Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Svou uměleckou dráhu začínala Eva Kostolányiová jako tanečnice, ale brzo se z ní vyklubala zpěvačka, která si podmanila nejen slovenské publikum. V Bratislavě prošla známými kapelami Ľuba Beláka či Braňa Hronce, než měla za zády svou vlastní doprovodnou skupinu Hej. Vedle duetů, které nazpívala s hercem Michalem Dočolomanským, ale měla slušnou řádku sólových hitů. Během sedmi let stačila zazářit jak na festivalech, tak třeba v televizní adaptaci  známé operety Mam´zelle Nitouche, kde měla hlavní roli Nitušky. Její sláva v tehdejším Československu kulminovala právě v roce 1975,  kdy ale také zemřela na následky vážné nemoci.

Dívčí jméno budoucí slovenské pop hvězdy, která se narodila 2. listopadu 1943 v Trnavě, znělo Eva Vermešová. Pocházela z obyčejné rodiny, z jejích třinácti sourozenců pět zemřelo, ještě než dovršili rok života. Oba rodiče pracovali trnavském cukrovaru, a přestože si nemohli moc vyskakovat, malou Evičku si hýčkali jako princeznu.

Když jí bylo čtrnáct, stala se členkou folklorního souboru SĽUK, později začala zpívat v Armádním uměleckém souboru, kde poznala svého budoucího muže. Byl jím tanečník Ján Kostolányi , za kterého se v roce 1965 provdala. Po sedmi letech bylo manželství rozvedeno, jen příjmení si Eva nechala po manželovi. To už ale docházela na lekce zpěvu a snažila prosadit v oblasti zvané pop music, což to se jí zakrátko skutečně podařilo. Její jemný, zvonivý hlas, charisma, dobře zvolené písničky a v neposlední míře i pohybové nadání oslovily publikum všech generací, zbožňovali ji mladí i staří.

K prvním velkým úspěchům Evy Kostolányiové patřila písnička Bábika, kterou natočila v roce 1968. Následovaly další úspěšné písničky jako Poď so mnou, Ten, čo tu včera bol, Tma je nebezpečná, Hej, chlapče, Ťuk-ťuk nebo Jingle-jangle, kterými se definitivně  v Československu proslavila. Bylo to ještě na singlech Supraphonu, tedy až od roku 1970 natáčela pro bratislavský OPUS.

Psal se osudný rok 1968, když začala působit v dnes už legendárním bratislavském kabaretu Tatra revue, následující dvě sezóny pak strávila ve skupině Ľuba Beláka a v letech 1970 - 1972 zpívala - spolu s Evou Mázikovou - ve skupině Braňa Hronce, s nímž vystupovala převážně v zahraničí. Ne, že by jí to nebavilo, hodně se na těchto štacích ve vyhlášených zábavních podnicích západní Evropy naučila, ale přece jenom víc ji lákalo zpívat před domácím publikem. Po návratu domů koketovala chvíli se skupinou Modus, ale počínaje rokem 1972 už měla za zády vlastní doprovodnou skupinu Hej.

"Už na tehdejší dobu byla velmi daleko. Vždy měla dopředu vymyšlenou choreografii, všechno měla vychytané. Eva vždy věděla, co a jak na jevišti, kdy je třeba se uklonit, tohle jsem se od něj naučila." (Eva Máziková)

Natočila spoustu hitů, které udělala z původních i převzatých písní, s nimiž  pak ovládala soutěže typu Malé televizní hitparády, ale i další hitparádové "dostihy". I když mezi její blízké přátele patřil i herec Michal Dočolomanský, s nímž nazpívala několik duetů  (Smoliar, Haló tam, Hala, hala, Smiešny pán), jejím životním přítelem byl hudebník Andrej Šebo , který v posledních letech Eviny kariéry vedl její kapelu Hej.

A čí to byl nápad nazpívat s Michalem Dočolomanským duet? "Byl to Evin nápad. Dočolomanský stále tvrdil, že nemá na zpívání vlohy. Jenomže ona ho stále přemlouvala, až z toho vznikl slavný hit Smoliar, který pak dlouho vyhrával všechny možná hitparády, teprve potom natočili další," vzpomíná zpěvaččin synovec Mikuláš Vermeš.

