Kultura21.cz

Stavební plány byly zkoumány zejména na úrovni šlechty nebo majetného měšťanstva, což byly vrstvy, které si mohly dovolit pořízení majestátní reprezentativní budovy či budov. Stavby vznikající na vesnici byly z toho hlediska opomíjeny, ostatně badatelé předpokládali, že žádné plány se nedochovaly, případně ani neexistovaly, protože rolnické usedlosti nenavrhovali architekti, ale rovnou je stavěli tamní zedničtí mistři. Teprve kniha Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech, kterou k vydání připravili Jiří Škabrada a Martin Ebel, vnáší nová zjištění. Je to první svazek v zamýšlené vícedílné sérii.

Z úvodních (bohužel příliš stručných) výkladových kapitol se dovíme, jak se vlastně vyvíjelo vesnické stavitelství, jaká se vyskytovala úřední rozhodnutí. Uvědomíme si, že na vesnici nestála jen hospodářství poddaných, ale také objekty související s vrchnostenskou správou, s velkostatky. Ostatně vrchnost mnohé stavby sama iniciovala - v jejích fondech se stavební plány nejčastěji nalézaly. A zajisté lze nalézt rozdíly mezi nákresy zkušeného panského stavitele na jedné straně a místního řemeslníka na straně druhé. Samotné provedení staveb však zpravidla bývalo velice svědomité a "neošizené".

Požadavek na dodání stavebních plánů na každou novostavbu se vynořuje v době josefínských reforem (tedy na sklonku 18. století) a souvisí se snahou dohlížet na stavební produkci, mimo jiné i vzhledem k požárnímu bezpečí - převážně dřevěné vesnice (a s doškovými střechami) často celé lehly popelem, pokud v nich začal řádit oheň. Proto se třeba vyžadovaly bezpodmínečně zděné komíny.

Roku 1816 vyšlo úřední nařízení, zakazující užití dřeva v blízkosti topeniště: "Každé nové obydelní stavení neboližto dům musí z kamene aneb cihel následovně před ohněm bezpečně vystaven, a bez zdejšího povolení přec od dřeva zhotovené stavení musí v roce a ve dnu zas odklizeno, a před ohněm bezpečně postaveno býti." Až do roku 1850 byla pro vesnici instancí, která schvalovala projekt a celé stavební řízení, pouze vrchnost. Poté tato povinnost přechází na okresní úřady a po roce 1868 na obce.

Na vesnici dlouho přetrvávala nedůvěra k vynucovaným novotám - lidé odmítali obytné zděné stavby, protože se v nich měl držet chlad a vlhkost, u zděných stodol se obávali špatného větrání, protože v původním dřevěném roubení se nacházela spousta větracích spár. Asi nejvýznamnější změnou, která v průběhu 19. století nastala, je proměna topeniště - dosavadní dole otevřené (tzv. dymníkové) komíny, do nichž volně stoupal kouř prostorem kuchyně (proto se nazývala "černou kuchyní") byly nahrazeny úzkými, dole uzavřenými komíny tahovými, napojenými na pec, kamna s "varnou" plochou z litinových plátů. Jaké byly nejdůležitější rysy vesnického domu? Má obdélníkovitý půdorys s alespoň trojdílným členěním obytného prostoru a vyznačuje se vstupem v podélně stěně.

Co kniha obsahuje? Můžeme si prohlédnout stovky pečlivě vytištěných dobových plánů. Připojené vysvětlivky osvětlují nejen charakter stavby, ale také do češtiny překládají zpravidla německy psané údaje na plánech. Nejstarší zveřejněný plán pochází z počátku 18. století a zachycuje projekt domu pro panského ovčáka. Většina dokladů ovšem pochází z 19. století a jejich výběr pokrývá nejrůznější české lokality, zejména jižní a západní Čechy, dokládá i nejrůznější umělecká směrování, najmě tzv. "selské baroko". Lze litovat jedině toho, že k nákresům nejsou, až na jedinou výjimku, připojeny nákresy či fotografie dotyčných staveb, samozřejmě pokud se vůbec dochovaly - jak domy, tak obrazový materiál.

Jiří Škabrada, Martin Ebel:
Chalupy v Čechách na historických stavebních plánech /1

Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2014. 272 strany.

Hodnocení: 90%

Foto: kniha

www.argo.cz/knihy/190876/chalupy-v-cechach-na-historickych-stavebnich-planech/