Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Doposud se vyskytovaly - zejména v souvislosti s nacistickou okupací - spíše příležitostně zveřejňované doklady o německých úmyslech proměnit českou kotlinu v území výhradně německé a Čechy v nejlepším případě kamsi vystěhovat. Praha byla vydávána za starobylou německou osadu, kterou poničila česká náplava - takové pojetí dokonce proniklo i do filmu, jak dokládá Harlanovo dojemné melodrama Zlaté město (1942), v Protektorátu nikdy neuvedené. Teprve nyní se uceleně můžeme - přirozeně v českém překladu - přesvědčit na konkrétních dokladech, jak Německo (a zejména německá menšina na českém území) vnímalo přítomnost slovanského národa ve své blízkosti. Zasloužila se o to Eva Hahnová v objemné, sedmisetstránkové knize Od Palackého k Benešovi.

Ukazuje, jak se utvářely vztahy mezi Čechy a (nejen příhraničními) Němci, jak zejména od 19. století vstupovaly do polemických statí otázky nejen národnostní, ale také ideologické a politické. Autorka shromáždila na sto šedesát textů, zpravidla poprvé zpřístupněných, aby v širokém výběru od (quasi)vědeckých pojednání až k letákovým pamfletům ukázala, jak se vyvíjel náhled na český národ od poloviny 19. století až téměř k současnosti. Každý příspěvek provází komentářem, v němž osvětluje kontext vzniku i myšlenkový dopad.

Někde na počátku vzájemného poměřování stojí rozhodnutí Františka Palackého, jenž v bouřlivém roku 1848 odmítl účastnit se příprav frankfurtského národního shromáždění s tím, že Češi se za součást německého národa rozhodně nepovažují. Ale i v rakouské monarchii se šířily pokusy zamezit prosazování češtiny - jen němčina měla vládnout ve středním i vysokém školství. Už tehdy se vyskytly názory, jak se později ukázalo, vcelku jasnozřivé, že Češi sní o slovanské střední říši, která by obsáhla Čechy, Moravu a přinejmenším severní Uhry. A že řádění čechomanů popletlo hlavy nesčetným nerozumným a bezcharakterním lidem. (s.91)

Už v roce 1848 se dočteme, že Němci považovali českou oblast za území německé, a domnívali se, že v Čechách vychází pouze německá literatura, ostatně "i sám Palacký píše své zlostné dějiny Čech v německém jazyku, jsa tedy německým historikem." (s.92) Vyskytly se přirozeně koncepce, podle nichž mohl český národ existovat jen v rámci rakousko-uherského soustátí: "Žádný národ v Rakousku nemá silnějšího rakouského vědomí než Čechové, neboť jen v tomto státě jsou dosti důležitým činitelem života veřejného. Zahynutí Rakouska bylo by také zahynutí jejich, v Německu utonuli by časem úplně jako všichni Slované, kteří na německém území bydlili a bydlí." (s.105)

Kniha upozorňuje i na stati pánů Marxe a Engelse, kteří sice brojili proti imperialismu a volali po nadvládě proletariátu, ovšem ve sjednoceném, silném Německu. Emancipační české snahy považovali podobně jako další němečtí revolucionáři za rozkladné. Obávali se, že nešťastný osud přivede Čechy na stranu Rusů, na stranu despotismu proti revoluci. Až revoluce zvítězí, budou Češi těmi prvními, které rozdrtí, domnívali se. (s.119)

Německá menšina se odmítla smířit s vyhlášením samostatné československé republiky - hlásala právo na sebeurčení připojením k Německé říši. A dlužno připustit, že tyto odstředivé tendence se nikdy nepodařilo vyřešit, až to vedlo k rozbití republiky. V knížce Katechismus pro Sudetské Němce (1923) se znovu opakuje, že celé české území je stará německá země. Důležité je přitom zjištění, že autoři, kteří vyznávali protičeské (a většinou pronacistické) smýšlení v meziválečné i válečné době, své postoje výrazněji nezměnili ani v poválečném o období, kdy často souzněli s vysídlenými sudetskými Němci.

Meziválečné Československo bylo považováno za semeniště bolševismu - to dokládá připojená obálka knihy Verrat an Europa. Další pisatelé přesvědčovali, že už zhoubné Palackého spisy svedly Čechy na protiněmecké scestí a že zejména prezident Beneš je hlavním strůjcem zaprodání se Rusům. Poválečný odsun Němců, při kterém mělo příjít o život na čtvrt milionu lidí (!), byl vyhlášen za genocidu s nepromlčitelnými právními důsledky.

To bylo stanovisko, které bylo prosazováno i po pádu komunistického režimu! Sudetoněmecký landsmanšaft propaguje tento obraz odsunu podnes, například Sudetoněmecký den v roce 2006 si vytyčil heslo "Vyhnání je genocida - Právu na domovinu patří budoucnost." (s.590). Sudetské Němce jako výsostnou národnostní skupinu v srdci Evropy vnímá i kniha Die Sudetendeutschen, vydaná v roce 1989 - viz obrázek. Popisek k ní praví, že stopy kritického vyrovnání s minulostí bychom hledali marně. (s.565) A každý, kdo by zejména z německé strany - jako profesor Ferdinand Seibt - zpochybňoval dlouhodobě zastávané protičeské postoje a výklady, se dočkal ze strany sudetoněmeckého landsmanšaftu příkrého odsouzení. Letité mýty a předsudky se lámou velice obtížně a mimořádně pomalu.

Eva Jahnová: Od Palackého k Benešovi. Německé texty o Češích, Němcích a českých zemích.
Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2014. 724 stran

Foto: nakladatelství Academia, kniha

www.academia.cz