V rámci hudebně - zábavných televizních pořadů natočila i několik duetů s Ivanem Krajíčkem a jejími dalšími pěveckými partnery byli i Peter Vašek, Ivan Vašek nebo Karol Duchoň. Právě s Duchoněm soutěžila v roce 1973 na Bratislavské lyře s písní Igora Bázlika a Tomáše Janovice Chvála humoru, která byla oceněna stříbrnou lyrou.

Na Lyře se však představila už rok předtím, a to hned dvakrát - jednak v duetu Zmysel  nemých slóv s Ľubošem Novotným, jednak  s typickou festivalovkou Farebný sen, která byla oceněna Cenou publika. Bez ceny, v tomto případě bronzové trofeje, neodešla ani v roce 1974, kdy soutěžila s písní Dobré ráno želám (Ali Brezovský/Alexandar Karšay). Během příštího ročníku vystoupila na festivalu naposledy, zato opět se dvěma soutěžními písněmi - sólovou To všetko máj a duetem s Ľubem Novotným  Ty iba ty.

S kapelou Hej se kromě koncertů před domácím publikem podívali také do Polska, Bulharska, tehdejšího Sovětského svazu a také i na Kubu. "Právě pro kubánské publikum jsme si přece jenom nacvičili raději více temperamentních písniček, což pak bylo náležitě oceněno," vzpomínala zpěvačka po návratu domů.

S Hej natočila řadu nahrávek, ale vedle toho nahrávala i s dalšími orchestry. Nicméně své první profilové album s lakonickým názvem Eva Kostolányiová, které vyšlo v roce 1973, natočila s Orchestrem Gustava Broma. "Nebylo laděno hitově, ale šlo o profil zralé interpretky s náročnějším repertoárem. Čas neubral na kvalitách těchto nahrávek a jen škoda, že zůstalo Eviným prvním a zároveň i posledním sólovým albem," míní publicista Miroslav Graclík.

Avšak jedním z největších hitů Evy Kostolányiové byla i převzatá písnička Keď si sám, kterou v české verzi - pod názvem Jak mám spát - natočila také  její česká kolegyně Helena Vondráčková.  Ostatně název Keď si sám pojmenoval i zpěvaččin televizní recitál odvysílaný v premiéře v roce 1973. Z dalších zpěvaččiných cover verzí to byly například písničky Halabala nebo Waterloo, kterou v roce 1974  převzala z repertoáru právě se zrodivší hvězdné skupiny ABBA.

"Evin přístup k práci v nahrávacím studiu? Samozřejmost. Přišla, a aniž si člověk všiml, začala pracovat. Bez vrtochů, manýr, ale s jasnou představou. Její hlas, při mluvení úplně běžný a možná mírně zachraptěný, získal najednou zvláštní důvěrnou laskavost a měkkou malebnou barvu. Tehdy byly v módě hlavně zahraniční věci se slovenskými texty a mnozí se před mikrofonem - zřejmě podvědomě - snažili napodobit originál. Eva jako by si zpívala sama pro sebe, pro vlastní potěšení, jako když si někdo zpívá pod sprchou jenom proto, že má náhle moře času a je mu přitom fajn. Tato pohoda zaplňovala studiové pásy a přes éter se zmocňovala posluchačů. Čas potvrdil, že svůj repertoár si vždy tvořila s obdivuhodným uměleckým a lidským vkusem a intuicí." (Zoro Laurinc v knize Miroslava Graclíka Slavičí osudy)

Zpěvačce se dařilo i v anketě Zlatý slavík, což dokládají výsledky za rok 1973, kdy ji hlasy fanoušků vynesly na desáté místo, zatímco v jiné anketě, kterou vyhlásili na Slovensku a která se jmenovala Interpret, v první polovině sedmdesátých let získávala pravidelně první místa. To už měla za sebou nejen zmíněné album, ale třeba i roli Nitušky v televizní přepisu známé operety Mam´zelle Nitouche (1972). Úspěšná inscenace, ve které se pod režijním vedením Jozefa Pálky ještě objevili Martin Huba, Marián Labuda st. nebo Leopold Haverl, znamenala i pro zpěvačku velký nevšední úspěch.

