Kultura nejen 21. století | Kultura21.cz

Březen, měsíc knihy nebo měsíc čtenářů? Vždyť je to jedno, jak tomuto měsíci budeme říkat, hlavní je, že „oslavujeme“ příběhy psané na papíře. I když vlastně v dnešní době si ty příběhy můžeme číst i v elektronické podobě anebo si je nechat vyprávět do ouška ve formě audioknihy. Když nás naše milá šéfredaktorka Radka pobídla, jestli nemáme chuť zavzpomínat na naše dětská čtenářská léta, hned mne ten nápad zaujal a zašátrala jsem ve své paměti. Co jsem to vlastně jako malá četla?

Jako první musím podotknout, že má paměť je hodně děravá. Ale pár knížek v ní zůstalo. A s nimi i hezké vzpomínky. Ráda bych vám ty knížky i ukázala, ale už dávno, dávno tomu jest, co nejsou v mé knihovně. Jsou v té naší, veřejné, kde snad dělají radost jiným dětem. Proto jsem zapátrala na Databázi knih a obrázky pro své vzpomínání čerpala tam.

Nejsem si jistá, jestli jsou to mé vlastní vzpomínky anebo spíš nabrané z vyprávění rodičů, ale jako úplné prtě mne doprovázela gumová kousací leporela. Ta postupem času nahradily rozkládací knížky, takové pradávné 3D. Pamatuji si, jak stačilo někde zatáhnout a postavičky se hýbaly. Nejraději jsem měla Perníkovou chaloupku a posouvala Babu Jagu do pece anebo pomáhala Jeníčkovi vyšplhat na strom. Absolutně si ale už nevybavím, jak se tyto knihy jmenovaly nebo kdo je vydával.

V mé dětské knihovně bylo těch knížek docela dost. Třeba Nosovova série o Neználkovi, ale ta mne bavila jen prohlížet. Nikdy jsem nepřečetla víc než pár řádků. Přesto na barevné hřbety těchto kousků dětské literatury asi nikdy nezapomenu.

Zato Anička od Eduarda Petišky, to byla moje srdcovka. Protože jsem ráda malovala, Aničku a básničku jsem brala do rukou míň než Aničku malířku. Její dobrodružství se žlutou kočičkou bylo úplně nejvíc nejlepší. Já, malá milovnice koček a žluté barvy jsem v tomhle vyprávění viděla samu sebe. A nemohla se ho nabažit.

Nejkrásnější dětské čtenářské zážitky mám spojené se svojí maminkou. Hodně mi četla a já ty chvíle milovala. Přivedla mne ke Karafiátovým Broučkům. Dodnes si pamatuji maminky hlas, jak mi předčítala „a spali a spali“ a i mé oči se klížily ke sladkému spánku.

Pokaždé, když jsem byla nemocná, žadonila jsem o Žabku Carevnu, pohádku z Krásy nesmírné. Přiznám, že ostatní pohádky třeba o Vasilise nebo Finistu, jasném sokolovi, si už moc nepamatuji, ale Žabku, tu jsme mohly číst stále dokola.

A pak tu byli Petr a Hanka. Krásně ilustrované příběhy dvou sourozenců. Já si prohlížela obrázky a mamka četla. Na to, jak Petr s Hankou měli pro maminku tuším, že k svátku, koupený deštník a pak s maminkou byli ve městě a ona si, když začalo pršet, chtěla sama deštník koupit, si vzpomenu pokaždé, když mám pro někoho dárek. Hlavně, aby obdarovaného nenapadlo, si to mé překvapení taky pořídit.

Letní a Zimní knížka pro Lucinku byla poklad, se kterým jsem i usínala. To právě tady jsem se s maminkou učila první písmenka, fascinovaně prohlížela obrázky a pojmenovávala co vidím. Když už jsem si v těchto, pro mě kouzelných knížkách, mohla i sama číst, byla jsem na sebe tak pyšná.

Ještě si vzpomínám na jiné pohádky, které jsem měla moc ráda. Ať dělám, co dělám, vůbec si ale už nevzpomenu, jak se to jmenovalo. Mí vrstevníci si možná vybaví čtyřstránkové sešitky prodávané (tuším, že po sedmi kouscích) v trafice. Každý ten sešit byl samostatnou pohádkou. A já pokaždé prosila tatínka, až budou mít v trafice nové vydání, ať mi je koupí, že určitě budu hodná holka a zasloužím si to.

Jako dítě školou povinné jsem toho přelouskala spoustu. Pravidelně jsem s maminkou chodila do knihovny a četla a četla. Nejen knížky, ale i časopisy. Čtyřlístek a Mateřídoušku s přibývajícím věkem nahradila Dívka, Bravíčko a podobné tituly. A mé dětské knížky upadly v zapomnění.

Společné čtení s maminkou jsme si ještě chvíli užívaly. Ale už ne s dětskou literaturou. Vzpomínám, jak jsme se hodně nasmály třeba Pučálkovic Amině Jindřicha Plachty nebo Robinovi Zdeny Frýbové.

Přišla puberta a s ní éra Lenky Lanczové. Od této autorky jsem svého času přečetla snad vše, co napsala. A pak tu také byly Harlequinky. Když si vzpomenu, jak jsme tuhle červenou knihovnu se spolužačkami tajně četly pod lavicí, musím se smát. Zdolávaly jsme jednu knížku za druhou. Ale i tohle období bylo fajn, jen mne ta léta jaksi čtenářsky přesladila asi až do konce života. Možná i proto je mi dnes tenhle žánr docela cizí. Ale kdo ví, u jaké literatury na stará kolena skončím.

Dodnes jsem rodičům vděčná, že mě nenápadně ke čtení směrovali. Prostřednictvím knížek jsem už okusila tolik příběhů a věřím, že ještě minimálně tolik jich na mne ještě čeká. Díky knížkám je můj život pestřejší a bohatší. A je to moc fajn. Takže se s vámi nenápadně rozloučím a jdu číst. Mějte se hezky.

Foto zdroj: Databáze knih