiční (domáckou, manufakturní) výrobu nahrazuje podnikání tovární. Rozvoj průmyslu samozřejmě nebyl žádnou selankou, bezohledné vysávání pracovních sil a jejich vlastně bezprávné postavení se odráží v řadě románů i básní té doby.

Druhý svazek načrtává proměny kolektivní identity, ukazuje, jak byla vnímána příslušnost k národu, k jazyku, jak se vyvíjel posun od patriotismu k nacionalismu, jaké zápasy se sváděly o uznání češtiny třeba ve vzdělávacím systému nebo úřední komunikaci. Tehdy také vznikal jev později nazvaný veřejným míněním, mohutnělo emancipační hnutí, ale také nikdy nevymizely pokusy držet společnost pod státním dohledem. Zdokonalovala se zdravotnická (nemocniční) péče, jakkoli – zejména na vesnici – přijímána s nedůvěrou. Podrobně je zdokumentováno, jak ve vztahu k církvi, jejíž špičky se zdiskreditovaly úzkým sepětím s vládnoucí dynastií, sílily sekularizační tendence.

Cenné jsou úvahy o vztazích českého obyvatelstva k jiným, hlavně sousedním zemím a národům, zvlášť zajímavé jsou postřehy o často tendenčních obrazech "toho druhého", které podporovaly vžité představy. Nejedná se jen o vztahy česko-německé a česko-uherské (Slovensko bylo tehdy součástí Uherska), ale také o projevy panslavismu a rusofilství. Dotknuty jsou rovněž vztahy mezi Čechy a Poláky, neboť na původně polském území, které si přivlastnilo Rakousko, se právě Češi stávali prototypem komisního rakouského úředníka.

V této souvislosti lze litovat, že autoři nevěnovali stejnou pozornost napjatým vztahům mezi českým a židovským, většinou německy mluvícím obyvatelstvem, vnímaným jednak jako vychytralé, jednak odnárodnělé etnikum (viz Jana Nerudu a jeho spisek Pro strach židovský), nemluvě o pradávném obvinění, že "židé nám ukřižovali Kristapána". Okrajová, toliko výčtová zmínka o nich padne jen v kapitole o sekularizaci. Kočující romská populace pak zůstává úplně mimo pozornost.

Předpokládám, že "politicky korektní" způsob psaní, místy až suchopárný a kožnatý, nemusí každému čtenáři vyhovovat. Snaha dospět k popisně nezaujatému nadhledu na "velké dějiny" téměř vyloučila přiblížení všední každodennosti, nemluvě o postižení mentality a mravů. Kupříkladu daleko názornější, mnohem sytější a hmatatelnější obraz 19. století mně nabídla třeba úvodní kapitola z 11. svazku Toulek českou minulostí. Možná by vážení dějepisci měli někdy nahlédnout i mimo svůj vědecký obzor, aby pochopili, že poznatky lze zpřístupňovat také trochu jinak...

Milan Hlavačka a kolektiv: České země v 19. století. Proměny společnosti v moderní době. 2 svazky.
Vydal Historický ústav, Praha 2014. 480 + 480 stran.

Hodnocení: 80 %

Foto: Historický ústav, Česká televize, www.ckrumlov.cz www.blazre.estranky.cz