Dalšími zajímavými hereckými příležitostmi "zpěvačky s tváří malé mořské víly" na televizní obrazovce byly i hudební groteska Sportovní balada, anebo buď fit!  (1973), stejně jako hudební pohádka Podkovičky za korunu (1974), kde měla roli princezny a za partnera Michala Dočolomanského. S ním se měla objevit i ve slavném jánošíkovském muzikálu Na skle maľované, legendárním inscenaci Slovenského národního divadla Bratislavě, ale na to už nedošlo, a její roli převzala Božidara Turzonovová.

 „... Eva byla v těch časech nejlepší slovenskou zpěvačkou, no výjimečný byl i její charakter. A zpěv, ten vycházel přímo z jejího nitra, její duše.“(Michal Dočolomanský)

K bodu zlom došlo, když jí lékaři zjistili rakovinu prsu. I když to byl pro ni i jejího životního partnera šok, na veřejnosti nic nepřiznala. Po první operaci se jí ulevilo, ale brzy se zjistilo, že vyhráno nemá. Užívala na zhoubnou chorobu silné hormonální léky, ale díky velkým dávkám jí zhrubl hlas a přibrala. Přesto dál bojovala, nechala se dokonce ostříhat nakrátko a omlouvala to tím, že mění image.

Jak v televizních pořadech či tehdejších videoklipech, tak na Bratislavské lyře v letech 1974 a 1975 bylo už patrné, že se změnila. To už nebyla ta éterická dlouhovláska s tvářičkou malé mořské víly. Přesto zpívala a dál bavila své široké publikum, avšak o její nemoci tušili jen nejbližší přátelé a rodina. Práci jednoduše neošidila, jela dál. Jedním z jejich poslední velkých hitů byla skladba Výlety.

"Stávalo se, že kolikrát přijela na vystoupení úplně bledá, a tak jí muzikanti radili, aby se moc nevyčerpávala a spíš šetřila síly. Eva že ne, tvrdila, že diváci přišli kvůli ní a ona je přece nemůže zklamat. Nakonec odzpívala celý koncert a na jeho konci jí už prý bylo zase dobře," vzpomíná Mikuláš Vermeš.

I když chtěla tak moc žít a zpívat, její zdravotní stav se rychle zhoršoval. Nepomohlo ani několik operací, nemoc už zasáhla celé tělo. Zpěvačka zemřela 3. října 1975 ve věku nedožitých třiatřiceti let. Místo dětí, po nichž tolik toužila, po ní zůstalo sto čtyřicet písniček, což je na sedm let kariéry impozantní číslo.

Nepochybně i díky tomu vyšlo během minulých let i několik albových reedicí či kompilací. A ještě na jednu pozoruhodnou věc se sluší upozornit. V roce 2013, kdy by někdejší slovenská pop hvězda oslavila sedmdesátku,  proběhla v prostorách budovy Slovenského rozhlasu v Bratislavě zajímavá výstava. Byly na ní prezentovány fotografie zpěvačky stejně jako veškerý propagační materiál, který o ní v médiích v minulosti kdy vyšel. Výstavu, která pak byla k vidění v Dolné Krupé poblíž Trnavy, inicioval Mikuláš Vermeš.

Její cestu ke slávě i kariéru shrnuje i knížka Legendy československé populární hudby, kterou nedávno vydalo nakladatelství Grada Publishing a která si všímá osudů nejen českých, ale i slovenských pop interpretů jako byli a jsou Tatiana Hubinská, Karol Duchoň, Nora Blahová, Jana Kocianová, Marcela Laiferová, Dušan Grúň, Olga Szabová či Marika Gombitová.

Foto: archiv Mikuláše Vermeše